Nemám ráda vyjeté koleje

Plaví se na jachtách po mořích, zlézá velehory a ještě je mámou patnáctiletého Matyáše

Yvetta Blanarovičová toho ve svém osobním i profesionálním životě stíhá opravdu hodně. Mimo jiné hraje v pražském Divadle Na Fidlovačce, zpívá se symfonickým orchestrem, pravidelně natáčí pro TV Nova spolu s Petrem Novotným pořad Dobroty a v současnosti i seriál Pojišťovna štěstí. Také každý rok organizuje dnes už tradiční benefici pro děti z dětských domovů. A když najde chvíli volna? Plaví se na jachtách po mořích, zlézá velehory a ještě je mámou patnáctiletého Matyáše.

Režisér Juraj Deák vám loni 24. září po skončení představení Malované na skle v Divadle Na Fidlovačce blahopřál ke kulatým narozeninám. Byla jsem tehdy v publiku a vypadalo to jako překvapení…

Opravdu jsem o tom nevěděla. Juraj Deák chodí jako dohled na představení často. Proto mě nezarazilo, že tam právě tehdy seděl. Když stál na jevišti s kyticí, vůbec mě „netrklo“, že je to kvůli mně. Zapomněla jsem, že nějaké narozeniny mám. Pak mě to dojalo. Bylo to milé.

Bylo vám čtyřicet. Cítíte se na ten věk?

Řídím se jedním pořekadlem, které zní: Když se v padesáti cítíte na dvacet, prošvihli jste třicet let života. Cítím se na tolik, kolik mi je. Jen mám více zkušeností, větší pokoru vůči umění, víc přemýšlím o lidech a zvažuji, o čem budu mluvit nahlas na veřejnosti. Nemyslím, že bych se nějak hlídala, jsem stejný „tatar“, jako jsem byla ve dvaceti letech. Jen se mi podařilo přestát některé krizové životní situace. To mě poučilo a posunulo dál.

V uměleckém světě se pohybujete už více než dvacet let. Vybudovala jste si jméno. Limituje vás to nějak?

Hranice neboli mantinely si určuji sama. Je to pro mne určitý druh svobody. Jen si nemůžu dovolit tolik přehmatů, jako když jsem byla studentkou konzervatoře. Když točím, hraji v divadle nebo zpívám, prezentuji určitou profesionalitu. V mém věku a při mých zkušenostech se kolaps nepromíjí. Tahle branže skýtá ohromnou slast, když se daří. Ale máte-li hodně práce, může se lehce stát, že to někde křápne, třeba že nevydrží hlas. Už se v tomhle směru hlídám, dodržuji určitý řád. Vím, že když nepůjdu spát, nebudu moci druhý den zpívat.

Zdokonalujete se ještě ve zpěvu?

Nezbývá mi moc času. Na žilinské konzervatoři jsem studovala operu. Tam mi, stejně jako později na konzervatoři v Praze, vyprávěli, jak se hlas tvoří a kudy prochází. Ale teorií jsem se nikdy příliš neřídila. Já jsem to vždy cítila spíše tak, že tam ten hlas buď je, nebo není. Mám svůj styl rozezpívání. Vím, kam můj hlas může a kam už ne. Občas potřebuji hlasivky ošetřit, zpívám poměrně těžké věci.

Lidé vás ale mají více zafixovanou jako herečku.

To je pravda. V osmdesátých letech jsem zpívala s kapelou GBS, hráli jsme skoro třicet koncertů měsíčně, trvalo to pět let. A v době, kdy byla ta vysněná popularita už na dosah ruky, jsem odešla. Měla jsem intenzivní pocit, že pokud naplno vstoupím do světa populární hudby, nebudu se moci k divadlu už nikdy vrátit. Tehdy jsem se definitivně rozhodla pro divadlo. A teprve teď, když už mám na divadle i ve filmu vybudovanou jakousi pozici, moje láska ke zpívání dozrává. Navíc se věnuji muzikálu a tam zpívám skoro pořád.

Loni jste několikrát vystoupila s Filharmonií Brno. Jak na vás reagovali muzikanti, když jste přišla na zkoušku?

Našli si o mně ještě před mým příjezdem informace. Zjistili, že mám klasické vzdělání a že jsem studovala housle a operu. Proto mě vzali. Taky jsem jim na sebe rovnou práskla, že jsem hrála v symfonickém orchestru první housle a pomlouvala zpěváky, kteří s námi tehdy vystupovali. Ale nejde jen o zpěváka. Velice záleží na tom, jak hraje orchestr, protože jsou to právě muzikanti, kteří vás při zpěvu vedou. Koncerty s brněnskými filharmoniky pro mě byly neuvěřitelným zážitkem. Líbily se i divákům. Přidávali jsme tři čtvrtě hodiny.

Co všechno máte na repertoáru?

Vždycky jsem měla ráda muzikálové věci například od A. L. Webbera, L. Bernsteina, G. Gershwina, F. Ebba, to jsou skladatelé par excellence. Teď se k nim přidal ještě mladý skladatel Ondřej Brousek, autor muzikálu Carmen, který teď hrajeme na Fidlovačce. Některé skladby mi upravil pro koncertní provedení.

Kvůli Carmen se hodně herců z Fidlovačky muselo naučit tančit flamenco a prý zkoušky trvají dodnes, byť je dávno po premiéře…

Zkoušky trvají neustále. Flamenco nám není vlastní, taneční průprava je nezbytná. Před premiérou jsme všichni zkoušeli na sále dvanáct hodin denně po dobu dvou měsíců. V souboru Fidlovačky je hodně mladých herců. Když jsem viděla, s jakou vervou do toho jdou, jak tvrdě pracují, pochopila jsem, že ani já nesmím zklamat, protože každá inscenace roste s hlavním představitelem. Častokrát jsem si vzpomněla na zkoušky k představení Muž z La Manchy, v němž ztvárnil hlavní roli skvělý herec Viktor Preiss. To, jak se stavěl ke zkouškám a co nám tehdy předával, se teď snažím napodobovat ve svém přístupu i já.

Neměli jste strach udělat z Carmen muzikál?

Kdykoli sáhnete na klasiku, velmi riskujete, že budete pranýřováni. Myslím, že to jak diváci, tak kritici vzali. Představení se hraje hodně a chodí na ně spousta mladých lidí. Těch, kteří by na operní provedení v životě nešli. Naše Carmen se od klasického představení v opeře hodně liší.

V roce 1996 jste dostala Thálii za nejlepší ženský herecký výkon, za roli Lízy Doolittleové v muzikálu My Fair Lady. Dá se nějak srovnat tento úspěch s Carmen?

Na Carmen jsem musela vyzrát. Ale tyto dvě role jsou zcela odlišné. Příběh o tom, jak se z chudého děvčátka stane bohatá a úspěšná slečna, je neuvěřitelně vděčné téma. Ovšem příběh o fatální ženě, která pomate hlavu mnoha mužům, na to je potřebná notná dávka tolerance. My ženy si chráníme to svoje hnízdečko, a nedej Bože, abychom takovou osudovou ženu někde potkaly. Jsou to potenciální milenky našich drahých poloviček! Můžete mi věřit, že je nesmírně těžké diváky přesvědčit, aby šli v příběhu se mnou a nezatracovali mě hned na začátku.

Přestože na divadle dostáváte závažné a zajímavé role, utíkáte se do Dobrot na Nově. Proč?

Nemám ráda vyjeté koleje. To je všechno. Nabídka do Novy mě v prvním okamžiku zarazila. Nepovažuji se za komika, který by mohl mít úspěch v takovém typu pořadu. Hodně věcí mě však tato práce naučila, a zaplať Bůh, že jsem tuto možnost dostala.

Neměla jste z výsledku strach?

Nejhorší bylo stát před plným hledištěm a zároveň myslet na to, že vás zabírají kamery a dívá se na vás v horším případě milion, v lepším tři miliony diváků. Ale to, že jsem to neuměla, mě zároveň hecovalo, zkrátka jsem chtěla zvládnout i tuhle profesi. Nikdo mě k ničemu nenutil, Petr mi dal svobodu. Řekl mi: Když se ti to nebude líbit, můžeš odejít. A mě to řádění a blbnutí začalo tak nesmírně bavit, že jsem zůstala.

Dokončení rozhovoru najdete v lednovém vydání měsíčníku Zdraví.

Andrea SKALICKÁ