Proč je pro ni důležitý humor?

Zatímco odpověď na otázku z naší národní hymny Kde domov můj stále neznáme, a proto se neustále ptáme, herečka Máša Málková má jasno a moc dobře ví, kde je její domov. A není to jenom na divadelních prknech, kde je už řadu let také jako doma stejně jako na filmovém plátně nebo televizní obrazovce.


Jak příbuzní reagovali, když vás přijali na hereckou konzervatoř? Pokud vím, v rodině se před vámi umění nikdo nevěnoval.

Měla jsem štěstí, že mi doma odmala říkali, abych v životě dělala to, co mě baví, takže myslím, že by souhlasili se vším, co bych si vybrala. Tím pádem rodina byla ráda. Nikdo sice netušil, co přesně herecká konzervatoř obnáší, ale těšilo je, že budu doopravdy dělat to, co chci a co mám ráda.


Kvůli studiím jste musela odejít do Prahy. Je těžké opustit domov takhle mladá a ocitnout se v cizím prostředí?

Tím, že jsem odcházela za něčím, co jsem chtěla a sama si to vybrala, jsem se na tu změnu těšila a všechno nové, co s ní přišlo, jsem vlastně vítala. Bydlet sama, starat se o sebe, převzít zodpovědnost, to člověka posílí. Mám na to hezké vzpomínky.


Studovala jste v ročníku hereckých bardů Jany Preissové a Jaroslava Satoranského. Co vám do vašeho hereckého a možná i soukromého života dali?

Myslím, že samotné setkání s někým, kdo má lidské a morální hodnoty srovnané jako oni dva a má možnost na vás jako na mladého člověka, který se teprve rozkoukává, působit, je dar a celoživotní obohacení nejen v profesní rovině. Sama jsem měla možnost chvíli učit a moc mě to bavilo, ale poznala jsem, jaký je to výdej energie, bez kterého to ovšem nejde. Tím spíš dokážu ještě zpětně jejich vedení ocenit. Myslím, že díky těmto profesorům jsme v ročníku měli možnost se formovat jak lidsky, tak umělecky a osobně jsem jim za to vděčná. Domnívám se, že je to štěstí, když se dostanete v tak mladém věku k někomu, kdo vás má čemu naučit.


V divadle vás v poslední době potkávaly především komediální role. Je pro vás humor důležitý i v životě?

No jistě, bez něj by to nešlo! Mockrát už mi pomohlo nebrat některé věci tak vážně a podívat se na všechno z jiného úhlu. Karel Čapek řekl, že humor je jisté vidění světa, je to umění vidět svět. A hlavně smích léčí a někdy stačí tak málo – jeden úsměv a svět je hned veselejší. Ne nadarmo taoismus učí, že z čeho si nelze dělat srandu, to nelze brát vážně.


Jednou z vašich aktuálních, tentokrát dramatických rolí je Olga Scheinpflugová v inscenaci Čapek, kterou uvádí pražské Divadlo Rokoko. Čím je tato hra pro vás osobně a potažmo i pro diváky zajímavá?

Tím, že dává možnost pohlédnout na naše dějiny, historii a mentalitu i v souvislosti s tím, co se děje ve světě nyní. Myslím, že přijít s inscenací tohoto typu právě teď nám poskytuje prostor k zamyšlení a hledání odpovědí, kam se to všechno může ubírat dál. Je to o nás pro nás.


Karel Čapek je jakýmsi synonymem pro lidsky silného a velmi morálního člověka. Myslíte, že máme takové osobnosti i dnes?

Určitě máme, ale takoví, kteří by se bili za naši zem a češství, nejsou v politické sféře. Je znát, že nám někdo takový, komu bychom mohli navíc věřit, chybí. Nynější volbou je jen menší zlo, kompromis. Změnit to je ale na nás, protože my neseme odpovědnost za to, koho volíme. Kéž by se našlo dost těch, kteří by měli odvahu a sílu to celé zvrátit směrem k tomu, čemu věřili zastánci lidských a morálních hodnot, jako byl například právě K. Čapek, T. G. Masaryk a mnozí další.


Hlavně starší lidé vzpomínají na nějakou určitou dobu s tím, že se v ní žilo jinak a lépe. Vy osobně jste ráda, že žijete právě teď?

Mám pocit, že za možnost narodit se jako svobodná bytost ve svobodné zemi, v blahobytu a s možnostmi, jaké máme, bychom měli být vděční. Mnoho generací takové štěstí nemělo. Někdy si říkám, že uvědomit si tyto dary, a navíc s vědomím toho, jak je to jinde a jak rychle o to člověk také může přijít – pak můžeme být vděční za to „právě tady a teď“. Dostali jsme možnost žít na tak krásné Zemi, a přesto, i přes vědomí minulosti, se zbrojí a válčí a nenachází se možnost domluvit se. Přitom jsme tu na tak krátký čas. Často si vzpomenu na jednu z pěti krátkých básní Jacquese Prevérta z představení Jak dělat podobiznu ptáka, kterou hrajeme v Divadle Viola: „Snídejte na trávě, pospěšte si, dnes nebo zítra tráva posnídá na vás.“


Před lety jste začala na Podblanicku, tedy ve vašem rodném kraji, rekonstruovat domek po babičce. V jaké jste fázi?

Fáze už nepočítám, je to rekonstrukce na etapy. Podle toho, kolik našetřím, tak se udělá zase další práce a posune se to o kousek dál. Ale baví mě to, ve stavebninách jsem už jako doma. A při mém povolání člověk ocení, že na domku je za ním každý kousek práce hmatatelně vidět.


Takže se dá říci, že práce na domě a zahradě je pro vás relaxací?

Teď už asi ano, ale ze začátku jsem chtěla mít všechno hned hotové a věřila, že až to dodělám, tak si odpočinu. Úplně urvaná jsem brzy pochopila, že okolo domu a zahrady se člověk nikdy nezastaví. Ono je to jako se životem – kdyby bylo hotovo, tak už vlastně život není. K tomu, aby to byla relaxace, se to musí dělat s radostí, a tak se k tomu také snažím přistupovat. Často koukám na jabloň, kterou zasadil můj děda a která je dvakrát starší než já. Ona tu ještě bude, až já tady nebudu, a tak si říkám: Kam se ženeš?


Společnost vám tam dělají také pejsci a koně. Říká se, že zvířata jsou nejlepší psychoterapie.

Jsou to moji přátelé, nedílná součást mne samotné. A jestli mi někdo opravdu psychicky pomohl, když mi bylo ouvej, tak to byli oni. Takže terapeuti to jsou určitě, a hlavně jim nechybí ten humor.


Mimochodem Podblanicko je až magické. Čerpáte energii i z přírody?

Mám ten kraj moc ráda. Jestli bych měla říct, kde domov můj, tak je to tady. Kopečky, lesy, rybník, pole, louky, lány… Zemský ráj to napohled.


Zajímáte se také o léčivé minerály. Jak jste se k nim dostala a jak vám pomáhají?

Už si nepamatuji, kdy jsem se k tomu dostala poprvé. Ale pořád se to nějak točí kolem přírody, která nám pomáhá, jen musíme její dary vidět. Stromy, byliny, minerály, všechno to souvisí se vším. Když člověk začne zkoumat jedno, dovede ho to ke druhému a zjistí, že to jedno odpovídá na to druhé a souvisí s tím dalším.


Chápu to dobře, že dáváte přednost alternativním formám léčení?

Já jsem člověk, který na sobě potřebuje všechno vyzkoušet a zjistit, jak to funguje. Tělo je úžasný samoléčebný stroj, stačí jen vědět, jak s ním zacházet a jak ho správně používat. Díky ájurvédě, která přistupuje ke každému člověku individuálně a za těch pět tisíc let je schopná vyléčit všechno, jsem si hodně uvědomila, že o svém zdraví rozhodujeme opravdu sami. Je to o našem přístupu a o vědomostech například o tom, co jíme, kdy to jíme a jak to jíme. A samozřejmě s tím souvisí i psychická stránka, která je závislá na tom, co děláme, jak žijeme. Úžasná je v tomto směru také reflexologie. Tělo nám posílá signály, upozorňuje na bloky a nemoci ještě dříve, než se projeví, ale je to o napojenosti na sebe sama. Vnímat, co se děje a proč se mi to asi děje, co mi to má ukázat, co mám třeba změnit nebo pochopit.


Věnujete se také potápění. Co vás na něm fascinuje?

To ticho, klid, stav beztíže, ta voda, modro všude kolem, jen poslouchat svůj dech a dívat se v úžasu kolem sebe.


S potápěním je spojené i cestování. Co na cestách nejraději objevujete a co si nikdy nenecháte ujít?

Většinou cestuji právě tam, kde si můžu užít potápění. Mám ráda moře i hory, takže dovolené jsou většinou aktivní. Ráda poznávám, jak žijí lidé jinde, a samozřejmě i co dobrého jedí.


A ještě prozraďte, na co se těšíte v nové divadelní sezoně a kde všude vás uvidíme.

Těším se hned na září, kdy budeme mít v Divadle Manna v pražských Vršovicích premiéru hry od Terezie z Lisieux Můj bratr Nietzsche. Na jevišti se setkávají dva zdánlivě velké protiklady životní filozofie v otázce racionality a víry. Jedná se o téma přístupu k životu i ke smrti, tedy o téma, na které není snadné nalézt odpovědi. Další premiérou bude 3. října v Divadle Broadway hra Zatmění, která je adaptací románu nizozemského spisovatele J. Bernlefa Vyhasínání mozku Martina Kleina. Jak název knihy naznačuje, ústředním tématem je Alzheimerova choroba. Těším se také na práci v Divadle Ungelt ve druhé polovině sezony. A ráda bych čtenáře pozvala jak na nové představení Čapek do Divadla Rokoko, tak na krásné inscenace Comedia Finita a Jak dělat podobiznu ptáka s Josefem Somrem v roli Prevérta, které uvádíme v Divadle Viola.


Text: Kateřina Grimmová, foto: titulní Petra Pikkelová, ilustrační Petra Pikkelová, archiv M. Málkové, Městská divadla pražská – Alena Hrbková



Další informace najdete v srpnovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět