Vanda Hybnerová Vlastně se celý život snažím být ženou!

Říká se, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi. Pokud to platí, pak herečka má lidi hodně ráda, protože zvířata miluje a život bez nich si neumí představit. Jsou pro ni terapií a díky nim si dobíjí baterky.


Na Střední uměleckoprůmyslové škole grafické jste vystudovala fotografii. Proč jste pak na vysoké škole nepokračovala ve stejném oboru, ale rozhodla jste se pro herectví na DAMU?

Střední školu mi vlastně vybrala máma, abych měla nějaké řemeslo, když mi to s tím herectvím nevyjde. A jsem šťastná, že jsem tenhle svět poznala. Naučila jsem se dívat na věci a děje jinak, zastavit okamžik. Pomohlo a pomáhá mi to v mojí současné profesi.


Fotografování jste ale neopustila a nakonec jste znalost obou oborů spojila v divadelní fotografii, což není vůbec jednoduchý obor. Usnadňuje vám profese herečky možnost zachytit na snímcích atmosféru divadelního prostředí?

To určitě. Pokud jsem na více zkouškách, funguje moje herecká paměť a pak vím, kdy přijde to, co je pro mě zajímavé. Ale dlouho už jsem divadlo nefotila. Veslo přebírá moje dcera a já jí tiše závidím, jak to znovu všechno objevuje.


Pro studium herectví jste se nerozhodla jen tak pro nic za nic. Už jako malá jste vystupovala v amatérské pantomimické skupině Grglo. To byl vliv tatínka, jednoho z našich nejuznávanějších mimů Borise Hybnera?

Na tohle jsem odpovídala mnohokrát a odpověď se asi proměňuje s věkem. Táta s námi nežil, nejdůležitější pro něj byla jeho práce. A tak jsem asi taky chtěla být nejdůležitější. Navíc v 80. letech se kolem amatérského divadla pohybovala spousta skvělých lidí, taková malá totáčová konspirace. No a v pantomimě se nemluvilo, a tak v ní nebyla ani cenzura.


Pohybovému divadlu se věnujete i dnes. Čím vás přitahuje?

Ano, a vášnivě. Ale každým rokem je to horší a horší, neb moje tělo se trochu brání. A čím mě přitahuje? Výrazové prostředky nepotřebují slova. Emoce fungují jinak a přenos na diváka je intimnější. Ten se musí víc zapojit a spolupracovat. Je to takový propojený organismus.


Je těžší sdělovat něco pouze pohybem, řečí těla, než slovy?

Není to těžší, je to jiné. Jsem obklopena zvířaty, která miluji. No když někomu řeknu, že můj kůň má smysl pro humor, tak si lidi ťukají na čelo, ale řeč těla vypovídá víc než slova. Ta jsou často zneužívaná a dehonestovaná, ale grimasa nebo postoj těla o vás řekne pravdu.


Většina lidí vás ovšem zná jako herečku „mluvící“. Často ztvárňujete moderní ženy, které to nemají v životě úplně jednoduché. Jak se vám hrají? A máte takové postavy ráda?

Mám ráda všechny svoje postavy, jsou moje bohatství. Komu se poštěstí prožívat tolik osudů? Ty komplikovanější jsou navíc taková moje terapie, ale problém občas je, když se jich prolíná moc. To pak někdy večer nevím, jak se vlastně jmenuji já. No a právě na to mám zvířata a práci kolem nich, aby mě vrátila na zem do reality. Ale vždycky, když něco dělám, ať už je to cokoli, snažím se být poctivá, hlavně vůči sobě. Navíc už jsem ve věku, kdy chci většinu věcí dělat hlavně z radosti. Jinak to jde velice těžce.


Ve Studiu Alta hrajete ve hře Uhozené květinou, která odhaluje, jaké představy o ženách vytváří společnost a někdy i ony samy. Jaká je vaše zkušenost s různými předsudky a odsudky?

Asi jako každá jiná žena, které není lhostejný její život a je pro ni důležité jím vládnout a mít nějaké plány a cíle. Střídám dva životy, městský a vesnický. Pokaždé jsem jiná žena a přizpůsobuji se. Město žádá jiné ženy než na vsi. Vlastně se celý život snažím být ženou. Umět si říct o pomoc a nestydět se za to. To neumím.


Především v divadle jste často obsazována do komediálních rolí. Máte radost, když se lidé smějí a vy víte, že je bavíte?

Smích je droga. Ta nejfantastičtější. Dobrá komedie je lék. Hraji v mnoha komediích a ten okamžik, kdy se směje pět set lidí v sále, mi prodlužuje život. Táta byl mistr gagu. Učil mě na němé grotesce, jak vzniká a jak se hraje komická situace, co je to timing. Myslím, že komedie je zdaleka nejtěžší žánr.


O tom, že slovní projev vám není cizí, svědčí i to, že jste přispěla povídkou do knížky Se psem mě baví svět. Naznačíte, o čem jste psala?

Už jsem se zmiňovala, že jsem obklopená zvířaty. To znamená, že jsem taky obalená chlupy. Ne každý má k chlupům shovívavý vztah. A o tom je má povídka.


Budete ve psaní povídek nebo třeba nějakého románu pokračovat?

To nevím. Zatím se realizuji jako interpret, pořád se učím. Netroufám si na psaný projev. Nepotřebuji nic hlásat. Kdysi jsem jako téměř každý mladý rozervaný člověk psala básničky a povídky. Možná až budu rozervaná stařena, tak se starým kocourem na klíně napíšu lež o svém životě.


Já jsem na koni nikdy neseděla. Je pohled na svět z jeho hřbetu skutečně tak fascinující?

Nejen ze hřbetu. Být v koňské společnosti a snažit se je pochopit a naučit se s nimi komunikovat je vlastně taková filozofie. Člověk se dozví strašně moc o sobě. Nesmí ale na koně pohlížet jako na dopravní prostředek. Pro mě je to terapie. Od soustředění přes rychlost a pohotovost se dojde k rozhovoru. A beze slov.


Starat se o koně a další zvířata je dřina. Dá se říci, že ta vás udržuje v kondici, nebo k tomu ještě cvičíte třeba v posilovně?

Posilovny mě rozesmívají. Tolik času a energie jen tak. Kult krásy těla je podle mne přehnaný. O tělo se musíme starat, to je jasné, ale běhat na pásu proti zdi nebo křičet s činkou nad hlavou a pak jíst proteinové granule? To radši půjdu se psem do lesa a pak poseču louku.


Jak kromě komunikace se zvířaty dobíjíte duševní baterky?

Duševní očista je čím dál těžší. V tomhle věku těch příznivých věcí už přichází mnohem méně. Snažím se na tom pracovat vědomě. Každé ráno si třeba říkám, že je úžasný, že jsem se probudila, a záda mě bolí méně než večer, a když k tomu ještě svítí slunce a nemusím se ten den potýkat s úřady, je to malé vítězství. A když mi třeba ještě zavolá kamarád a jen tak se zeptá, jak se mám, tak to je nejvíc.


Baví vás zajít si s přáteli občas třeba do kavárny nebo do příjemné hospůdky?

Tahle doba je trochu pryč. Vlastně se tomu i vyhýbám. Ale třeba to zas začnu vyhledávat. Moje babička chodila v neděli s kámoškami na pohár do cukrárny. Na to se těším.


Jste jednou z ambasadorek Avon pochodu. Proč jste se rozhodla podporovat projekt proti rakovině prsu?

Na to snad ani není třeba odpovídat. Je to lidská povinnost podpořit něco tak bohulibého. Navíc jsme měli rakovinu v rodině a vím, co je ta šílená nejistota a strach.


A sázíte u sebe i u rodiny na prevenci?

V základních věcech ano. Ale mám takovou blbou teorii, že jak se člověk vypraví k doktorům, tak onemocní. Snažím se vést se svými neduhy takový vnitřní dialog. Věřím tomu, že velká většina nemocí je psychického rázu.


Prozraďte, co na vás teď na podzim čeká a kde a v čem vás uvidíme.

V září, konkrétně od 15. do 17. září, se těším na Festival netradičních divadelních forem NADOSAH v Mladé Boleslavi, který pořádáme s Mladoboleslavským divadlem na počest mého táty. Budeme tam i s naším pouličním představením Angel-y. Poprvé také budu zkoušet v divadle Ungelt, na což se moc těším. Do kin přijdou také hned tři filmy, v nichž hraju: Sněží!, Děti Samotářů a Bajkeři.


Text: Kateřina Grimmová, foto: titulní a úvodní: Josefína Rašilovová, Divadlo Palace, www.studioalta.cz, DonArt production a @snezimovie.cz



Další informace najdete v záříjovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět