Na samotu jsem zvyklá

Mám za sebou asi nejhorší rok, který jsem vůbec kdy prožila.

Herečka Kateřina Brožová prožívá těžké období. Její návrat z mateřské dovolené sice provázelo vydání třetího alba nazvaného Ráda se svlíkám, ale vše zhatila nešťastná propagace desky, která Kateřinu postavila do nepříjemné situace. Následovala havárie, která skončila mnohatýdenním pobytem v nemocnici. Ještě než se stačila vyléčit, psal bulvár o tom, že její manželství krachuje. Přes všechny osobní problémy však nastudovala roli Fantine v muzikálu Bídníci a hraje jednu z hlavních rolí v televizním seriálu Pojišťovna štěstí, který právě natáčí televize Nova.

Máte za sebou hodně trápení. Už je to lepší?

Myslím, že mám za sebou asi nejhorší rok, který jsem vůbec kdy prožila. Sice jsem dostala spoustu zajímavé práce, ale celkově se dělo hodně negativního. Pevně doufám, že mě to do budoucna posílí. Je velmi těžké takové věci zvládat.

Jak řešíte krizové situace?

Snažím se to vydržet. Není čas na to, abych si řekla: tak, teď se zastavím a začnu něco řešit. Především musím dostát závazkům, které mám. Takže se snažím soustředit zejména na svou práci. Jistě, mnohokrát mi selžou nervy a nechám se vytočit, ale je to ke škodě i mně samotné. Ubírá mi to energii a zhoršuje můj zdravotní stav.

Cítíte se už po jarní autonehodě dobře?

Vyloženými bolestmi netrpím, občas mám takové nepříjemné pocity v oblasti zranění. Hlavou hýbu docela pěkně, ale krk ještě není tak silný, jak by měl být. Musím být opatrná. Zaplaťpánbůh, že páteř srostla tak, jak měla.

Co všechno jste si vlastně poranila?

Měla jsem zlomený první a druhý obratel, zlomený nos a různé pohmožděniny.

Jak se to vůbec stalo?

Po jarních dnech se v noci prudce ochladilo, napadl sníh a já jsem tomu nevěnovala příliš pozornost. Spěchala jsem na zkoušku, rozjela jsem se moc rychle a dostala smyk, který jsem nezvládla. Stalo se to dva kilometry od našeho domu.

Pomoc jste si přivolala sama?

Ano, ani nevím, jak se mi to podařilo. Sice jsem pak neztratila vědomí, ale ty nárazy byly dost silné. Letěla jsem do stromu na jednu stranu silnice, což si nepamatuji, a skončila jsem na straně druhé. Jen si uvědomuji, že mi tekla krev z nosu a strašně mě bolela hlava a krk. Myslela jsem, že auto hoří. Viděla jsem telefon, sáhla po něm a vypadla jsem z auta. Celá jsem se klepala, manžel to nebral, tak jsem zavolala 155. Jsem přesvědčená o tom, že ta nehoda byla jen vyústěním podobného období, které prožívám teď. Jen jsem tomu tehdy ještě víc podléhala. Po té bouračce mám v sobě jakousi zatvrzelost. Proto jsem se možná ještě nesložila.

Už tehdy jste měli s manželem spory. Dalo by se čekat, že vaše nehoda váš vztah uzdraví.

Zpočátku to tak vypadalo, ale dnes je situace jiná.

Jak to vypadá s dcerou?

Dcera žije se mnou, tatínek se odstěhoval už v lednu. Během zkoušek jsem měla v divadle velké vypětí, a tak jsem s Kačenkou nemohla být celý den. To je problém každé matky, která má ambice a chce být úspěšná v práci. Samozřejmě, že mi chybí, ale žijeme v roce 2003. A jestliže vím, že je o moje dítě perfektně postaráno, pak nemám takové výčitky. Myslím, že to Kačenka jednou pochopí.

Psalo se o tom, že jste se vrátila do práce sedm týdnů po porodu, přitom jste už dříve říkala, že se o své dítě chcete starat sama.

Tak brzy jsem se nevrátila, to není pravda. Když byly Kačence tak tři čtyři měsíce, začala jsem občas vystupovat se svým písničkovým pořadem, ale záměrně jsem se nevrátila k žádné celodenní práci. S dcerou jsem byla neustále, dokud jsem ji kojila, a to trvalo tři čtvrtě roku. V divadle jsem začala zkoušet, až když byl Kačence rok a půl. Jistěže jsem měla hodně práce, loni v létě jsem připravovala svoji třetí desku, a k tomu se vázaly schůzky, zkoušky, natáčení a tak dále. Ale to není každodenní práce od rána do večera.

Budete nadále bydlet v Jevanech?

Nevím. Zatím tam bydlíme.

O vaší rodinné situaci se hodně píše. Každý zná vaše soukromí. Jak na to reagují vaši rodiče?

Tatínkovi je sedmdesát, mamince bude sedmdesát příští rok. Jsou to oba umělci, kteří celý život dřeli. Mají jedinou dceru. Je pochopitelné, že se příliš neadaptovali na podmínky, které přišly po devadesátém roce, tedy na hektičnost, tvrdost a ostré lokty a s tím související degradaci mezilidských vztahů a citů. Bulvární zprávy jsou jim velmi nepříjemné. Přišly jim i anonymní dopisy, ty dostávám ostatně i já. Snažíme se to řešit tím, že o těch věcech mluvíme. Ale ne vždy to jde.

Jsou vám k ruce? Pomáhají vám s malou?

Maminka mi hodně pomáhá, mám s ní velmi úzký vztah. Je to můj nejbližší člověk, ke kterému mám absolutní důvěru, a to i v souvislosti s Kačenkou.

Dokončení rozhovoru najdete v listopadovém vydání měsíčníku Zdraví.

Andrea SKALICKÁ