Snažím se každý den
CVIČIT JÓGU

„Jsem šťastná, že se těhotenství, které bylo jeden velký hon a stres, na Aničce nepodepsalo. Možná to zní jako klišé, ale jsem ráda, že jsme obě zdravé. Zdraví je opravdu to, na čem nejvíce záleží, protože když člověk není zdráv, nemůže normálně fungovat, pracovat a žít,“ říká Olga Menzelová.

Olga Menzelová Kelymanová si se mnou domluvila rozhovor na hodinu, kdy bude její dcera Anna-Karolina spát, abychom měly klid na povídání. Dopadlo to ovšem trochu jinak. Anička byla zvědavá na návštěvu a spát odmítla. A tak jsme se s Olgou střídavě nořily pod stůl a hledaly odhozené hračky, odsouvaly konvici s vařícím čajem a chovaly. I přes to, že jsme v rozhovoru narazily na složité životní období, kterým si Olga Menzelová prošla, hodně jsme se nasmály. A to i díky Aničce, která dává svojí mamince zabrat, protože podle maminčiných slov Anička není děťátko, ale kulový blesk.

Co je na roli maminky nejtěžší?

Je to velká zkouška mojí trpělivosti. Teď jste byla svědkem víc než půlhodinového uspávání. Nepovedlo se. Anička na vás byla zvědavá. Sama nejsem od dětství moc trpělivá a nemám ráda, když mě někdo do něčeho nutí. Když si moje maminka usmyslila, že mě naučí skákat přes švihadlo, a mně to nešlo, byla jsem vzteklá. Takže aspoň vím, že nesmím Aničku do ničeho nutit.

Jak jste na tom s nočním vstáváním?

Věčné nevyspání je nejhorší. Když jsem unavená, nemůžu se na nic soustředit a jsem podrážděná. Nervy ujedou strašně rychle. Stojí mě dost sil se ovládat, ale mojí motivací je, aby Anička žila v klidu a harmonickém prostředí – to za to opravdu stojí! Musím se přiznat, že se mi to daří.

Už před Aničkou jste prý nejraději pracovala v noci, takže toho si teď asi užíváte víc, než byste ráda…

Je to tak. Mám toho poměrně dost, protože chodím na denní studium, které, jak doufám, brzy dokončím, a k tomu mám dvě firmy, o které se musím starat. Anička je sice hodná, ale je také hodně živá, takže když je vzhůru, moc toho neudělám. Na práci se potřebuji maximálně soustředit, a proto dělám po nocích, kdy je přece jenom větší klid.

Jak to všechno zvládáte?

Bez pomoci maminky nevím, jak bych to zvládala! Dřív jsem neuměla pochopit matky, které jsou „jenom“ doma s dětmi. Připadalo mi, že se musí nudit a že to bych já nemohla. Teď už ale chápu, že ženská, která pere, uklízí, vaří a k tomu má dítě, je absolutně vytížená.

Pracující matky jsou ale prý nejlepší organizátorky času…

Bohužel jim nic jiného nezbývá. Vždycky jsem měla problém s time managementem. Neuměla jsem si pořádně věci zorganizovat, ale teď prostě musím. Snažím se spoustu práce delegovat na své kolegy, s čímž jsem dřív měla problém. Jsem ten typ, který má pocit, že si všechno nejlépe udělá sám, což je samozřejmě špatně. Také jsem vždycky nesnášela pozdní příchody, protože když necháte někoho čekat, je to podle mne projev neúcty. S Andulkou jsem teď pochopila, že když někam jdu, musím mít aspoň hodinu rezervu, protože nikdy nevíte, co se přihodí. Takže se stále učím a snažím.

Líbí se mi, že si vybíráte projekty, které mají nějaké poselství. Je to pro vás rozhodující impulz, když se rozhodujete, jestli do toho kterého projektu půjdete?

To je to hlavní! Vím, že to zní divně, ale že mě práce živí, je vedlejší efekt. Moje práce musí mít smysl, musí v ní být nějaké poselství. To mě naplňuje a působí mi radost. Když jsem v Norsku viděla výstavu fotografa Yanna Arthuse Bertranda, říkala jsem si, že ji musím přivézt do Prahy, protože je to dobrá věc, která bude stát za to. A stála. Výstava Země krásná neznámá měla neuvěřitelný úspěch. Za tři měsíce ji vidělo 1 300 000 diváků. Denně mi přicházelo tak čtyřicet mailů, že se lidem výstava moc líbí. Takový ohlas jsem nečekala. Byla to velká satisfakce, protože jsem se na této výstavě hodně nadřela. Ale mám opravdu velké štěstí, že se živím tím, co mě baví.

Výstava Země krásná neznámá měla ekologický podtext. Jste vy sama ekolog?

Nevím, jestli jsem přímo ekolog, ale není mi jedno, jak se lidé chovají k přírodě. Teď chystám velký mezinárodní projekt s panem doktorem Cílkem. Jedná se opět o velkoformátovou putovní výstavu na téma voda. Vůbec si neuvědomujeme, že například ženy v Africe třetinu dne shánějí pitnou vodu pro rodinu. A o tom chci dát vědět! Na základě výstavy Země krásná neznámá Yanna Arthuse Bertranda mi lidé psali, že začali třídit odpadky, protože pochopili, že to má smysl. Vím, že takové projekty mají význam.

Člověk by měl začít od sebe – co děláte pro přírodu vy?

Snažím se nejen šetřit vodou, ale také nemám zbytečně zapnuté spotřebiče, nenechávám nabíječku v zásuvce, protože vím, že také spotřebovává proud, a třídím odpad. Prostě se snažím. A víte, co mi třeba vadí? Že v Praze v bytě nemám jinou možnost než vyhazovat biologický odpad do popelnice. Sice jsou už k dostání kompostéry, ale jsou drahé a lidem málo dostupné.

Pokračování rozhovoru najdete v lednovém vydání měsíčníku Zdraví.

Kateřina GRIMMOVÁ
FOTO: titulní Marie Votavová, ilustrační Marie Votavová, Isifa a archiv O. M.