Na nic
NEČEKÁM

Tereza Brodská ráda cestuje, dokonce uvažovala o tom, že se s rodinou přestěhuje do Spojených států. Nakonec však dala přednost účinkování v seriálu Ulice.

Tereza Brodská vstoupila před rokem a půl do nekonečného seriálu Ulice. Má sice práci, kterou si chválí, ale také popularitu, o niž příliš nestojí.

Když přišla nabídka hrát v Ulici, váhala jste, zda přijmout. Se vším, co ta práce přinesla, nelitujete dnes svého rozhodnutí?

Chvíli ano. Ale nakonec zvítězila zvědavost být u něčeho, co tady ještě nikdo nedělal. I po roce a půl je to pro mě stále velké dobrodružství, pořád se na natáčení těším. Ulici totiž dělají špičky ve svém oboru – ať už jde o kameramany, zvukaře, maskéry, rekvizitáře nebo režiséry – s mnohými z nich jsem pracovala už dříve na velmi kvalitních filmech. I kolegové herci jsou skvělí. Jediným záporem je, že jsem přišla o své soukromí, což jsem nečekala. Ale pomalu si zvykám a zvyká si i moje rodina.

Často točíte dvanáct hodin denně. Padala jste už někdy při natáčení „na ústa“?

Asi všichni měli takové období. A já jsem to, myslím, odnesla tou plotýnkou. Zpočátku to pro mě byl extrémní zápřah, byla jsem přepracovaná. A bylo to i psychicky náročné. To se někde muselo projevit.

Musela jste jít na operaci. Nebála jste se?

Na to nebyl čas. Já jsem lékaře o ten zákrok dokonce prosila, protože jsem měla velké bolesti. Když magnetická rezonance objevila, že je to plotýnka, objednali mě na operaci začátkem loňského ledna. Ale velmi rychle se to zhoršovalo, posledních čtrnáct dnů před operací jsem každé ráno chodila na Homolku na kapačky, teprve pak jsem byla schopná točit. Nakonec mě operovali o měsíc dříve. To už mi na bolesti nezabíraly ani morfinové injekce. Po zákroku mi doktoři říkali: „Paní Brodská, my jsme si podle výsledků magnetické rezonance mysleli, že trochu přeháníte, ale mýlili jsme se. Takhle velký výhřez jsme tady snad ještě neměli.“ Dokonce si tu operaci natočili, zřejmě jako ukázku pro studenty.

Magnetická rezonance neukázala všechno?

Měla by být přesná, ale ten výhřez byl stočený, takže nebyl vidět celý jeho rozsah. Už to tlačilo na kořen a začaly se mi přerušovat nervy ke svalům. Dodnes nemám v pravé noze reflex. Ta operace nebyla za pět minut dvanáct, ale ve dvanáct.

Jak jste na tom teď? Rehabilitujete?

Bohužel jsem velmi nezodpovědná. Měla bych cvičit, stačily by pravidelně dva cviky denně dvacet minut. Ale člověk tak snadno zapomene na to, čím si prošel! Alespoň jsem si konečně koupila balon, a poté, co jsem ho dva měsíce vozila v autě, jsem ho dokonce nafoukla. Tu a tam na něm sedím u televize. A pořád si říkám, že zítra začnu cvičit.

V květnu vám bylo devětatřicet. Pociťujete na sobě svůj věk?

Musíte si v první řadě uvědomit, že tyto otázky kladete velkému hypochondrovi. Kdybyste se mě na to zeptala v sedmnácti, odpověděla bych vám stejně jako dnes: Ano, pociťuju.

A v jakém směru? Co se zhoršuje?

Ve všech směrech. Všechno.

Když vám není dobře, sáhnete spíše do lékárničky, nebo dáváte přednost nějaké alternativě? Třeba bylinkovým čajům…

Chodím ráda na procházky se svým psem, a když se necítím dobře, snažím se to nějak rozchodit. Máme doma vitaminy i čaje, ale bohužel se mi často stává, že si ten čaj zapomenu uvařit. Jsem hodně rozlítaná, nedá se říct, že bych na svém zdraví nějak systematicky pracovala. Hlídám si ale spánek. Abych jakž takž fungovala, potřebuju spát alespoň sedm hodin denně.

Máte desetiletého syna Samuela. Cítíte potřebu mu k pestré stravě přidávat ještě třeba nějaké multivitaminy?

Občas ano, ale spíše dbám na to, aby měl Samča různorodou stravu. Jako malý se naštěstí moc nenaučil na bonbony a sladké, jeho si nejvíc získáte syrovou mrkví a kyselou okurkou. Než abych dala na stůl nějaké sušenky, radši nakrájím ovoce nebo zeleninu. Já sama ovoce vůbec nejím, nedostanu na něj chuť, i kdybych měla sebevětší hlad. Ale moc miluju zeleninu.

Ráda jíte a dobře vaříte. Hledíte na kalorie?

Na kalorie určitě ne. Uznávám tu zlatou střední cestu, že se nic nemá přehánět. Když jdu okolo obchodu s biopotravinami, tak biojogurty koupím, ale když cestu okolo nemám, koupím to, co mají v našich potravinách. Ale je fakt, že dávám přednost lehčím jídlům. Jíme často ryby, které má rád můj muž, a večer, když se všichni sejdeme, máme často zeleninové saláty. Ale zároveň nám všem třem velmi chutná maso. Rozhodně se mu nevyhýbáme.

Kdysi jste psala sloupky o jídle. Co vás bavilo víc? Ochutnávání, nebo psaní?

Spíše než o jídle to bylo o restauracích, protože mě vždycky mrzelo, že když někde otevřeli novou dobrou restauraci, ta se většinou do dvou měsíců velmi zhoršila. My jsme s mým mužem velcí gurmeti, rádi chodíme i se Samčou do restaurací. Tak mě napadlo, že bych o tom mohla psát. Byla to zajímavá zkušenost. Když jsem třeba psala o rybách, nakoupila jsem si knížky o lodích a o mořích. Brala jsem to z gruntu, bavilo mě to okořenit.

A psaní vám šlo samo?

Bavilo mě to, ale když mi do toho redakce začala mluvit, bavit mě to přestalo. Vždycky jsem si zakládala na své nezávislosti, sama jsem si ty restaurace vybírala a platila jsem útratu.

Pokračování rozhovoru najdete v červencovém vydání měsíčníku Zdraví.

Andrea SKALICKÁ
FOTO TITUL Herbert SLAVÍK a FOTO ROZHOVOR Herbert SLAVÍK a archiv TV Nova