Miluji svou práci a dobré víno

Adolf Born má jednoduchý recept, jak se udržet v dobré kondici. Nepřerušit práci, cestovat, lyžovat a milovat zvířata i dobré víno.

Ilustrátor a grafik Adolf Born je nezaměnitelný a nepřehlédnutelný nejenom svou tvorbou, ale i vzezřením. Už léta ho zdobí charakteristický knír, ale hlavně desítky ocenění za originální ilustrace, kvůli kterým se těší obdivu dospělých, a především dětí. Vždyť právě pro ně vymyslel Macha a Šebestovou nebo Opičku Žofku.

Jak jste se vůbec dostal k tvorbě pro děti?

Na dětských ilustracích jsem začal pracovat hned po dokončení studia na Akademii výtvarných umění v Praze. Naštěstí mi nakladatelství v tehdejším Československu nabízela hlavně rukopisy, které vyhovovaly mému pojetí. A hlavně tvorba pro děti byla tehdy jakýmsi barevným ostrovem v šedé skutečnosti. Samozřejmě, že se v této oblasti toužila uchytit spousta mladých i renomovaných tvůrců. Ale bylo to k něčemu dobré, vždyť jak houstla konkurence, snažil se každý odvést nápadité a kvalitní ilustrace. A tak československé knihy pro děti začaly sbírat různá mezinárodní ocenění.

Okolo roku 1960 jste začal soustavně pracovat také v animovaném filmu…

Ano, a měl jsem to štěstí, že jsem se při této práci setkal se spoustou známých režisérů, například Bedřichem, Brdečkou nebo Látalem. Obzvlášť rád vzpomínám na celovečerní loutkový film Robinson Crusoe. Práce na tomto projektu byla neskutečně zajímavá, i když trvala déle než rok. Za ten film jsme dostali hned několik mezinárodních cen. Krátce po šedesátém roce jsme si padli do oka se spisovatelem Milošem Macourkem a stali se z nás přátelé na celý život. Začali jsme několika kreslenými filmy pro dospělé a pak jsme přešli spolu s animátorem Jaroslavem Doubravou na filmy určené dětem.

A narodili se například slavní žáci z 3. B Mach a Šebestová. Jak jste vůbec přišli na jejich jména?

Jména pro naše dva hrdiny s utrženým sluchátkem vymyslel Miloš Macourek. Neměl rád žertovné zkratky typu Čuk a Gek, a tak přišel s tím civilním nápadem Mach a Šebestová. Lidem se náš seriál líbil. Myslím, že také díky originálnímu způsobu, jakým jej namluvil Petr Nárožný.

Máte dceru Eriku, která se dnes také věnuje umění. Když byla ještě malá, co říkala na to, že její tatínek kreslí večerníčky a obrázky do knížek pro děti?

Když má dcera zjistila, že její otec je naprosto nepoužitelný jako rádce v matematice a chemii, tolerovala mě jako výtvarníka- -ilustrátora. Sama dnes pracuje hlavně jako sochařka a stejné problémy s matematikou má se svými dcerami.

Po celý život ilustrujete knihy. Víte, kolik jich už bylo?

Když to tak počítám, ilustroval jsem více než dvě stě padesát knih. A dokonce se mi splnila i většina přání. Vždy jsem chtěl, už jako mladík, ilustrovat Robinsona Crusoea nebo děsuplné povídky Edgara Allana Poea. Ale velice zajímavou práci jsem dělal i v posledních letech. Pracoval jsem na nádherných knížkách s velkým počtem ilustrací pro francouzského nakladatele Gründa. Byly to Bajky od La Fontaina, Dumasovi Tři mušketýři a Pohádky bratří Grimmů. Na každé z nich jsem pracoval téměř rok.

Považujete se za Středoevropana. Jste se svým životem v Čechách spokojený?

Od svých pěti let žiji v Praze, ale původem jsem z jižních Čech. Často podrobuji českou povahu sžíravé kritice, ale dvě věci musím pochválit. Je to typicky český smysl pro humor a zájem o umění, ať je to hudba, literatura nebo výtvarné umění.

Říkáte, že máte hned několik domovů. Kde?

V životě mé ženy i v mém hrálo vždy velkou roli cestování. Máme všude po světě místa, která milujeme stejně jako Česko. Třeba bez Turecka a Řecka už si nedokážeme život ani představit. Právě těmto našim láskám bylo vyhrazeno docela důstojné místo na mé výstavě v Císařské konírně na Pražském hradě. Mimochodem díky výstavám a různým festivalům, kterých jsme s manželkou za celý život absolvovali na stovky, jsme se skamarádili s kolegy ze všech možných zemí. Mnohá tato přátelství trvají dodnes a jsou velice intenzivní. Třeba když jsem byl letos v únoru na vernisáži své výstavy v Istanbulu, měl jsem pocit, jako bych přátele, které jsem neviděl několik let, viděl naposled včera.

Dokončení rozhovoru naleznete v srpnovém vydání měsíčníku Zdraví.

Andrea SKALICKÁ