Sám sobě ředitelem

V pubertě se čtyřicetkrát teoreticky vyspal s Ginou Lollobrigidou a po letech jí nabídl rámě jako prezident karlovarského filmového festivalu.

Herci a festivalovému prezidentovi Jiřímu Bartoškovi je 57 let. Je to bonviván, který dokáže vychutnat vše, co mu život nabízí.

Před polednem jste prezidentem karlovarského festivalu. Večer se stáváte hercem, který vstupuje na osvětlené jeviště. Sám sebe jste nazval doktorem Jekyllem, který se mění v pana Hyda. Ale to se přece mění dobré ve zlo, nebo ne?

Mohl jsem také říct například Black and White nebo něco jiného. Tohle přirovnání jsem zvolil proto, že člověk je skutečně buď hercem, nebo úředníkem. U mě se tyto dvě profese spojují v jednu. Bohudík anebo bohužel. Nevím, jak to mám nazvat.

Už deset let jste prezidentem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Tento festival stál na okraji propasti, ale naštěstí do ní nespadl. Zažil renesanci a mnozí vás označují za jeho zachránce. Cítíte se tak?

Mám pocit, že jím nejsem. Všechny věci, které dělá stát, jsou udělány špatně. A tak to bylo i s festivalem. Dělali ho líní úředníci a najednou se k němu dostali lidé, kteří nebyli z Ministerstva kultury a chtěli něco dokázat. Předchozí režim festival zašpinil, zvaly se rozvojové země a všechno ztrácelo svůj smysl. Byla to spíš nástěnka než plakát. Chtěli jsme dostat festival zpátky, když ne do světa, tak alespoň do Evropy. Myslím si, že se nám to díky skvělému týmu lidí podařilo.

Kromě množství pozoruhodných filmů se v Karlových Varech sešlo i hodně hvězd. Festival navštívili Philippe Noiret, Leonardo DiCaprio, Gina Lollobrigida, Mia Farrowová, Gregory Peck, Julia Ormondová, Salma Hayeková, Michael Douglas, Franco Nero a další. Jak získáváte takové osobnosti?

Je to velký problém. Na festivaly do Berlína, Cannes nebo Benátek musí přijet, protože to mají ve smlouvách s distribučními společnostmi. Karlovy Vary se naštěstí dostaly do povědomí, je o ně zájem. Mnozí už vědí, že to není v Jugoslávii, ale uprostřed Evropy. Dokonce se začalo tradovat, že kdo projde Vary, stane se velkou hvězdou. Když byl u nás DiCaprio, bylo mu sedmnáct roků, nikdo ho neznal, jezdil po městě na skatu. Ani Salma Hayeková nevzbuzovala pozornost a dnes se o ni perou producenti a režiséři.

V mládí jste prý snil o Gině Lollobrigidě. Před osmi lety jste ji v Karlových Varech políbil. Pověděl jste jí o svých mladických touhách?

To jsem se neodvážil, i když by jí to asi lichotilo. Když se do mne zavěsila a kráčeli jsme spolu, byl to nádherný pocit. V dětství jsem se s ní asi čtyřicetkrát vyspal, bohužel jen ve své hlavě. Byl to jakýsi náš masturbační idol… Vzpomínám si na pardubické kino Mír, kde jsme viděli film Fanfán Tulipán a další trháky. Uvaděčky v klotových kabátech občas přiložily do kamen a my jsme tam házeli patrony do poplašňáků, které v uhlí střílely. Ještě navíc tyto ženušky rozstříkávaly lesní vůni, zatímco dnes cítíte v kině popcorn. Je to úplně jiné, ale v nových kinech se zase dobře spí. Když film za nic nestojí, tak si ve vysokých křeslech můžete zdřímnout. A snít třeba o Gině Lollobrigidě…

Kvůli prezidentování jste se prý musel naučit hrát golf. Je to pravda?

To jsem nemusel, i když je pravda, že jsem ho začal brát vážněji. Teď jsem mu propadl úplně fanaticky, kdežto předtím jsem to až tak nebral. Ze začátku jsem golf hrával ze dvou důvodů. Mohl jsem při něm kouřit a prošel jsem asi osm kilometrů v krásné přírodě, což by se mi jinak nepovedlo.

Jaký je váš golfový handicap, který vypovídá o zručnosti hráče? Čím menší číslo, tím lepší.

Přesně na tohle se mě ptali při mých golfových začátcích. Netušil jsem, o co jde, a v duchu jsem si říkal, co je jim do toho… A tak jsem odpovídal, že pár centimetrů mi chybí do ideálu, ale dokážu s tím žít. Takhle se zrodil pověstný Bartoškův handicap.

Zmínil jste kouření na golfu. Vyhovovalo to i Milanu Lasicovi, ale ten už přestal kouřit…

Protože je zbabělec. My, kteří máme silnou vůli, odoláme všem letákům a popsaným krabičkám od cigaret. Ale chce to určitě výdrž. Cigareta je jako nenáviděná milenka, ale o to víc je žádoucí. Skutečně bych chtěl někdy přestat kouřit, ale nedaří se mi to. Asi je to totální droga.

Kouříte cigarety luxusních značek, pijete irskou whisky, kvalitní české pivo. Jak je to u vás s jídlem? Také to musí být něco extravagantního, třeba ústřice, majonéza z krabů…

Ale kdepak. Odkojila mě školní jídelna, takže sním všechno. Nesnáším jenom rýžový nákyp a dukátové buchtičky. Zbožňuji svíčkovou na smetaně, kterou abyste v Praze hledal lupou. Je u nás sice hodně vynikajících hospod, kde už nemají jen vídeňskou roštěnku, biftek s vajíčkem a sterilovanou zeleninu, ale domácí jídla jako by zmizela. Ještě za hluboké totality jsme byli s Pavlem Landovským v hotelu Alcron, kde svíčková stála šestnáct korun, což bylo tehdy hodně. Vždyť biftek stál čtrnáct. Ale oni nám k té svíčkové přinesli navíc omáčku i knedlíky, které jsme si mohli přidávat. Bylo to skvostné a s Lanďákem jsme se doslova přežrali.

Prožívali jste gurmánské hody i během studií na brněnské JAMU?

Tam to byly trošku jiné hody. Chodili jsme do vysokoškolského klubu Helios, kterému jsme všichni říkali Helias. Hrála tam hudba Jimiho Hendrixe, zpívala Janis Joplin a jedli jsme chleba s paštikou za korunu. Pili jsme kofolu s rumem za pět korun a byly z toho strašné opice.

Dokončení rozhovoru naleznete v srpnovém vydání měsíčníku Zdraví.

Svetozár OKRUCKÝ