VĚŘÍM BYLINKÁM,
ale bez doktora nic nedělám

„Je mi dobře tam, kde se cítím dobře. Když budu mít náladu, bude mi dobře klidně na tramvajovém ostrůvku,“ říká herečka Miluše Bittnerová.

Herečka Miluše Bittnerová si užívá období, které nastalo v okamžiku, kdy překročila práh třicítky. Podle jejích vlastních slov se nikdy necítila tak dobře jako teď. Věci řeší s nadhledem a některými se už prostě nezabývá.

Většina z vašich seriálových kolegyň, se kterými jsem dělala rozhovor, měla syndrom bílého pláště. Jak jste na tom vy?

Stejně. Vdechnu nemocniční vzduch a hned mám hrůzu z toho, co mi budou dělat, že tam zůstanu a tak podobně. U zubaře ztuhnu a dožaduji se gelíčku, co se dává dětem, a to jdu jen na preventivní prohlídku, která většinou skončí dobře. Takže mám z bílých plášťů velký strach, ale také velký respekt, protože práci lékařů a sestřiček velmi obdivuji. Dělají něco, čemu my absolutně nerozumíme, a mají tak velkou zodpovědnost. Osobně bych z toho nespala.

Přiznám se, že mně osobně dělá větší problém návštěva gynekologie než zubaře…

Tomu rozumím. Měla jsem období, kdy jsem svému gynekologovi při prohlídce vyprávěla vtipy o gynekolozích, abych odvedla pozornost jinam. Teď už je to lepší a povídáme si o rybách.

Nemáte problém s tím, že je to muž?

Musím říct, že mám horší zkušenosti s gynekoložkami. Byly vždycky tvrdší a nekomunikativnější než doktoři, ale možná jsem jen měla smůlu. Můj pan doktor je chlap, jen když si povídáme. Při prohlídce je to samozřejmě pan doktor.

Rybaření je pro ženu vcelku netypický koníček, jak jste se k němu dostala?

To byste se divila, kolik je žen rybářek! Mě k tomu přivedl můj muž. Po jednom večírku na chalupě, který skončil ve tři hodiny ráno, řekl manžel, že už nepůjdeme spát a vyrazíme na ryby. Souhlasila jsem, protože mě nadchla představa svítání u vody. V jeden okamžik mi dal manžel udici do ruky a já jsem chytla rybu. Bylo to naprosto úžasné. Nejsem ale žádná velká zapálená rybářka. Umím napíchnout žížalu, když řeknete, že se jde na ty a ty ryby, tak vím, jakou návnadu použít, ale že bych jela na ryby do Norska, to zase ne.

Takže je to pro vás hlavně relax?

Přesně, úžasný relax. U vody je krásný klid, nejsou tam lidi, můžu se vykoupat. Jste na místě, kam byste normálně nešla, užíváte si klidu, občas nahodíte, občas ne. Já si hlavně užívám toho, že můžu u vody číst, protože jsem vášnivá čtenářka.

Hrajete na klavír, kytaru, flétnu, zpíváte. Proč jste dala přednost herectví před hudební dráhou?

Právě proto jsem studovala katedru alternativního a loutkového herectví. Na „alterně“ se hodně pracovalo s hudbou, takže to bylo propojení divadla s muzikou a to mě hodně bavilo. Teď tedy bohužel žádný takový projekt nedělám.

Neláká vás projekt typu kabaretu, burlesky, nebo dokonce natočení desky například šansonů?

Myslím, že jsem dostatečně soudná na to, abych věděla, že moje zpívání je herecké. Šansony mám moc ráda a malinko jste uhodila na něco, o čem si říkám, že bych si to chtěla zkusit. Doufám, že jednou můj šansonový čas dozraje.

Jste narozená ve znamení Střelce a o těch se říká, že mají rádi věci pod kontrolou a nemají rádi autority. Herectví není v tomto směru zrovna svobodné povolání, jak to zvládáte?

To je velká bolístka. Nemůžu si sama vytvořit pracovní příležitost. Herec musí čekat na nabídku. Pak se ale může stát, že vás obsadí do dobré hry a role, ale režisér to vidí úplně jinak než vy. Navíc mám problém s autoritami, takže v okamžiku, kdy to není člověk, kterého bych mohla zbožňovat, a neměli bychom stejný pohled na věc, je to velmi těžká práce. Na druhou stranu, když vás baví, tak to za to stojí. Herectví je velmi pomíjivá profese. Proto spousta herců maluje, dělá muziku, zkrátka něco, na co se můžete dívat, poslouchat to, sáhnout si na to.

Pokračování rozhovoru najdete v zářijovém vydání měsíčníku Zdraví.

Kateřina GRIMMOVÁ
Titulní Marie Votavová, ilustrační Marie Votavová, archiv M. B. a TV Nova