Už jsem ve fázi radosti

Mahulena Bočanová patří dlouhodobě k velmi oblíbeným divadelním, filmovým a seriálovým herečkám. Nedílnou součástí jejího života je ale i pomoc těm, kteří to potřebují.


Nedávno jste se stala patronkou projektu výstavby nového domova pro lidi s autismem, který má i vaše dcera Márinka. Jaká je vize projektu?

Podobných zařízení, kde pečují o lidi s těžší formou autismu, je málo. Tito lidé jsou často odmítáni a nepřijímáni. Bylo by krásné to postupně změnit a pro každého mít bezpečné a fajn místo, až jejich rodiče budou potřebovat pomoc. Diakonie Praha teď takové zázemí s profesionální péčí staví, bude sloužit jako opravdový domov. A přinese právě také ulehčení a pozitivní vyhlídky rodinám, které se o své dospělé děti s autismem starají. Některé totiž fungují v opravdu náročném až beznadějném režimu. Tento nový domov pojede celý rok 24 hodin denně, bude obklopen vzrostlou zahradou a vše se chystá v komunitním až rodinném duchu. Tak, aby bylo lidem na tomto místě dobře. A aby i jejich rodiče našli úlevu.

Takže hlavním posláním je, aby bylo postaráno o autistické děti?

Co bude s našimi dětmi, až tu jednou nebudeme? S touto myšlenkou den co den usíná a probouzí se každý rodič, který nemá to štěstí vypustit svá mláďata do světa a v klidu jednou odejít. Naše děti budou vždy potřebovat pomocnou ruku, samostatně život nezvládnou. Měli bychom společně dát šanci i lidem s handicapem žít v radosti v komunitě se svými kamarády, kde se lépe zapojí do života, až přijde ten čas bez náruče mámy a táty. A teď je tu jedinečný projekt, který se snaží takovým lidem pomoci. Stavba už od srpna běží.

Můžeme nějak pomoci i my ostatní?

Financování stavby je výzva. Z 20 milionů korun ještě pořád osm milionů chybí k tomu, aby se náklady pokryly. Pomoc je nesmírně potřebná! Pokud byste měli chuť dotáhnout to s námi do cíle, můžete poslat finanční pomoc na sbírkové konto Diakonie Praha: 20001-127747339/0800. Nebo přispět přes bezvadnou a prověřenou darovací platformu Znesnáze21. I mluvit o tomto tématu, o autismu a filantropii, se počítá. Nebo sledujte benefiční kolekci „Mám to na triku“, to je moc hezká věc, kde i od nás s Mari najdete kousek.

Co pro vás bylo nejzásadnější při vyrovnávání se s dceřinou diagnózou?

Smíření… Smíření s faktem neměnné diagnózy, smíření s tím, že se váš život stává až životem číslo 2. Ten první žijete za ni, pro ni. Jde o zvyk. Nejdřív to cítíte jako oběť, pak jako správnou nutnost a časem už jako čistou radost. Už jsem ve fázi radosti.

Změnil se i váš pohled na svět? Co už rozhodně neřešíte?

No, náš svět je opravdu úplně jinde a už dávno neřeším drobnosti typu kdo, kde, s kým, proč a za kolik, kdo kde co řekl a říká a co si kdo myslí. Pro mě je důležité, když je dcera šťastná. Když je šťastná ona, jsem šťastná i já. Děláme jen to, co nám přináší klid a harmonii v duši. To je nejvíc, co jí můžu dát. Už jsem na ni tak napojená, že prostě ani ke krizové situaci nedojde, protože jí umím předejít. Jak záměrně, tak už i intuitivně. Jestli fakt existuje dokonale sehraný tým, tak jsme to my dvě. Proto mě nepřestanou překvapovat věty typu tohle bych v životě nedokázala, nebo vy jste tak silná a statečná… Ne, nejsem. Jsem normální máma, co miluje svoje dítě. Když něco děláte dobře a upřímně, tak vás to přestane vyčerpávat. Žijeme v symbióze a je nám fajn. Jí o trochu víc! (smích)

Každý, kdo zažil roli pečujícího a zároveň pracovně vytíženého člověka, potvrdí, že aby mohl s láskou a maximálně poskytovat péči, potřebuje sám odpočinek. Máte na něj prostor?

Já jsem se už naučila i odpočívat společně s Mari. Naopak mám mnohokrát ozkoušeno, že když od ní na týden odjedu někam sama odpočinout si, tak stejně to odpočinek není. Nemám stání, chci ji cítit blízko sebe. Pak je to teprve odpočinek. Největší pohoda je pro mě, když mám doma třeba na víkend další děcka, kamarády Márinky, a nechám je zlobit, čmárat po zdech, vytahat věci ze skříně, devastovat zahradu… Jen je nakrmím, dám si dobré víno a opečeme si buřty. To je můj nej relax. Pak jen špačkuju u úklidu.

Jste milovnice pejsků a samozřejmě bulteriéra Umberta zvlášť. Je pro vás jakýmsi psychoterapeutem?

Umba je přítel, šašek a ochránce. Je to hodnej pes, ale zároveň je to pes silnej a hlídá nás velmi poctivě. Když někoho pozvu domů, tak ho přijme, i se mazlí, ale když se někdo pokusí bez mého svolení přelézt plot nebo třeba v legraci dělá, že mě plácne, vykousne mu kus zadku. Tak to má být. Prostě je na něj spolehnutí. U chlapa dost výjimečná vlastnost.

K profesi herečky patří i péče o sebe. Jaké jsou vaše kosmetické rituály?

Jsem tváří nové ryze české značky Sain. Tenhle krém vyvinuli vědci Univerzity Karlovy a já už mám na něm závislost. Používám ho několik měsíců a pleť mám jako miminko. Po padesátce už se musím starat, dřív jsem měla vše od Pána Boha zadarmo, teď už musím. A konzistence a vůně Sainu je pro mě jako pohlazeníčko. Navíc jsem na patronství pyšná, protože to je luxusní výrobek, i dóza je z karlovarského porcelánu a víčko z dubového dřeva. Prostě je to taková laskominka, co mi dělá radost a vraždí vrásky.

Máte také ráda parfémy. Jakou roli ve vašem životě vůně hrají?

Vůně neměním, vlastně celý život používám jen dvě, Issey Miyake a Hermés, jsem v tomto směru konzervativní. Mám ráda, když má někdo stálou vůni. Často slýchávám třeba v divadle, když přicházejí kolegové: „Mahu už je tady, ne? Cítím ji už od šaten. (smích) Když jsem někdy v parfumeriích, tak mě baví čuchat si k pánským parfémům a vzpomínat! (smích) Když někdo nový vstoupí do mého života a voní jako někdo dřív, kdo pro mě hodně znamenal, je to pro mě velký problém… Musí změnit vůni, nebo já měním jeho… (smích)

Ano, váš jedinečný smysl pro humor je pověstný! I proto vás asi často vídáme v komediích. Nabíjí vás, když cítíte, že díky vám diváci zapomněli na své starosti?

Ale jo, snažím se svou profesi tak chápat, ale pravda je, že si celoživotně a často říkám, že jinde bych byla více užitečná. Speciálně péče o lidi s handicapem mi přijde jako to, co opravdu mám dělat a pro co mám talent a schopnost dělat dobře. A to nemluvím jen o své dceři. Myslím, že tahle další etapa života brzy přijde.

Tak v tom vám naprosto rozumím a držím palce, aby vám tahle etapa vyšla. Čas letí a zanedlouho budou Vánoce. Jak je s Márinkou prožíváte?

Vánoce milujeme nejvíc ze všeho na světě. Zdobím dům jak z amerického filmu, chodí k nám návštěvy, couráme vánoční Prahou, na Štědrý den jsme u sestry na chalupě v jižních Čechách. Veru vaří na peci a všude v chalupě je vkusná staročeská výzdoba, což nádherně vyvažuje ten americký kýč, co máme u nás doma. Pijeme vaječňák, co dělá synovec, stavíme lego, hřejeme se u pece a sajeme pocit rodiny, protože 90 % roku jsme s Mari samy. Ale nevadí nám to, aby nedošlo k mýlce.

Text: Kateřina Grimmová, foto: Lenka Hatašová



Další informace najdete v listopadovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět