Rychlejší než voda

Populární česká zpěvačka Iveta Bartošová dává přednost klasickým českým Vánocům s kaprem a skvělým bramborovým salátem, který ji naučila připravovat maminka.

Letos je tomu přesně 20 let, co Iveta Bartošová vstoupila na scénu tehdy ještě československé populární hudby. Bylo jí sedmnáct a spolu s Petrem Sepešim sklízela první úspěchy. Záhy odjela talentovaná dívka z rodného Frenštátu pod Radhoštěm do Prahy. Se svou první láskou si najali byt a snili o…

O čem jste tehdy vlastně snili?

Měli jsme tehdy spoustu krásných snů, ale je pravda, že jsme v té době ještě vůbec netušili, co všechno splnění těchto představ znamená. Byli jsme velmi cílevědomí, pracovití, měli jsme úctu ke zkušenějším kolegům. Chtěli jsme cestovat, vydávat desky, koncertovat, mít svoji vlastní kapelu.

Vaše pěvecké duo nazpívalo veliké hity, namátkou jmenujme třeba Knoflíky lásky. Jenže pak přišla krutá rána, když Petr havaroval. Vy jste se tehdy sebrala, odjela k rodičům a dlouho váhala, jestli se ke zpívání vůbec vrátíte. Kdo vás nakonec přesvědčil?

Nechtěla jsem o zpívání dlouho ani slyšet, ale nakonec jsem si uvědomila, že je potřeba pokračovat v tom, co jsme spolu s Petrem začali. Za podpory rodičů a pár přátel jsem se nakonec do Prahy zase vrátila. A vrátila jsem se i ke zpívání. Moc mi to tenkrát pomohlo psychicky a dosud mi zpívání pomáhá, když mám nějaké trápení.

Už jste se s Petrovou smrtí vyrovnala?

S něčím takovým se člověk nevyrovná nikdy…

Váš život se začal točit okolo hudby a showbyznysu a tak je tomu dodnes. Ale showbyznys je jeden velký kolotoč, kde člověk, který nemá tvrdé lokty nebo schopného manažera, neuspěje. Působila jste vždy jako křehká dívka. Co jste dělala a děláte proti tomu, aby vás ten svět nesemlel?

Myslím, že klamu tělem. Ale ne, vážně. Snažím se mít kolem sebe pokud možno lidi, kteří mi pomáhají udržovat rodinné i pracovní zázemí, hlavně v obdobích, kdy mám hodně práce a stresu. Jsme už docela sehraní, a tak jsem v pohodě.

V čem, co se týká vaší image, si necháte poradit a kde rozhodujete sama?

Nejdřív mám nápad. Pak si nechám poradit a nakonec se sama rozhodnu. Základem pro mne je cítit se dobře. Ale dobré rady si vyslechnu vždycky ráda a poslouchám je velmi pozorně, protože jsou vzácné.

Letos jste ve velmi krátkém čase nazkoušela roli v muzikálu Johanka z Arku. K vlastnímu překvapení jste však odehrála pouhých 11 představení. Derniéra patřila Lucii Bílé. Už jste si to s Divadlem Ta Fantastika, potažmo s Lucií, vyříkaly?

Není tam nic k vyříkávání, vím, jak to bylo, a vím, že by mi tvrdili něco jiného. Je to pro mě mrtvá záležitost. Byla to špatná zkušenost, ze které jsem se ale už otřepala a zbyl mi jen špatný pocit. Samozřejmě, že mě to mrzí, ale nechci už s tím mít nic společného.

Čerstvě je na trhu vaše aktuální album Dráhy hvězd neboli All-Stars-Disco. Jak jste s deskou spokojená?

Myslím, že se moc povedla. Je to CD s původní taneční muzikou a jsou na ní skladby lidí, se kterými jsem v průběhu let spolupracovala. Je tam písnička od Pavla Vaculíka, který mě před lety objevil, od Michala Davida, Ondry Soukupa, Ládi Štaidla, Michala Penka a dalších. Podařilo se na ní dát dohromady několik dobrých původních hitů. Moji kamarádi nezklamali. Tahle deska je taková moje srdeční záležitost a myslím, že je to na ní také znát.

Před necelými dvěma lety jste postavila domek v Uhříněvsi. Postupně jej dotváříte. Nejprve jste si dala hodně práce se zahradou. Co všechno tam máte?

Hodně stromů a keřů, samozřejmě i ovocných. Ovoce i zeleninu má Artur moc rád, tak už jsme na zahradě zasadili meruňku, třešeň, borůvky, maliny, hroznové víno. Naše zahrada vlastně plynule přechází v les. Vybudovala jsem si tam takové malé druhé Beskydy, aby se mi nestýskalo, máme tam ohniště se srubem, kam za námi rádi chodí naši kamarádi, Artur tam má pískoviště, houpačku, máme tu jezírko se splavem, ryby…

Nedovedu si představit, že najdete čas na pletí, přesazování, rytí a další práce na zahrádce. Staráte se o vše opravdu sama?

Ne, to bych opravdu nestíhala, pomáhají mi zahradníci a hospodyně. Já se ale prací na zahradě ráda odreagovávám, takže nějaké zásluhy tam mám taky.

Než jste odešla do Prahy, běhala jste závodně na lyžích za severomoravský kraj. Jakých úspěchů jste dosáhla?

Byla jsem se sestrou mezi prvními čtyřmi nejlepšími mladšími dorostenkami v kraji. A protože mám k lyžování kladný vztah i nadále, jezdíváme s Arturem na hory společně. Ať už k mým rodičům, nebo jen tak někam, kam nás právě napadne. Nejradši mám sjezdové lyžování a k lásce k horám vedu i Artura. Ten uměl lyžovat už ve třech letech.

Jak často se vracíte domů za svými rodiči?

Chtěla bych, aby se mi to povedlo častěji, jezdím za nimi několikrát do roka. Nejčastěji když mám poblíž nějaký koncert. Artur je u nich mnohem častěji než já, má to tam moc rád. Přece jen je to něco jiného než naše zahrada, moji rodiče mají ovečky a další domácí zvířátka, a tak se tam vždycky moc těší.

Prý malujete, když nemůžete spát. Proč nemůžete spát?

Někdy přijde takové období, kdy mám hodně práce a starostí, proto nespím. A tak ten čas využívám k tomu, co mám ráda, maluju.

Dokončení rozhovoru najdete v prosincovém vydání měsíčníku Zdraví.

Andrea SKALICKÁ