Poklidný bojovník na cestě

K ničemu se neupínám. To, co má přijít, se prostě stane, říká půvabná hlasatelka Martina Vrbová.

Stále cestuje mezi televizí a rozhlasem. Přitom se stihne zastavit třeba na Galapágách, potápět se v moři a vylézt na horolezeckou stěnu. Pak zajde na jógu a meditaci. Nikam ale přitom nepospíchá. Svůj život prostě nechává plynout.

Blíží se konec hlasatelů v Čechách?

To je téma, které se samozřejmě v hlasatelně často probírá. Teď už záleží na vedení České televize, jestli vyslyší naše návrhy. Zda nás do vysílání zapojí více, anebo se rozhodne pro druhou variantu, tedy program bez nás. To jsou jediné dvě cesty.

Není dnes tato profese už přežitkem?

Nemyslím si to. Samozřejmě na každé věci, která je stará padesát let, se musí něco změnit, je třeba nějak ji omladit, pracovat na tom. Teď už vysíláme jenom večer od sedmi do půl jedenácté. To je velmi omezený časový prostor. Každá profese se dá vylepšovat. Kolem vás ale musí být tým lidí, kteří to opravdu chtějí. Pokud vy chcete a oni ne, samozřejmě všechno stojí.

Mají některé zahraniční televize také hlasatelky?

Ano, například severské země mají hlasatelky. Do malého studia si pozvou režiséra nebo herce a krátce si spolu povídají o filmu, který se bude právě vysílat. To je jedna možnost, jak vstup oživit. I pro diváka je to zajímavější než strohé ohlášení pořadu, byť s úsměvem. Když musíte prostě jenom stát a nemůžete se ani hnout, budete vždy působit strnule. Každý si to může vyzkoušet, když si stoupne před zrcadlo a bude si něco povídat bez pohnutí ruky či těla. Mnohem raději bych si v hlasatelně povídala například s Janem Hřebejkem o jeho novém filmu…

Hrála jste si někdy na televizní hlasatelku, když jste byla malá?

Nehrála. Do mých patnácti let jsme doma televizi neměli. Takže jsem ani nevěděla, že existují nějaké hlasatelky. Poté, co rodiče koupili televizi, se ze mě asi na rok stal televizní maniak. Líbilo se mi úplně všechno, co vysílali, kromě dechovky. Sjížděla jsem celý program, protože jsem byla tímto médiem naprosto fascinovaná. A tehdy mě asi napadlo, že bych něco takového chtěla někdy dělat. I když původně jsem se viděla jako zpěvačka vystupující v baru s červeným sametem. Přihlásila jsem se dokonce i na hodiny zpěvu, ale po čase bylo jasné, že z toho nic nebude.

Hudbu jste ale nezavrhla…

Šest let jsem na konzervatoři studovala klasickou kytaru. Zjistila jsem, že hudba je krásná, ale pořád mě to táhlo do televize. Když jsem pak zjistila, že televize hledá hlasatelky, přihlásila jsem se a vyhrála.

Zvuk kytary vás ale potom odvál na nějaký čas do Španělska. Nebála jste se místo v televizi opustit?

Vzala jsem si na rok volno. V televizi mi místo drželi, za což jsem byla moc ráda. Nakonec jsem v Madridu s přestávkami pobývala tři roky.

Proč právě Madrid?

Líbila se mi španělština. Jako malá holka jsem žila s rodiči v Bolívii, kde můj otec, uznávaný hydrogeolog, nějaký čas pracoval a hledal podzemní vodu pro indiány. Měla jsem tam dokonce i indiánskou chůvu, která na mě mluvila španělsky. Jmenovala se Luz, což znamená v překladu světlo. Tehdy mi ale byly necelé dva roky a mnoho slov jsem si nezapamatovala. Když jsem se později v Madridu španělštinu začala učit, šlo mi to velmi rychle. Připadala jsem si jako taková houba, do které se všechna slovíčka v dětství nasákla. Do měsíce jsem plynule mluvila.

To jste před cestou vůbec neuměla španělsky?

Ne. Počítala jsem s tím, že tam budu mluvit anglicky. Jenže když jsem dorazila na místo, všechno bylo jinak. Můj profesor totiž neuměl anglicky ani slovo. Rukama a nohama mi vysvětlil, že se budeme domlouvat přes hudbu, která je přece mezinárodním jazykem. Jenže i tohle bylo dost komplikované. Tak jsem se raději začala španělštinu učit.

V čem spočívá kouzlo klasické kytary?

Vystačíte si sama. Je to malý orchestr. Navíc kytara má nádherný tón. Ukrývá v sobě melancholii, radost, razanci. Umí být nepříjemná, umí se lísat. Má v sobě zkrátka všechno – jako život.

Zúročila jste svoje zahraniční studium?

Ani moc ne. Kytara je v rohu ve skříni. Sice mi dlouho dělala průvodkyni, ale časem jsem zjistila, že ji musím odložit. Že spolu nějak nejsme spokojené. Stejně si myslím, že nastane chvíle, kdy po ní znovu sáhnu. Vyndám ji z futrálu a opět si spolu zahrajeme. Zatím ten čas ale nenastal.

Dokončení rozhovoru najdete v zářijovém vydání měsíčníku Zdraví.

Zuzana BUREŠOVÁ