Co mám ráda, si neodepřu

Věřili byste, že představitelka protivné a arogantní Simony z Rodinných pout Alice Bendová je ve skutečnosti trémistka?

Herečce Alici Bendové se daří v profesionálním i osobním životě. I když herectví nikdy nestudovala, v televizi i filmech se objevuje stále častěji.

Diváci vás znají především jako Simonu Pražákovou ze seriálu Rodinná pouta, ale v poslední době jste hrála i ve filmech, třeba ve snímku Duše jako kaviár, Sametoví vrazi či v seriálu České televize Hop nebo trop. Jste ráda, že jste se stala herečkou?

Jsem. I přesto, že to nikdy nebyl můj sen. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla tuto práci dělat, a tak si to skutečně užívám. Jediné, k čemu jsem ještě nepřičichla, je divadlo. Jsem trémistka a nedovedu si představit, že bych předstoupila před živé publikum. To je i důvod, proč nemoderuji.

Před kamerou trému nemáte?

Když mám okno před kamerou, tak se vůbec nic neděje. Kamery jednou dál, hodí se mi text a pokračujeme. Ale v divadle? Nedovedu si představit, že bych měla takové okno na jevišti. Utekla bych pryč. To by byla pro mě noční můra. Už teď se mi v noci zdá o tom, že jsem se nenaučila texty a že neumím ani jeden obraz na daný den… Dokud nebudu umět se svou trémou pracovat, do divadla nevkročím!

Kdysi jste začínala reklamou. Jaké na to máte vzpomínky?

Svou první reklamu jsem natočila už před třinácti lety. Po pěti minutách ve studiu jsem věděla, že to je přesně to, co chci dělat. Neměla jsem strach, cítila jsem se dobře. Začala jsem chodit na castingy a natáčení reklam mě nějakou dobu slušně živilo. Ale pracovala jsem i jako fotomodelka. Jen přehlídky jsem nikdy nedělala, protože nejsem dost vysoká. A upřímně řečeno, ve srovnání s reklamou mi to přišlo finančně nezajímavé.

Ale dnes už přehlídky občas děláte, ne?

Ano, ale dnes jsem tam za sebe, za Alici Bendovou. Baví mě se předvádět a většinou tam jsem s kamarády, třeba s partou z Rodinných pout. Naposledy jsme takhle byli na charitativní přehlídce v Hradci Králové. Výtěžek šel na tamní Fakultní nemocnici. Obecenstvo šlo s námi, tleskalo, bylo znát, že se na nás těšili.

Nemáte herecké vzdělání. Jak se cítíte na place před zkušenějšími herci?

Dívám se na ně s pokorou, ale už z nich nejsem ztrémovaná. A vím, že se od nich budu mít pořád co učit.

Neuvažovala jste o tom, že byste si doplnila herecké vzdělání?

Teď to bude vypadat, že moc pokorná nejsem, ale zatím jsem o tom neuvažovala. Spíše jsem přemýšlela o tom, že bych si vzala hodiny jevištní mluvy, díky kterým se člověk naučí i lépe dýchat a oddělovat správně slova a věty. To by mi asi pomohlo. Myslím však, že největší školou jsou pro mě Rodinná pouta. Za ty dva roky, co je točíme, jsem se naučila spoustu věcí.

Po maturitě jste prodávala v Ateliéru Heleny Fejkové, kde vás objevil fotograf Jadran Šetlík. Čím vás přesvědčil, abyste s ním fotila?

Věděla jsem, že je to profesionál. A už tehdy to byl slavný fotograf.

Janu Štefánkovou přesvědčil k nafocení fotek do Playboye. Nedostala jste od něj podobnou nabídku?

Dostala. Udělala jsem dokonce nějaké zkušební fotky, které pak vyšly v kalendáři. Byly to poloakty. Ale v té době jsem se pro Playboy nerozhodla. Nechala jsem to plavat. Třeba to ještě přijde…

Byla byste ochotná dělat akty?

Akty ne. To rozhodně ne. Myslím, že čím míň je na fotce vidět, tím lépe. Mnohem zajímavější jsou fotky, na kterých je nahé tělo třeba skryté ve stínu nebo překryté látkou. Když odhalíte příliš, chybí tomu kouzlo a tajemství.

Jednou z vašich prvních filmových nabídek byla role Mirjany ve snímku Báječná léta pod psa. Podmínkou bylo, že musíte odhodit tričko. Nemrzelo vás přece jen trochu, že musíte něco takového udělat?

Absolutně ne. Bylo mi nějakých dvaadvacet a neměla jsem skoro žádné herecké zkušenosti. Měla jsem za sebou pár reklam a nějaké epizodní filmové role. Hodila jsem se typově k té roli. To odhalení se do toho filmu hodilo, patřilo tam. Byla jsem šťastná, že tu roli nedostala jiná modelka.

Dokončení rozhovoru najdete v červnovém vydání měsíčníku Zdraví.

Andrea SKALICKÁ
FOTO Marie VOTAVOVÁ, Adéla BARTONÍČKOVÁ - TV PRIMA a soukromý archiv Alice BENDOVÉ