Vynesla mě velká voda

Pavle Charvátové, moderátorce Televizních novin na Nově, se splnilo hned několik snů najednou. Uvádí zprávy na prestižní stanici, odstěhovala se na venkov a pořídila si psa. Dítě zatím neplánuje.

Pavla Charvátová přiznává, že nebýt srpnových povodní roku 2002, patrně by si jí nikdo nevšiml. Tehdy byla na obrazovce prakticky nepřetržitě. „Už tenkrát mi hodně lidí říkalo, že mě začali vnímat až v povodňovém zpravodajství. Je to hrozné, když si uvědomím, že právě tak smutná věc, jakou jsou povodně, mi pomohla dostat se dál.“ Když pak o pár měsíců později hledal Pavel Zuna nové tváře pro své hlavní zprávy, logicky sáhl po sympatické a šikovné blondýnce.

Na postu moderátorky TV Nova jste teď o něco déle než rok. Byl to krok správným směrem?

Určitě ano. Byl to krok, který mi přinesl moc zkušeností, posunul mě dál. Leccos jsem se naučila.

Co například? Třeba ve srovnání s Českou televizí, v níž jste mimo jiné také četla zprávy.

Tak třeba teď vím, co je tréma. Novu sleduje mnohem více diváků, první den to byl silný nápor na nervy. Byla jsem hodně nervózní, ale naštěstí to rychle odeznělo. I když ta menší tréma těsně předtím, než se ve studiu rozsvítí červená, zůstává. A to je dobře. Druhá věc, která mě příjemně překvapila, je to, jak spolu redaktoři, šéfové vydání a moderátoři spolupracují. Mluví se třeba o jedné z reportáží, která se bude večer vysílat. Každý k tomu řekne svůj postřeh, co by v ní nemělo chybět, jak by mohla vypadat. To je určitě ku prospěchu věci. Funguje tam větší sounáležitost.

Jak jste si zvykala na popularitu?

Nerada odhaluji svůj soukromý život. Větší pozornost fotografů a novinářů je pro mě pořád něčím novým, na popularitu si teprve zvykám, ale mám to štěstí, že lidé, kteří mě poznávají, jsou na mne milí a přejí mi úspěch. To je moc povzbudivé!

Musíte se už nějak maskovat, aby vás lidé na ulici tolik nepoznávali?

Ne, to ještě ne. Navíc teď ještě nosím čepici a v té mě nikdo nepozná! Mnohem častěji se mi stane, že se po mně lidé na ulici dívají a přemýšlejí o tom, koho jim připomínám, tedy alespoň myslím, já se jich pro jistotu neptám, o čem přemýšlejí. (smích)

Než jste nastoupila do Novy, říkala jste, že doufáte, že vás nebudou chtít příliš měnit. Že si vás snad vybrali proto, jaká jste. Nemění vás tedy až moc? Necloumají s vámi?

To určitě ne. Jak kostymérky, tak vizážistky jsou velmi vstřícné a vždycky jde o vzájemný dialog. Nikdy mě do ničeho netlačily, vždycky se domluvíme tak, aby byly obě strany spokojené. U mě třeba zdaleka nedělaly takové zásahy jako u Jany Adámkové. Trochu jsme zkrátily vlasy, to je pravda, ale to vzešlo vlastně z mé iniciativy. Cítila jsem, že potřebuji nějakou změnu.

Kdyby vám řekli: Ostříháme vás nakrátko, souhlasila byste?

To nevím. Mám jednu zkušenost s krátkými vlasy, a ne právě pozitivní. Já jsem s tím sice byla vcelku spokojená, ale okolí, a zvlášť mužům, se to nelíbilo. Všichni mi říkali: „Cos to udělala, takové krásné vlasy jsi měla!“

V moderování jste dosáhla nejvyšší mety. Jste už na televizi závislá, nebo by pro vás nebyl problém ji opustit?

Problém by to nebyl. Kdyby mi život přinesl nějakou změnu a musela bych dělat něco jiného, snažila bych se najít si práci, která by mě naplňovala, motivovala, ve které bych se nějak rozvíjela. A nesměl by to být krok zpátky. Určitě bych se však z toho, že musím odejít z televize, nehroutila.

Dovedete si představit, že byste se vrátila třeba zpátky k práci redaktorky? Šlo by to z takového místa?

To je těžká otázka… Ale to víte, že by to šlo. Kdyby na tom záleželo moje přežití, samozřejmě bych to udělala. Ale také záleží na tom, jakou redaktořinu děláte. Pokud bych měla možnost věnovat se jednomu typu pořadu, řeknu třeba Zálety, protože do zpravodajství bych se asi vrátit nechtěla, redaktorku bych klidně opět dělala. Musela by to být jiná, nová a zajímavá práce. Jak jsem řekla, ne krok zpátky.

Pracujete deset dnů v měsíci. Nebojíte se, že zlenivíte? Na komfort si člověk rychle zvykne.

To je pravda. Snažím se nezlenivět. Pravidelně píšu pro jeden internetový měsíčník o filmech. Z toho mám velkou radost. Nutí mě to se sebou něco dělat, nestát na místě. Na tento zvláštní režim si zvykám teprve rok a postupně zjišťuji, co všechno ještě můžu během těch dvaceti volných dnů zvládnout.

Přijímáte nabídky na moderování různých společenských akcí?

To ano, ale záleží na nabídce. Pokud je ta společenská akce nějak spojena s uměním, je to bez debat, to beru jako poctu. Nad některými nabídkami dlouho váhám a občas něco udělám i pro peníze, co si budeme nalhávat. Ale vždycky se snažím, aby to splnilo i nějaký další účel. Třeba abych se setkala se zajímavými lidmi nebo objevila něco nového.

Dokážete i odmítnout?

Ano. Určitě.

Tématem vaší diplomové práce na katedře bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy byla Řeč jednovaječných dvojčat. Proč jste si vybrala právě toto téma?

Chtěla jsem dělat něco, co ještě nebylo popsáno. A právě tohle pole dětské komunikace není úplně probádané. Máme v rodině dvojčata, tehdy byla právě ve věku, který se k průzkumu ideálně hodil. Navíc jsem na nich už dlouho předtím pozorovala, že spolu mluví opravdu dost odlišně než ostatní děti, které spolu vyrůstají jako sourozenci. Byla jsem zvědavá, co se z toho vyvine.

Dokončení rozhovoru najdete v březnovém vydání měsíčníku Zdraví.

Andrea SKALICKÁ