Není možné pomoci úplně všem

Lucie Křížková ještě s příjmením Váchová zvítězila před patnácti lety v soutěži Miss České republiky. Od té doby se stala dvojnásobnou maminkou, moderátorkou a osobností činnou v charitativních projektech.


Už nějakou dobu vás vídáme v reklamách na potraviny po boku vyhlášeného kuchaře Zdeňka Pohlreicha. Jaký je obecně váš vztah k jídlu?

Můj vztah k jídlu je velmi pozitivní. Jsem vděčný strávník. Největším potěšením pro mě je, když jím skvělé jídlo, které jsem nemusela vařit. (smích) Nejsem vybíravá – až na výjimky, což je třeba koprová omáčka, si pochutnám na všem.


Nestává se vám, že na základě reklamy vás zastavují lidé a chtějí od vás nějakou radu nebo recept na něco dobrého?

Čas od času sdílím tipy na osvědčené recepty na svém instagramovém účtu a často se mi stane, třeba před Vánocemi to bylo každý den několik dotazů, že mě lidé uhánějí o recepty, které si nestihli uložit a už je nemohou dohledat… Třeba perníčky či vanilkové rohlíčky podle receptu, který jsem sdílela, pekla stovka žen.


Předpokládám, že jako maminka dvou dětí a manželka sportovce musíte vařit. Dobře a ráda, nebo z povinnosti a nutnosti?

Musím. Někdy vařím ráda, někdy z povinnosti, záleží na okolnostech. Jak už jsem ale uvedla, jsem nejšťastnější, když někdo uvaří za mě. Proto se vždy těším na víkend a na návštěvu babiček. Když nemusíte trávit čas u plotny, máte ho hned víc na jiné věci. Obecně nevařím složitá jídla, se dvěma malými dětmi to ani jinak nejde.


Vím o vás, že také podporujete pořádání potravinových sbírek. Proč jsou podle vás důležité a myslíte, že skutečně pomáhají?

Uvědomuji si, jaké mám štěstí, že díky své práci jsem dostatečně zajištěná a mohu si dovolit koupit cokoli, na co mám chuť. Ne ve všech rodinách je to samozřejmostí. Maminky samoživitelky, důchodci… Je víc skupin lidí, kteří mají své finanční prostředky propočítané na koruny, a vědí přesně, kolik mohou daný den utratit za jídlo – a někdy je to opravdu velmi málo. Potravinové sbírky jsou skvělým nápadem a já, když je to v mých aktuálních možnostech, vždy ráda pomohu. Je to sice z mé strany jen jednorázová pomoc, která situaci v potřebných rodinách nezachrání, ale alespoň na chvíli uleví. Jsem ráda, že Kaufland, jehož jsem ambasadorkou, denně odváží potraviny, které se neprodaly, do Potravinových bank.


Jako známá osobnost máte určitě nemálo nabídek a žádostí na charitativní spolupráci. Podle čeho si vybíráte ty, na které kývnete?

Jsem v tomhle ohledu opatrná. Za těch patnáct let, co jsem charitě díky své práci blíž, jsem měla různé zkušenosti. Ne všichni dělají charitu nezištně a s čistými úmysly. Také se člověk nemůže rozdat a pomoci úplně všem. Jsem už deset let patronkou sdružení Dobrý skutek, takže většinu pomoci směřuji našim klientům. U Dobrého skutku vím, kam přesně peníze jdou, a hlavně vím, že jsou finance od dárců rozděleny ve stoprocentní výši. Díky generálnímu partnerovi, který kryje režijní náklady sdružení, si tohle Dobrý skutek může dovolit garantovat. Kromě Dobrého skutku podporuji ještě projekty, ke kterým mám důvěru díky osobnímu nasazení svých přátel, jimž důvěřuji.


Jste jednou z moderátorek televizního pořadu Sama doma, který se zaměřuje především na maminky s malými dětmi. Jaká je podle vašeho názoru dnešní česká maminka? Například vy sama jste velice aktivní.

To se nedá říci takhle paušálně. Je celá řada maminek, které pracují i s malým miminkem, ale určitě stále převládá ta část, která je doma se svými dětmi na klasické rodičovské dovolené. Já jsem OSVČ a s podporou od státu, která činí 3800 korun měsíčně, jsem si opravdu nemohla dovolit zůstat doma. A na rovinu říkám, že manžel by nás neuživil. Naštěstí mám ale práci, do které můžete naskočit i s kojencem. Sama doma moderuji čtyřikrát během tří týdnů a ve studiu na Kavčích horách musím být v den vysílání jen od deseti hodin do dvou. To je pro maminky práce snů. Navíc je to úžasný refresh mých mozkových buněk a Lola naším krátkým odloučením nestrádala a nestrádá.


Vaše těhotenství neprobíhalo úplně ideálně, protože jste trpěla anémií. Jak jste ji řešila?

Nedostatek železa mě provází možná už od doby, kdy jsem začala menstruovat. Při každém preventivním odběru krve u praktického lékaře nebo při dobrovolném darování krve jsem na to byla upozorňována. Snažila jsem se to vždy řešit zvýšením příjmu stravy bohaté na železo, ale v náročnějších životních etapách to nestačilo. V těhotenství by se nedostatek železa neměl ignorovat. Byl mi předepsán doplněk, který mi ale vůbec nesedl, bylo mi po něm nevolno, způsoboval mi zažívací potíže. Ale přetrpěla jsem to, nechtěla jsem miminku ublížit. Až v období kojení jsem objevila doplněk GlobiFer forte, který jako jediný na trhu obsahuje přírodní hemové železo s unikátním vstřebáváním, a nezpůsobuje tak žádné nežádoucí účinky.


Máte syna a dceru, ale prý byste se nebránila ani třetímu potomkovi. I po těhotenských problémech, které jste prodělala?

Nedostatek železa je snadno řešitelný, v tom nevidím problém. Jestli narážíte na to, že jsem před narozením dcery zažila, co to znamená potratit, tak to už je samozřejmě složitější zkušenost, ale ne odrazující. Za Lolu to předchozí trápení stálo. Třetí potomek je s otazníkem, záleží na mnoha okolnostech, v myšlenkách se té představě ale vůbec nebráním.


Syn Davídek prý měl problémy s výslovností R, a proto jste s ním chodila na logopedii. Mám ale pocit, že mnoha rodičům dneska vůbec nezáleží na tom, jak jejich děti mluví. Proč to pro vás bylo důležité?

Byla jsem z toho rozladěná. Davídkovi odmala čtu, hodně spolu mluvíme, s ohledem na mou profesi na něj, myslím, mluvím srozumitelně. Začal mluvit poměrně brzy, ve dvou letech už mluvil v souvislých větách a hezky. Jeho výslovnost se zhoršila ve školce. Začal si „šlapat na jazyk“ a hlásce R se nechtělo naskočit. Brala jsem to jako svoje selhání, ale uklidnil mě příklad z okolí, kdy dítě logopedky také řešilo problémy s výslovností. Nerozporuji, že dnešní styl života a výchovy dětí napomáhá tomu, že se výslovnost zhoršuje, ale není to pravidlem pro každého. Třeba moje sestřenka má dvě holčičky, přistupuje k nim stejně a jedna říká krásné R od tří let, druhá se ho naučila až v sedmi. Některé děti mluví hezky bez větší snahy, některým to trvá déle… Logopedie synovi každopádně pomohla.


A jak jinak se staráte o zdraví své a rodiny? Dáváte přednost spíše tradiční, nebo alternativní medicíně, například bylinkám?

Myslím na prevenci, vím, že je důležité řešit zdravotní stav celoročně, nejen v náročnějších obdobích nebo až tehdy, kdy přijde nemoc. Snažím se u sebe i u dětí dbát na kvalitní stravu, dostatek spánku a pohybu. Když se spustí rýma nebo kašel, většinou jako první sáhnu po přírodních pomocnících. Nedám dopustit na rýmovník, na sirup z medu a cibule, na tymiánový krém a na eukalyptový sprej. Léky přicházejí na řadu, jen když alternativa nezabírá. Já sama léky téměř neužívám, protože se znám a vím, co vydržím, a odhadnu svůj zdravotní stav. Užívám jen některé doplňky, u kterých vím, že opravdu pomohou a tělo nijak nezatíží.


A když se vám při vší vaší vytíženosti podaří udělat si čas sama pro sebe, jak ho trávíte?

Z celého dne se nejvíc těším na večer, kdy už děti konečně spí, já bleskově uklidím, užiju si pár minut v horké vaně a zavrtám se do peřin. Spánek je pro mě nejhezčím relaxem. Dalším krásným relaxem jsou pro mě thajské masáže, které si snažím dopřávat alespoň jednou měsíčně, ideálně bych ale masáž potřebovala jednou týdně. A moc si také užívám jídlo v dobré restauraci.


Váš manžel je velice úspěšný závodní jachtař. Jak se člověk ze suchozemského státu dostane ke sportu, k němuž patří především moře?

Stačí nadšení, vůle a určitě i vzor z okolí. Když manžel uspěl v transatlantickém závodu Minitransat 2007, kde skončil třetí, bylo to neuvěřitelné. Souvisí s tím ale samozřejmě dřina, týdny mimo domov…


A jak jste se vy dostala k manželovi? Jako misska a modelka, nebo jako gymnastka?

Jako vyslankyně nadace Naše dítě jsem jela do Chorvatska poděkovat účastníkům jedné regaty za jejich štědrou pomoc. David byl jedním ze závodníků. Vyměnili jsme si telefonní čísla, a i když jsme se v dalším měsíci viděli jen jednou, jiskra přeskočila.


Modelingem jste se živila několik let. Je něco, co vás tento poměrně drsný svět naučil? A dal vám něco pozitivního do života?

Modeling jsem dělala jen v České republice. Nejsem typ modelky, která by mohla uspět i v zahraniční konkurenci. U nás jsem se prosadila hlavně díky soutěži Miss a nemohu potvrdit, že by to byl drsný svět. Možná jsem měla štěstí na dobré klienty, na zakázky, na moji generaci modelek. Naučila jsem se, že člověk by se neměl hroutit z jednoho neúspěchu, a potvrdila jsem si, že to, co nebo kdo se líbí jednomu, nemusí se zákonitě líbit i druhému.


Přijímáte ještě nabídky na předvádění? Dovolit si to rozhodně můžete.

Přijímám, ale už se v roli modelky moc dobře necítím. Možná je to věkem, možná také tím, že po mole už nechodím tak často a nejsem si tolik jistá v kramflecích.


Jsme čerstvě v roce 2019. Už víte, co vás v něm čeká?

Vím. Některé věci nebudou příjemné, ale život přináší různé zkušenosti, se kterými se musíme poprat. Výhledově však převažují hezké věci a já doufám, že rok 2019 bude spíše radostný a pozitivní. Přála bych to všem dobrým lidem.


Text: Kateřina Grimmová, foto: Martin Vítek



Další informace najdete v lednovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět