Změň sebe
A ZMĚNÍŠ SVĚT

Barbora Seidlová se v krizových situacích řídí mantrou: Změň sebe a změníš svět… „Zjistila jsem, že mi nejvíc pomáhá dívat se na celou situaci, včetně sebe, z nadhledu. Neúčastnit se, jen pozorovat. Nejdřív je to trochu namáhavé, pak si na to člověk zvykne a někdy se i svými reakcemi pobaví,“ říká herečka.

Rozhodla jste se vrátit se do Brna dělat to, co vás baví a naplňuje. Bylo to jednoduché a rychlé rozhodnutí, nebo k němu vedla delší cesta?

Bylo to naprosto přirozené a spontánní. Zjistila jsem, že když si člověk něco přeje, nechá se na pokoji a je ochoten následovat své vlastní pohnutky, je cesta snadná. Nesnadná je jen tehdy, když si nedůvěřujete a dáte přednost pravdám a představám druhých, i když jsou jejich rady dobře míněné. Plnit si přání se bojíme jen proto, že zpravidla neodpovídají většinové představě o tom, co člověk má nebo nemá dělat. Přitom žádné normy a pravidla platné pro všechny neexistují. I když cíl máme stejný: být šťastný, milovat a být milován, radovat se a dělat radost druhým. Cesta je pro každého jiná. A tak se nebojme plnit si své sny.

Proč myslíte, že se většina z nás tak moc bojí změn?

Jediné, co je trvalé, je změna. Strach pramení z neznáma. Často se bojíme opustit nevyhovující situaci jen proto, že nevíme, co na nás čeká za rohem, a tak raději zůstáváme tam, kde jsme, nespokojení, ale už obeznámení. Přitom jediný náš opravdový nepřítel je strach. Většina těch nejhorších věcí vzniká ze strachu, ale čeho se vlastně pořád tak bojíme? To, že je něco jisté nebo to máme pevně v rukou, je jen iluze. Věříme námi vytvořené iluzi, a to, čemu věříme, se stává skutečností. Nejsnadnější cesta je přestat si myslet, že nastane-li změna, stane se něco hrozného.

Není to také o tom, že změnou bychom museli prokázat odvahu být sami sebou? Že jsme raději schovaní v davu?

Být schován v davu dává jedinou jistotu, že svoji cestu nenajdu. Od dětství jsme přesvědčováni o tom, že mají pravdu vždycky ti druzí – rodiče, učitelé. Když dospějeme, posloucháme nadřízené, společnost, jen ne sami sebe. Ve škole jsme se učili o velkých lidech. Ale kdo byli ti velcí lidé? Nebyl to dav, ale individuality, které si dovolily myslet samy za sebe a jít svou cestou. My se učíme o jejich cestě namísto toho, abychom si z nich vzali příklad a pokusili se najít svoji vlastní. Máte pravdu, k tomu žít podle svého je zapotřebí odvaha, ta nám umožní žít vlastní život podle svých představ, využít všechen potenciál, který život nabízí. Odvaha je vlastně víra v to, že můžeme dělat, co chceme, vědomí, že právě tohle je pro nás správné. Každý máme tuhle schopnost, každý jsme osobnost, každý z nás má svou vlastní, jedinečnou genialitu.

Hodně cestujete, poznáváte jiné kultury. Kterou máte ráda a co byste z ní pro nás převzala?

Od černochů radost, přirozenost a grácii, od Italů otevřené srdce, od Rakušanů šetrnost, od Francouzů gurmánské recepty, od seveřanů schopnost točit (pro mě) ty nejúžasnější filmy na světě. Od Rusů Dostojevského, Gogola a Tolstoje, od Romů muzikálnost, od Poláků Grotovského, od Rumunů jsem zatím nic moc nepochytila. V každé kultuře lze najít něco, co člověka obohatí.

Dalo vám setkání s Václavem Havlem coby režisérem filmu Odcházení něco nového ve vašem pohledu na svět a život?

Ano. Uvědomila jsem si, jak důležitá je pokora ve všem, co člověk dělá. Jak velkou moc má myšlenka a jak její síla dokáže ovlivnit druhé. A že všichni jsme jen lidé, s různými radostmi a starostmi, bez ohledu na to, jestli jsme prezident, herec, zedník nebo prodavačka.

Prý jste vyzkoušela starý korsický rituál pálení starých zvyků a nepotřebných myšlenek v ohni. Jak to probíhá?

Na Korsice v době vánočních svátků hoří před každým kostelem oheň a lidé do něj házejí nepotřebné věci. Já jsem s sebou zrovna neměla staré křeslo ani skříň, tak mi nezbylo než odhodit své staré, špatné návyky a myšlenky. Místním se ulevilo v domácnosti, mně v mysli. Zvyk pro mě ale není železná košile, a tak korsické ohně nahradily nové zvyky. Letos jsem pálila srbský „Badňak“ a zapékala do chleba kolotočové tretky. Ten se potom nad stolem trhá na kusy a každý ve svém kousku najde nějaký symbol pro příští rok. Na mě připadl malý kopačák. Úplně nevím, jak tomu mám rozumět, ale asi tak, že tenhle rok pro mne bude život hrou.

Věříte na magii?

Ano, na magii všedního života. Největší zázraky se dějí tam, kde je nečekáme, v těch nejpřirozenějších věcech, ale vždy, když na ně věříme.

Pokračování rozhovoru najdete v říjnovém vydání měsíčníku Zdraví.


Text: Kateřina Grimmová, foto: titulní a ilustrační Marie Votavová a Bucfilm