Tři nejčastější domácí války a jak je nechat za dveřmi

Pokud se partneři doma hádají, může za to zpravidla nepochopení, výchova dětí nebo tchyně.

1. Muž a žena – dva lidé z jiných světů

Samozřejmě, za hádku vždy může ten druhý. Je jedno, jestli je to muž nebo žena, důležité je jen to, že to nejste vy. To nepochopení je do nebe volající! Cožpak je tak těžké chovat se a reagovat normálně? No, milí zlatí, ono jde o to, jakým úhlem pohledu se na to díváte.

Pohled A:

Muži dělají všechno nejlépe, alespoň ve srovnání se svými partnerkami. Určitě to nemyslí špatně, ale koho by nevytáčelo, jestliže zjistí, že cibuli na pánvi nemá míchat, ale rozprostřít a nechat pomalu pěnit, že má raději vařit v několika hrncích, do kterých toho dá méně a sporák se pak snadněji udržuje čistý, že podlaha se má mopem stírat rovnoměrně směrem k sobě, do sklenky je třeba nalít nejprve sirup a pak teprve vodu….

Pohled B:

Ženy dělají všechno nejlépe, alespoň ve srovnání se svými partnery. Určitě i ony to myslí dobře, když svým drahouškům říkají, aby si udržovali větší vzdálenost od aut před nimi, protože by to přece nikdy nemohli na téhle silnici ubrzdit. Jistěže chtějí pro své partnery to nejlepší, když jim říkají, že tohle tričko se hodí už jen tak na doma a čistit zuby by si měli nejen večer, ale i ráno.

Co s tím?

Upřímně – rozhodně se nesnažte navzájem převychovat. Milé ženy, váš milovaný muž jistě rád přijme báječnou večeři, něhu a více pozornosti. Pokud se ale domníváte, že si díky tomu uvědomí, že prkénko na záchodě se dává dolů, a že pokud jí u televize, měl by po sobě odnést talířek a také ho umýt, budete zklamané. Tisíckrát vám to slíbí a tisíckrát ten slib poruší, protože na něj zapomene. A stejné je to i naopak. Pánové, nemůžete čekat od své ženy, že její hřeben nebude plný vlasů a že po sobě už nikdy nenechá odličovací ubrousky na skříňce v koupelně. A to i přes nádhernou kytici, kterou jim přinesete. Oba byste se měli zamyslet, vytipovat to, co vám na sobě navzájem nejvíce vadí, a uzavřít dohodu. A pak se chválit navzájem za její dodržování.

2. Tchyně je také ženou a dcerou

Neustále do všeho mluví. Komentují domácnost, výchovu dětí a nezřídka i to, jak se snachy starají o jejich syny nebo naopak, jak muži pomáhají jejich dcerám. Většina tchyní je prostě „na zabití“. Hned zpočátku je nutné říci: Jaké si to uděláte, takové to máte. Jestliže jste z jakéhokoli důvodu (úcta, slušnost a ohledy, protože je to přece jeho nebo její maminka a taky babička) její vměšování do vaší domácnosti přecházeli, pak se nesmíte divit, že se situace stává nesnesitelnou. Je to jako v té pohádce o jezinkách: „Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme…“ No víte přece, jak to dopadlo.

Na druhou stranu, hádky by nikomu neprospěly. Takže náš návrh je tento:

• Tchyně je u vás na návštěvě, nikoli doma. Ideálně by vůbec neměla mít klíče a přijít by měla jen tehdy, když se na tom spolu domluvíte. A pokud se „náhodou zastaví“, nebojte se jí říci, že se vám to nehodí.
• Má tchyně poznámky k tomu, jak uklízíte, myjete nádobí či cokoli jiného? Klidně a se zájmem si ji vyslechněte. Pak ale sebevědomě řekněte, že u vás doma se prostě nádobí nechává uschnout na odkapávači, ale pokud vám opravdu chce poradit, pak nevíte, jak s menší námahou vyčistit troubu nebo dosáhnout zářivě bílé na košilích vašeho manžela. Stejná metoda platí i na zetě, chce-li vám tchyně předkládat, jak věší obrazy její manžel, požádejte ji například o radu, jak se zbavit skvrny, kterou vyrobily děti na potahu sedačky v autě. Je to skvělý kompromis. Dáte najevo, že o její zkušenosti opravdu stojíte, ale o tom, jak povedete svou domácnost, rozhodujete výhradně vy.
• Pozvali jste tchyni na večeři a ona opět přišla o hodinu dříve, aby vám říkala, že ona dává do polévky vždy trochu špeku, protože má pak lepší chuť, a že ještě nikdy neviděla, aby někdo obaloval řízky v polohrubé mouce. Nestresujte se a dělejte vše, jak jste zvyklí, vždyť vaříte vy. Uvařte tchyni kafíčko, posaďte ji do křesla s časopisem a doporučte jí, ať si užije po náročném týdnu trochu volna. Anebo ji zaměstnejte u dětí, protože ony na ni už netrpělivě s něčím čekají.
• Nechtějte od svého manžela nebo manželky, aby byli při neshodách s tchyní na vaší straně. Rozhodnutí „buď ona, nebo já“ je nereálné, protože ať vás partner miluje sebevíc, maminka je maminka a není jednoduché se od ní odstřihnout jen kvůli tomu, že máte rozdílné představy o tom, jak vést domácnost. Spíše se své drahé polovičky zeptejte, co budete s maminkou dělat společně.
• Zajímejte se o to, jaké to bylo, když byla tchyně novomanželkou. Samozřejmě, ne, že se jí rovnou zeptáte, zda jí babička také kafrala do manželství. Ale nechte si třeba vyprávět nějaké historky od svého partnera nebo dokonce i od tchyně a tchána při společném obědě či jiných vhodných příležitostech. Uvědomte si, že i vaše tchyně měla, nebo dokonce ještě má, tchyni. Tedy i ona je manželkou, maminkou, něčí dcerou a samozřejmě i snachou. Stejně jako vy. Možná vám to pomůže ji pochopit a neostřit hrany tam, kde to opravdu není třeba.

Máte pocit, že nic z toho, co jsme výše napsali, nemá cenu, protože pro vaši tchyni prostě nejste dost dobří? Pak nechoďte kolem horké kaše a přímo se zeptejte, co jí na vás tak vadí. Zdůrazněte, že vy si jí vážíte, protože žijete s jejím synem nebo dcerou, ale čekáte totéž od ní.

3. Ani samé příkazy, ani velká tolerance

„Nepůjdeš ven, dokud si neopravíš tu trojku z matiky!“ „Chceš jet v létě k moři? Tak mě teď neruš, pracuji, abychom na tu dovolenou měli peníze!“ Tak přesně tak odbývala už týden maminka malého Fandu. Naproti tomu Mařenka z vedlejšího bytu se měla báječně. Chodila spát, když se jí chtělo. Když neměla chuť na to, co bylo k večeři, dostala to, o co si řekla. A když chtěla něco říci, prostě začala mluvit – jednou dokonce vzala mamince z ruky telefon a mrštila jim do rohu místnosti, protože neposlouchala, co po ní chce. Manželé obou maminek si představovali výchovu jinak a svým ženám dávali za příklad to, jak to vedou v bytě vedle. Nakonec obě rodiny skončily na konzultaci u dětského psychologa. K jejich velkému překvapení zhodnotila odbornice na dětské duše oba přístupy jako špatné. Děti, kterým rodiče nevymezí žádný řád a hranice, mají problémy s hodnotami. Neumějí se ovládat, chybí jim motivace, kázeň a odpovědnost. Prvořadé jsou pro ně jen jejich vlastní potřeby a na své okolí se neohlížejí. A pokud jim dospělý nevyhoví, umějí být i agresivní. V dnešní době převládá názor, že děti mají mít volnost a svobodu, rodiče jsou často přesvědčeni, že jasně stanovená pravidla chování se rovnají zasahování do osobnosti dítěte. Neberou však přitom v úvahu, že malé dítě samo od sebe neví, co je a není správné. Neví, proč by mělo jít spát v osm, proč by mělo jíst společně s ostatními nebo proč je třeba si hračky, s nimiž už si nehrají, uklidit do skříně. To všechno musíme potomky naučit – s láskou, ale přitom pevně. Jestliže nejsou stanoveny žádné mantinely, dítě stále zkouší, co víc ještě může. Jenže život mu do cesty hranice a překážky stavět bude, a to už třeba ve školce. Pak bude pro něj těžké se s nimi vyrovnat a někdy to nedokáže vůbec. Ale ani přílišná přísnost není v pořádku. Pokud dítě slyší jen samé „musíš“ a „nesmíš“, cítí se omezováno a může být úzkostné. Také častá kritika, ze které dítě cítí, že je hloupé, neschopné, nešikovné a nemožné, může být velmi zdrcující. Vede k výchově člověka s nízkým sebevědomím, který si sám sebe neváží a jen těžko se v životě prosazuje. Jak tedy na to? Své děti bychom měli milovat takové, jaké jsou. Se všemi jejich chybami, nedostatky a vrtochy. To však neznamená, že jim dáme absolutní svobodu v rozhodování. Koneckonců život je o kompromisech, toleranci a dodržování společenských a morálních hodnot. A tak bychom se na něj měli dívat, ať už jde o spory mezi partnery, neshody s tchyní nebo výchovu dětí.

Text: Irena Bečvářová, foto: Shutterstock