Snažím se být pozitivní a usměvavý člověk

Anetě Krejčíkové se splnil sen stát se herečkou, a jak sama říká, nic jiného, co by ji dělalo tak šťastnou, ji potkat nemohlo. Přesto má plno plánů a dalších snů, které by chtěla realizovat.


To, že jste velmi dobrá herečka, jste dokázala ve filmu Láska je láska, v němž jste hrála naprosto bravurně nevidomou dívku. Jak jste se na roli připravovala?

Režisér Milan Cieslar tuhle roli obsadil pouhý měsíc a půl před začátkem natáčení a já měla pocit, že se musel zbláznit. Ihned jsem se ale začala připravovat. Milan mě seznámil s nevidomou holčinou, která se věnuje zpěvu, a ta mě vzala do komunity nevidomých. Navíc jsem měla k dispozici děvče, jemuž patřila fenka Gayla, vodicí pejsek, který tam se mnou hrála. S Gaylou jsem denně chodila na procházky, aby si na mě zvykla. Hned totiž vycítila, že nejsem slepá, takže mě ze začátku hodně zkoušela a dávala mi najevo, že není blbá, aby vodila někoho, kdo vidí. Při natáčení už jsme byly sehrané.


Přineslo vám setkání se světem handicapovaných něco?

Určitě. Jsou to neuvěřitelně srdeční a vtipní lidé, kteří si umí sami ze sebe a své situace dělat legraci, a to je naprosto skvělé. Bylo moc fajn s nimi trávit čas, a navíc jsem začala jako handicapované brát i nás, na které se společnost dívá jako na zdravé.


Inspirovalo vás to třeba k nějakým charitativním aktivitám?

Věnuji se charitě méně, než abych byla spokojená, a s tím bych chtěla co nejdřív něco udělat. Mám v hlavě nějaké nápady, takže snad co nejdřív něco rozjedu.


Spolupracovala jste i na společné kampani Krav Maga Global a Avonu Nenechte si ubližovat. Setkala jste se někdy osobně s týranou ženou nebo obětí zločinu?

Myslím, že vždy jen zprostředkovaně. Když jsem se do té kampaně zapojila, přiznám se, že napřed jsem byla na ty oběti hrozně nazlobená. Nechápala jsem, že nedokážou odejít od partnera, který je týrá; teprve časem jsem pochopila, že mají tak neuvěřitelně velký strach, že je to zkrátka hodně těžké.


Vyzkoušela jste si izraelský bojový systém krav maga na vlastní kůži?

Samozřejmě mě lákali, ale nikdy jsem nedorazila. Já vím, že jsem hrozná! Nic to nemění na tom, že si myslím, že krav maga je pro ženy opravdu ideální způsob sebeobrany. Především je to ale pohyb, a ten vždycky dělá člověku fyzicky, a hlavně psychicky dobře.


Sportujete?

Cvičím, teď dělám trochu bikram jógu…


Nevadí vám to hrozné horko?

Vůbec ne! Jsem saunový člověk, a čím víc jsem zpocená, tím lepší mám pocit. Je ale pravda, že se na lekcích musím trochu přemáhat.


V jakém smyslu?

Jsem spíš temperamentní a jóga je o zklidnění a trpělivosti, se kterou bojuji odjakživa. Takže vedle zklidněných a neustále se usmívajících jogínů vypadám poněkud nepatřičně, protože jsem vzteklá a připadám si, že tam moc nepatřím. Teď, když o tom mluvíme, tak si uvědomuji, že vlastně nevím, jestli se mám přemáhat a jestli by nebylo lepší vybrat si něco vhodnějšího k mému temperamentu, třeba tanec.


Prý byste chtěla zhubnout. Doufám, že ze sebe nechcete udělat vyzáblinu!

Ne, to opravdu nechci, chci se jen cítit dobře. A navíc kamera přidává šest kilo, takže bych se sebou chtěla být zkrátka spokojená.


Pomáhá vám trenér?

Mám osobního trenéra a je fakt, že jak se začnete hýbat, tak najednou zjistíte, že je to závislost, že vám pak pohyb chybí. Trenér mi napsal i jídelníček, ale sama to znáte, že v uměleckém prostředí je občas docela těžké něco takového dodržet.


V Divadle Na Fidlovačce hrajete v inscenaci Rok na vsi, která je, jak název napovídá, o životě na vesnici. Odhalila vám, městskému dítěti, něco nového?

Sice jsem se narodila v Praze, ale tyhle věci mi absolutně nejsou cizí. Jsem rodinný typ, ctím rodinu, tradice a společná setkávání. Máme chalupu, kde se scházejí všichni příbuzní jak z máminy, tak z tátovy moravské strany. Takže mi to opravdu není cizí.


Rok na vsi je také o žití podle daných ročních období. Žijete tak a dopřáváte si třeba sezonní potraviny?

Letos na jaře jsem si všimla, že na mě jaro zapůsobilo jinak a více. Naprosto jsem se rozplývala. Bylo nějak voňavější, rozkvetlejší a barevnější. Tak nevím, jestli nestárnu!? Co se týká sezonních potravin, ráda bych dodržovala stravování podle ročních dob, protože tělu určitě víc svědčí, když mu dodáváte čerstvé věci. Na druhou stranu, komu se nestalo, že má v zimě chuť na jahody?!


Na Fidlovačce hrajete i na komorní scéně v představení Pět ve stejných šatech. Jak se snese pět hereček na jevišti, ale i v zákulisí?

Mám neuvěřitelné štěstí, že v životě potkávám skvělé lidi, a tak to bylo i s holkami z představení. Při zkoušení jsme se o sebe staraly, kupovaly jsme si snídaně a tak podobně. Ale hlavně na Fidlovačce funguje něco, s čím jsem se dřív nesetkala – můžete si vzájemně říci připomínky, aniž by se někdo urazil nebo měl pocit, že mu tady tahle nemá co radit. Bylo to moc hezké zkoušení, a když hrajeme, tak se všechny těšíme nejen na představení, ale i na sebe.


Na Fidlovačce je tedy skvělá atmosféra?

Je! A tu atmosféru vytváří naprosto úžasná parta lidí.


Jak relaxujete?

Odpočinu si při vaření. Ráda vařím zdravé věci, i když jednou už jsem dělala i svíčkovou. Objevuji nové chutě a kuchyně a dělá mi dobře, že s nimi mohu seznamovat babičku a dědečka. Jsou v tomhle směru konzervativní a asi by se nekoukli do asijské kuchařky. Když jim s Ondrou něco přivezeme, jsou nadšení. Vařit jsem začala díky příteli, který je s prominutím mlsná držka, takže jsem se naučila vařit, aby se měl se mnou dobře.


Ráda děláte lidem pomyšlení a chcete, aby se měli dobře?

Jasně. Snažím se být pozitivní a usměvavý člověk. Když pak jdu po ulici a někdo se na mě usměje, tak mě to vždycky povznese a nabije. Takže když vy vyšlete něco pozitivního, někdo vám to zase vrátí.


Vaší velkou vášní je zpívání. Neuvažujete o kapele?

No jo, já si zpívám furt a všude, protože mě zpívání uklidňuje. Mívala jsem kapelu, ale vzhledem k tomu, že jsme všichni byli bohémové, tak nám chyběl řád, a asi i proto jsme skončili. Láká mě ale muzikál, takže plánuji v nejbližší době oběhnout konkurzy. Vůbec by mi totiž nevadila company, protože bych se seznámila s chodem muzikálového divadla a naučila se nové věci.


S Petrem Vachlerem jste točila film Tajemství a smysl života. Odhalila jste tajemství a smysl života?

Myslím, že kdybych je odhalila už takhle brzy, tak by to nebylo správné. To je ještě hodně daleko přede mnou. Navíc je to strašně individuální. Nemám děti, ale až je budu mít, tak pro mě bude smysl života úplně jiný než teď.


Hrála jste také ve filmu Šťastná. Co dělá šťastnou vás?

Teď, když jste se mě zeptala, tak mě spíš napadají věci, které mě dělají nešťastnou. Ale šťastnou mě dělají maličkosti. Třeba že ségra udělala maturitu, když se mi něco povede v práci nebo když se dozvím, že dopadl dobře osud nějakého zvířete nebo člověka.


A co vás tedy dělá nešťastnou?

Vlastně všechno to, co jsem řekla, ale v opačném smyslu. Víte, mám takové docela neskromné přání, které má asi každý aspoň jednou za život: že by rád uzdravil tenhle svět. Znepokojují mě věci, které se v něm dějí, a i když se nás zdánlivě netýkají, říkám si, že svět sdílíme proto společně, abychom si dokázali pomoci. Když víte, že v Africe trpí lidé nedostatkem pitné vody, a my tady pitnou vodou splachujeme, nebo že v arabském světě jsou ženy brány jako bezcenná věc, tak mě to bolí. Když mluvím s někým starším, tak mi řekne, že s postupem času na tyhle věci přestanu myslet, protože budu vědět, že s nimi nic neudělám, ale to já nechci, nechci se jenom dívat a nic nedělat, nebo naopak dělat, že se mě to nijak netýká.


Text: Kateřina Grimmová
foto: Klára Stojaníková, Divadlo Na Fidlovačce, Česká televize, archiv A.K.








Další informace najdete v srpnovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět