Život se nedá žít jen podle pravidel!

Už jako dítě byla spokojená, když mohla bavit své okolí. Není divu, že se stala herečkou, která dnes baví televizní diváky a divadelní publikum v rolích jak dramatických, tak komediálních. Samotnou Michaelu Badinkovou baví nejen její práce, ale i rodina a společně strávené chvíle.


Vaše dcery se jmenují Emílie a Evelína, což nejsou zcela obvyklá jména. Jak jste na ně s přítelem přišli?

Evelína byla jasná ještě před tím, než jsem věděla, že nějaké děti budu mít. Je to krásné, velmi ženské a zároveň exotické jméno, které se mi navíc líbilo také díky herečce Evelyně Steinmarové. Když čekala dítě moje teta, měla shodou okolností vybrané jméno Evelína, ale protože se jim narodil kluk, bylo jméno v rodině volné. A my jsme se na něm s Honzou shodli v případě, že budeme mít holku. Jak jsem ale s Evelínou měla hned jasno, tak s Emilkou to tak snadné nebylo. Stále jsem nějaké jméno „pábila“, aby si ho miminko přitáhlo samo, a říkala jsem si, že to ucítím. Jenže ještě ani v nemocnici jsem nic necítila, a dokonce jsem si říkala, co jsem to za matku, že nevím, jak se bude jmenovat moje dítě. A pak mě najednou napadla Emílie. Navíc je to opět krásné ženské a netradiční jméno, u kterého máte jistotu, že když ho zakřičíte, tak se neotočí celé hřiště.


Není tedy žádný skrytý význam v tom, že mají obě jména od E?

Ne, to vůbec ne. Je ale vtipné, že mají iniciály E. T., takže až vyrostou, musíme jim film E. T. samozřejmě pustit. (směje se)


Vaším rodným jazykem je slovenština. Mluvíte na holky slovensky?

Mluvím. Chci, aby měly k tomu jazyku vztah. Navíc jako čerstvé mamince mi vše naskakovalo ve slovenštině, takže jsem na miminka šišlala slovensky. Prvotní je pro ně čeština, protože tatínek je Čech a žijeme tady, ale pouštíme a čteme jim slovenské pohádky, a když přijedeme na Slovensko, tak mluví slovensky. Je docela vtipné, že Evelínka cestou na Slovensko mluví česky, ale na hranicích se rovnou přepíná do slovenštiny.


Čtete jim tradiční slovenské pohádky?

Ano, klasika jsou pohádky Janko Hraško a O Pampušíkovi. Jsem ráda, že teď vycházejí znovu knihy mého dětství i s ilustracemi, které si pamatuji, takže jsem je mohla Evelínce koupit a užívám si je s ní. Čteme hodně a holky knížky milují.


Co je pro vás při jejich výchově nejdůležitější?

Mé dětství se odehrávalo na vesnici ve velké rodině, ale protože ji mám na Slovensku, tak ji holkám dopřát nemůžu. Naštěstí Honza má také velkou rodinu. A jeho máma má chalupu u Roudnice, kde se s dcerami snažím trávit co nejvíce času, aby byly na venkově a v přírodě. Právě tohle bych jim totiž chtěla předat, aby věděly, jak voní vesnice. Navíc mi ten kraj připomíná naše Záhorie, takže se tam vlastně vracím do svého dětství. Kromě toho pro mě vždycky bylo a je důležité trávit s dětmi co nejvíc času. Evelínka do školky chodila jen pár dní v týdnu. Věděla jsem, že až začne škola, tak už nebude tak jednoduché, abychom se všichni sbalili a odjeli na týden na Slovensko nebo na chalupu. Rodila jsem po třicítce, děti jsem chtěla a věděla jsem, že nepřipadá v úvahu, abych je někam odkládala na osm hodin a jen je vyzvedávala. Snažím se prostě být zodpovědná a co nejlepší maminka. (směje se)


Vedle péče o rodinu nově zvládáte i natáčení seriálu Ordinace v růžové zahradě 2, kde hrajete lékařku. Jaký je váš osobní vztah ke zdraví a léčebným metodám?

Absolutně ohromená jsem chirurgií a před všemi chirurgy smekám. Já ale dávám přednost přírodní léčbě. Samozřejmě, kdyby měl člověk nějaký problém, který potřebuje lékaře, tak bych se nebránila, ale jinak se snažím vše řešit přírodní cestou. Myslím si totiž, že plno věcí je opravdu v našich rukou, můžeme se o sebe starat tak, abychom spoustu problémů minimalizovali. To, že je tělo fantastický mechanismus, jsem si nejvíc uvědomila na holkách.


Můžete být konkrétní?

Je neuvěřitelné, jak se na nich projevuje to, že žijí ve spokojené rodině s vyrovnanými rodiči. Nikdy neměly antibiotika a skoro žádné dětské nemoci je nepotkaly. Občas si dokonce říkám, jestli je to tak úplně správné. Když už je ale nějaké to nachlazení potká, tak je léčíme bylinkovými čaji nebo olejíčky a naštěstí jim, ale i nám s Honzou, zabírají. Takže u nás jsme nemocní tak dva tři dny a do týdne jsme fit.


Bylinky asi používáte jako většina z nás, ale zaujaly mě ty olejíčky. Které využíváte k léčení?

Young living, to je jízda! Na ty nedám dopustit a léčí se jimi celá rodina. Skvělé na nich je, že jsou tak čisté, že je bez obav můžete užívat i vnitřně.


Prý také máte nějaký ranní ájurvédský rituál, který vás naučila vaše tchyně.

Ano, ten všem doporučuji. Ráno si loknete trochu oleje, poválíte ho v ústech tak dvě tři minutky a pak ho vyplivnete. Ájurvéda pracuje s tím, i při masážích, že olej vytahuje toxické látky z těla, a na stejném principu funguje i tento rituál. Olej vytáhne z jazyka, dásní a zubů všechny toxiny.


Co je vám na východních léčebných metodách sympatické?

To, že pracují s člověkem, že respektují jeho individualitu a tak k němu i přistupují. Blízký kontakt mi u klasických lékařů tak nějak chybí, proto se raději, když to jde, svěřuji do rukou svého okruhu masérů, terapeutů a léčitelů. S některými mám už i přátelské vztahy. Musím ale říci, že máme skvělou paní pediatričku, k níž holky chodí rády.


Praktikujete i jógu?

Ano, jógu mám opravdu ráda. Protože mi dělá dobře teplo, miluji horkou vanu a saunu, tak chodím na hot jógu. V těch 40 stupních si dám do kupy celé tělo a vyčistím si hlavu. To, že hodinu a půl vědomě správně dýcháte a soustředíte se jen na sebe, je neuvěřitelná relaxace a úžasná psychoterapie. Odcházím a cítím se lehká jako motýl. Na józe je skvělé, že ji můžete dělat v jakémkoli věku.


Už na konzervatoři jste se stala vegetariánkou. Co bylo důvodem? To, že jste nechtěla jíst maso, nebo nesouhlas se zabíjením zvířat?

Jsem vychovaná na zabijačkách, takže na zabitá zvířata jsem byla zvyklá, spíše to byl životní styl. Ale teď vás možná překvapím. Začala jsem přemýšlet o tom, proč vlastně nejím maso, jestli to byl výstřelek puberty nebo opravdu mé přesvědčení. Chtěla jsem zjistit, zda jsem jen ovlivněná všemi knihami a informacemi, které jsem načerpala, nebo jestli je vegetariánství opravdu mé přesvědčení. V létě jsme na chalupě opékali buřty a já jeden snědla. A budete se divit, ale mě udělal strašně dobře! Holky teď milují salám Herkules, a ten už jsem si taky dala. Ale to je zatím veškeré mé setkání s masem.


Takže jste začala poslouchat své tělo a potřeby?

Přesně tak; řekla jsem si, že budu poslouchat své tělo, a když budu mít na něco chuť, tak si to dám. Žijeme v přeinformované době a je těžké se orientovat v tom, co vám sdělují média nebo internet. Člověk se často nechává ovlivňovat, když slyší, že to a to je nezdravé, tohle nemá jíst a tohle naopak ano. A víte co? Uvědomila jsem si, že to jsou jen další vymyšlená pravidla, kterých máme už tak víc než dost. Život se přece nedá žít jen podle pravidel! Vědomě se tedy některých z těch, která jsem si sama nastavila, zbavuji. Každý fungujeme jinak, každému vyhovuje něco jiného a měli bychom být hlavně sami sebou.


Když jsme se zmínily o jídle, vaříte ráda?

Moc! Ráda zkouším různé nové potraviny, třeba různé druhy mouk. Teď jsem také objevila matcha tea, který si dělám se sójovým mlékem a medem, a to mi moc chutná. V kuchyni ráda experimentuji, ale na druhou stranu není nad jednoduchá a báječná jídla, jako je třeba dýňová polévka nebo pečená zelenina.


Existuje něco, co byste ještě chtěla v životě zkusit?

Dlouho jsem měla pocit, že vůbec neumím malovat, a když mi bylo třicet, tak mě kamarádka vzala na takový ten kurz, co říká, že malovat může každý. A díky němu jsem pochopila, že klidně malovat mohu, i když mi celý život říkali, že to neumím, protože to ještě neznamená, že malovat nemohu. Takže až budu mít čas, tak budu malovat.


Text: Kateřina Grimmová, titulní a ilustrační foto: Marie Votavová, TV Nova, Divadlo Rokoko – Alena Hrbková, Fanny agentura – Jonáš



Člověk se často nechává ovlivňovat, když slyší, že to a to je nezdravé, tohle nemá jíst a tohle naopak ano. A víte co? Uvědomila jsem si, že jsou to jen další vymyšlená pravidla, kterých máme už tak víc než dost. Život se přece nedá žít jen podle pravidel!




Další informace najdete v únorovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět