POTŘEBUJI
v životě řád!

„Ráda bych žila ve světě, kde bych si mohla věci dělat jen podle sebe. Ve světě, kde pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí, ale tak to bohužel nefunguje. Svět chce být zkrátka klamán,“ říká herečka Jana Stryková.

Jana Stryková je zjevením na české herecké scéně nejen díky svému neotřelému zjevu, ale především díky svému talentu. Obojí oceňují divadelní režiséři, kteří ji obsazují do dramatických rolí, které je zapotřebí nejen zahrát, ale také o nich přemýšlet. Jana ale zvládá i jiné herecké polohy, o čemž nás přesvědčila například v seriálu Dokonalý svět, kde se s humorem a nadhledem sobě vlastním zhostila postavy produkční Vandy.

Prý vás vždycky bavilo pozorovat, jak lidé žijí a přemýšlejí. Napadlo mě, že v tomto směru by asi bylo lepší studium psychologie, ale možná je v uměleckém světě mnohem víc materiálu k pozorování…

Myslíte, že je tam mnohem víc nemocných? Tak to máte pravdu (smích). Teď vážně, samozřejmě jedna věc je, o co se zajímáte, a druhá, co si ve finále vyberete za profesi. Nikdy jsem nechtěla být psycholog nebo psychiatr. Spíš jsem vždycky byla taková pozorovatelka života. Herectví mi ale dává možnost ztvárňovat na jevišti různé vjemy, situace, lidské charaktery a příběhy a přibližovat je lidem. Divák se může ztotožnit s tím, co na jevišti vidí. Myslím, že hry mají mít nejen katarzní, chcete-li očistný, ale i výchovný charakter. Ve finále může být divadlo i určitý druh psychoterapie.

Překvapilo mě, že jste přijala angažmá v Divadle na Vinohradech, tipovala bych vás spíše na volnou nohu. Nesvazuje vás stálé angažmá?

Hostování v divadlech mám sice moc ráda, ale přijetí nabídky na Vinohrady vůbec nelituji. Ráda pracuji s lidmi, které denně potkávám na chodbách divadla, sdílím s nimi šatnu, prožívám s nimi celou dobu zkoušení a pak se vedle nich postavím na jeviště. Divadlo na Vinohradech je plné osobností, které mě zajímají jako lidé, ale také jako herci a kolegové, od kterých se můžu učit.

Měla jste to štěstí dělat s Borisem Rösnerem; jaká ta spolupráce byla a je pro vás důležité pracovat s lidmi, kterých si můžete vážit?

Myslím si, že to je alfa a omega jakékoliv práce. Když pracujete pro člověka, kterého si můžete vážit pro to, co umí a jaký je, tak se rozkrájíte. Boris byl hodně výjimečný, přistupoval k hercům jako k partnerům sobě rovným, a to i v okamžiku, kdy pracoval se studenty. Měl jednu zvláštnost, a to jak jako režisér, tak jako pedagog, a myslím, že je to na jeho studentech znát. Uměl lidem dodávat sebevědomí. To je moc důležité, aby vám režisér projevoval podporu a neshazoval vás. Když je člověku dvacet, nemůže sám od sebe uchopit Shakespeara, potřebujete vést, a Boris vedl velmi laskavě a motivačně.

Kromě cen, potlesku nebo kladných recenzí nemá herec vlastně žádný hmatatelný výstup své práce. Nepropadáte občas pocitu marnosti, a naopak nepociťujete touhu „postavit katedrálu“, která by po vás zůstala?

Určitě. Navíc jsem ve znamení Býka, takže ač se tomu celoživotně bráním a bojuji s tím, potřebuji mít v životě jistoty. Miluji denní rituály, jako jsou pravidelné ranní procházky se psem, které mi dávají životní rytmus a mantinely. Potřebuji v životě řád, nejsem volnomyšlenkář a neumím žít ze dne na den. Proto se snažím mít nějaký protipól nejistého hereckého povolání a o to víc se snažím budovat tu katedrálu sama v sobě.

Většina vašich rolí je emočně velmi vypjatá a ztvárňujete je v dramatech, která pojednávají o lidských vztazích. Myslíte si, že jsme se jako lidé za staletí změnili, nebo se podle vás mění jen kostýmy a kulisy, a obsah je stále stejný?

Vlastně jste to řekla za mne: ano, podstata je stále stejná. Člověk je, co svět světem stojí, vlastně neustále stejný. Jedenadvacáté století, a speciálně v ateistických Čechách, se stalo stoletím neomezených možností. Nežijeme příliš morálně, nežene nás touha být lepší. I když nám dnes mohou připadat například Ibsenova dramata o vině a odpuštění či o rozkladu vztahů směšná, vlastně se nijak neliší od toho, co alespoň někteří z nás řeší i v současné době.

Jste typ herečky, které role pronikají do osobního života?

Tomu se neubráníte. Všechno, co děláte, proniká do vašeho soukromého života. Když zkoušíte, je normální, že jste svou rolí pohlcena. Osobně se ale snažím, aby mi role, respektive divadlo, do osobního života nezasahovaly víc, než je nutné.

Váš tatínek zemřel tragicky při dopravní nehodě. Co všechno jste si po jeho smrti uvědomila?

Po smrti táty jsem si hlavně uvědomila, jak je život křehký a že se vám něco takového může stát kdykoliv. O ztrátě blízkého člověka si můžete přečíst v jakékoliv brožuře, ale když ten okamžik přijde, jste bezradná. Jsem teď asi zodpovědnější vůči vlastnímu životu, uvědomila jsem si, že stresovat se některými věcmi je zbytečné. Jsme tady jen na chvíli a měli bychom žít co nejlíp. Je to prostě jen mávnutí motýlích křídel.

Jak si čistíte hlavu od starostí, respektive rolí a divadla?

Nejdůležitější očistný rituál každého dne je pro mě procházka s Jonášem. Mám s sebou kafe, nezvedám telefony a užívám si, že jsme společně venku. Může to znít banálně, ale přiznám se, že čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že nejvíc člověka nabíjí příroda. Dokonce uvažuji o tom, že se přestěhuji někam kousek za Prahu. Je rozdíl, když se probudíte do zeleně a ticha narušovaného pouze zpěvem ptáků než do hluku, špíny a strkanice s lidmi. Těch hezkých chvilek v životě je málo a myslím, že je spíš zažijete v přírodě.

Pokračování rozhovoru najdete v srpnovém vydání měsíčníku Zdraví.

Kateřina GRIMMOVÁ
Foto: titulní a ilustrační Tomáš Beran a archiv redakce