Když už mám volno, chci chodit, něco zažívat a sbírat dojmy
Spisovatelka Michaela Klevisová má dar vyprávět napínavé a zároveň lidské příběhy. Psaní pojímá s pokorou, empatií a vlídností, které z ní vyzařují i v osobním kontaktu.
Můžete něco málo prozradit z děje vaší nové knihy Letní slunovrat?
Děj se odehrává v pohraniční vesničce na jindřichohradecku. Je zvláštní tím, že na kopci nad ní jsou tajemné balvany, o nichž se mezi místními traduje, že u nich za dávných časů probíhaly pohanské rituály. Někteří věří, že se z balvanů dodnes dá čerpat energie nebo že co si u nich přejí, to se jim splní. V nejdelší den v roce probíhá ve vesnici oslava letního slunovratu podle starých pohanských tradic. A po oslavě dojde ke zločinu…
Na scénu vstoupila také nová vyšetřovatelka Tereza Fabiánová. Jak ji čtenáři přijali?
Už dlouho jsem si chtěla vyzkoušet napsat krimi s hlavní postavou ženou. Ne že bych Bergmana poslala do důchodu, on se v další knížce vrátí, ale asi jsem potřebovala změnu. Trochu jsem se bála, jak čtenáři novou postavu přijmou. Mám ale jenom pozitivní ohlasy, lidem je sympatická a těší se na její další příběh. Dokonce za mnou na besedách chodí čtenáři, kteří říkají, že se jim tahle knížka líbila ze všech mých nejvíc. Za to jsem vděčná.
Měla jste pro postavu nové kriminalistky reálný předobraz?
Zajímavé bylo, že i když už jsem měla příběh vymyšlený, pořád jsem si nedovedla představit, jak vlastně moje nová vyšetřovatelka vypadá. Jen jsem věděla, že by měla být v mém věku. A pak jsem jednou byla v rozhlase na rozhovoru u Terezy Kostkové, po vysílání jsme si ještě povídaly a já najednou měla pocit, jako by přede mnou moje kriminalista obživla. To je ona, napadlo mě. Tak jsem se Terezy zeptala, jestli si ji můžu při psaní představovat, dát postavě její vzhled a charisma. A ona měla radost a teď dokonce namlouvá audioknihu. To byla taková milá náhoda. Ono vždycky pomůže, když si při psaní můžu představovat konkrétního člověka, hlavně jeho vzhled a určité vyzařování. Inspirací pro Bergmana mi zase byl herec John Nettles, který hrál inspektora Barnabyho v seriálu Vraždy v Midsomeru. Rozhodla jsem se tenkrát stvořit takovou českou variantu Barnabyho (smích).
Je pro vás při vytváření uvěřitelné postavy důležitá empatie?
Nemůžu mluvit za ostatní, ale pro mě je empatie alfou a omegou celého psaní. Příběh vždy vyprávím na střídačku z pohledu různých postav. A do každé se při tom musím vcítit, vidět děj jejíma očima. Ujasnit si, co cítí, co si myslí. Takže se při psaní stávám jeden den osmiletou holkou, druhý den šedesátiletým pánem… Bývá to psychicky náročné a především – nejde tomu poručit. Někdy se mi vciťování daří více a jindy méně. Když cítím, že se zrovna postavě nedokážu dostat pod kůži a vnímám ji jenom zvenčí, svýma očima, raději nepíšu. Vím, že by výsledek nebyl dobrý. Myslím, že je to důvod, proč jsem strašně pomalý autor. Třeba povídku obvykle píšu nejméně dva měsíce. Protože nejprve musím vymyslet postavy, ujasnit si, jaké jsou, a vcítit se do nich… Nejsem ten typ autora, co sedne k počítači a rovnou z něj něco vypadne. Tohle prostě neumím.
V Letním slunovratu pracujete s tématem rituálů a legend. Zajímáte se o tajemno?
Musím přiznat, že ačkoli mě téma energetických míst v krajině bavilo, sama nejsem člověk, který by si liboval v mystice nebo tajemnu. Takže jsem se ponořila do hloubky tématu, dělala si obsáhlé rešerše a brala to jako dobrodružství, nicméně dál si na toulkách krajinou všímám hlavně kytek, stromů, zvířat… prostě věcí, na které se dá sáhnout. Ale je pravda, že si teď víc všímám nejrůznějších balvanů a přemýšlím o nich. Třeba o původu viklanů, tedy balvanů naskládaných na sobě, o kterých se za dávných časů věřilo, že jsou dílem obrů.
Můžeme se těšit na další knihy s kriminalistkou Fabiánovou?
Určitě, mám pro ni vymyšlené zatím dva příběhy. Ten, který bych ráda zpracovala jako první, se točí okolo pěší turistiky. Ale ještě předtím chci dokončit další Bergmanův příběh.
Ráda cestujete, a to především po severských zemích. Čím vás tak okouzlují?
Hlavně tím, že tam není horko (smích). Mám sluneční alergii, takže opalovací dovolená někde na jihu pro mě nepřipadá v úvahu, musela bych být pořád schovaná uvnitř. Stejně mám raději aktivní dovolenou. Když pracuji, tak sedím na zadku u počítače. Takže když mám volno, chci chodit, něco zažívat, sbírat dojmy. Na severských zemích se mi líbí, že tam najdete nádhernou přírodu, kde na celodenní túře potkáte třeba jenom dva další turisty anebo vůbec nikoho.
Seveřané trvale obsazují první příčky v žebříčku nejšťastnějších národů. Odhalila jste, čím to je?
Podle mě je nejdůležitější, že umí žít v souladu s přírodou. Uvědomují si, že jsou její součástí. A taky mají více životního prostoru, ve většině severských zemí je nízká hustota zalidnění. Taky tam vnímám určitou skromnost – stačí jim ke spokojenosti maličké domečky, mnozí trvale žijí na ploše, jaká by Čechům nepřipadala dostatečná ani na chatu.
Vy jste šťastná v přírodě a se zvířaty. Rodí se v jejich společnosti nápady na psaní?
Se zvířaty obvykle odpočívám, vyčistím si hlavu, žiji přítomným okamžikem. Takže na práci v tu chvíli nemyslím vůbec. Jiné je to při chůzi v přírodě – to se mi fantazie rozjede na plné obrátky. Myslím si, že je to i tím, že pohyb okysličí mozek. Navíc mě v tu chvíli nic nerozptyluje. Při chůzi mě napadla spousta důležitých pasáží v knížkách nebo vývoj zápletky. Ale tohle platí jedině, když chodím sama. Přece jenom když máte společnost, povídáte si a tím pádem těžko můžete přemýšlet nad dějem knihy. Takže často, když potřebuji přivolat nápady, cíleně vyrazím sama ven.
Angažujete se v ochraně přírody a zvířat?
Dlouhodobě finančně i jinak podporuji ochranu velkých šelem v naší zemi. Jsou to nádherná zvířata, která do naší přírody patří, a panuje okolo nich spousta zbytečných mýtů vyvolávajících strach. Například, zřejmě kvůli pohádce o Červené Karkulce, se domníváme, že bychom se měli bát vlků – přitom člověk vůbec není jejich kořistí. Je úžasné něco se dozvědět o jejich životě – jak si ve smečkách navzájem pomáhají, jak blízké vztahy mezi sebou mají, jak jsou citliví a chytří. Měla jsem to štěstí, že jsem v Beskydech vlka zahlédla. Vůbec jsem neměla strach, byla jsem okouzlená. On se zastavil, z dálky se na mě podíval, prohlédl si mě a klidně odešel.
Text: Kateřina Grimmová,foto: Lenka Hatašová/Albatrosmedia,
Rozhovor vyšel v červencovém čísle časopisu Zdraví.