JÓGA MI POMÁHÁ
s bolavými zády

Českou kuchyni moc nemusím. Mám ráda kuřecí maso a ryby, takže vlastně samé zdravé věci, říká s úsměvem herečka Marika Šoposká.

Ve dvaceti letech toho už Marika Šoposká zvládla opravdu hodně. Hraje na přední pražské divadelní scéně, spolupracovala při založení Divadelní společnost Nevítaní a už třikrát zpříjemnila divákům televize vánoční svátky princeznami v pohádkách. Nevyhýbají se jí ale ani dramatické role. Před sebou má pravděpodobně velkou budoucnost, a to jak ve filmu, tak na divadle.

Kde se u holčičky z Havlíčkova Brodu vzala touha stát se herečkou?

Maminka mě od malička směrovala k umění, což není nic divného, když vede soukromou uměleckou školu. Hrála jsem na klavír, chodila na balet, zpívala, ale nic z toho nebylo na profesionální úrovni. Pak jsem si v pubertě řekla, že bych mohla zkusit divadlo.

Šla jste na pražskou konzervatoř. Nebála jste se sama do velkoměsta v tomhle věku?

Tak jsem to vůbec nevnímala. Těšila jsem se, že to bude jedna velká party. Spíš se báli rodiče, ale rozhodně to na sobě nedali znát. Na druhou stranu jít někam v patnácti není zase tak hrozné. Měla jsem kamarádku, která šla v deseti letech na taneční konzervatoř a to je mnohem horší.

Jméno Marika ani příjmení Šoposká mi nezní klasicky česky. Je to nějaká shoda náhod, nebo mají reálný původ?

Shoda náhod to opravdu není. Příjmení mám po tatínkovi, který je z Makedonie, pracoval tady, potkal mámu, zamiloval se – už tady žije asi 25 let a naprosto se aklimatizoval. Takže po tátovi mám příjmení a Marika je makedonské jméno, které mám po babičce.

Snad se neurazíte, ale Makedonie je Balkán a jiný temperament i životní styl. Jaký je tatínek?

Na jeho povaze se to naštěstí neprojevuje. Ale jinak máte pravdu. V Makedonii je stále silný patriarchát, ženy nemají v rodině téměř žádné slovo. Jsem moc ráda, že můj táta je v pohodě.

Jaká je vlastně makedonská kuchyně?

Když jsem byla malá, vůbec mi nechutnala a bylo pro mě utrpení ji jíst. Základem jsou maso, ryby a zelenina. Makedonci dělají takové ty kotlíkové směsi, do kterých dávají všechno možné – brambory, lilky, cibuli, rajčata, papriky, fazolky a maso. Teď už mám makedonská jídla ráda, ale je to kuchyně, ke které si musíte najít cestu.

Už od konzervatoře máte štěstí na zajímavé role, divadla, kde hrajete, ale i režiséry. Tohle herecké štěstí si vás našlo samo, nebo jste mu musela jít naproti?

Vlastně si mě našlo samo. Když mi bylo patnáct, chodila jsem s klukem, který mi řekl, že v Činoherním klubu hledají mladou holku. Šla jsem na konkurz a vybrali si mě. Takže to určitě bylo štěstí, ale jinak jsem chodila a chodím na konkurzy jako každý jiný. Startovní čára byla stejná jako u ostatních.

Inscenace, ve kterých vás můžeme vidět v divadle, nepatří zrovna k těm oddechovým. Jste typ herce, který svou postavou žije a dělá mu problém se od ní oddělit?

To rozhodně ne. Role si domů nenosím. Při zkoušení, před představením a na jevišti mám určitě takovou tu vnitřní zodpovědnost a strach, jak to dopadne, jestli se mi role povede, ale jak dohraji, vše ze mě spadne. Ani při zkoušení hry nemám potřebu nad mou postavou hloubat a nořit se do ní. Myslím si, že prvotní intuice je ta, která vás vede správným směrem. Ale chápu, že každý herec to má jinak.

Trpíte trémou?

Když jsem měla v patnácti první premié - ru v Činoherním klubu, byla jsem úplně v klidu. Vůbec mi nedocházelo, že bych měla mít trému, když v hledišti sedí tři sta lidí. Chodily za mnou kolegyně herečky a ptaly se, jestli mám trému. Odpovídala jsem, že ne, že jsem úplně v pohodě. Uběhlo pět let, měli jsme v představení desetiletou holčičku, která byla naprosto v klidu, a já jen s nostalgií vzpomínala a říkala si: Tak tohle už mám bohužel za sebou. S věkem se prostě tréma dostavila. Není závratná, spíš je v takové té zdravé míře.

Pokračování rozhovoru najdete v červnovém vydání měsíčníku Zdraví.

Kateřina GRIMMOVÁ
Foto: titulní Marie Votavová, ilustrační Marie Votavová, Jakub Svoboda, Michal Kaňok a archiv redakce