Komplikovaná, introvertní, naslouchající, ironická, empatická, snivá…

Mohla z ní být například vědkyně, protože ve škole ji zajímala biologie, ale stejně tak ji bavila hudba a herectví. Dnes je Adéla Petřeková úspěšná herečka, která se věnuje hudbě a sportu, jenom biologii ne.


Cesta k herectví byla pro vás jasná a přímá, nebo spíše klikatá?

Ani jedno z toho. Kdybych hledala správné slovo, tak nejvýstižnější by bylo, že byla náhodná. Od dětství jsem navštěvovala literárně-dramatický obor ZUŠ v Krnově a zároveň se účastnila různých recitačních soutěží. To mě sice naplňovalo, ale že bych pomýšlela na kariéru herečky, to vůbec ne. Studovala jsem osmileté gymnázium a strašně mě bavila biologie. Ovšem paní učitelka v dramaťáku Markéta Jurošková Bezručová mě přivedla na myšlenku zkusit přijímací zkoušky na DAMU. Tak jsem to jela do Prahy jen tak nezávazně zkusit, ani jsem nepočítala s tím, že bych mohla uspět. Spíš jsem se rozkoukávala a nasávala atmosféru divadelního prostředí, které mě postupem času úplně pohltilo.


Zdá se, že Krnov, odkud pocházíte, je líhní talentovaných hereček. Vy tam máte nějaký zázračný pramen, nebo opravdu dobrou uměleckou školu?

Paradoxně jsem se s holkama, Monikou Zoubkovou a Janou Bernáškovou, seznámila teprve nedávno při natáčení seriálu Všechny moje lásky. A musím říci, že to bylo moc fajn. Ovšem o vynikající ZUŠ v Krnově nelze pochybovat. Jak už jsem se zmínila, za to, že jsem se začala věnovat herectví, může právě tato umělecká škola. A jsem jí za to velice vděčná.


Nejste jen herečka, ale i zpěvačka a hrajete na klavír. Po kom jste umělecké nadání zdědila?

Toť otázka! Naše rodina byla spíš sportovně založená, ale já vždycky dávala přednost výtvarce, klavíru a dramaťáku. A naši mě podporovali. Zato dnes, čím jsem starší, tím víc ve mně sílí láska ke sportu. Všechno má své… A nejlepší je, když se to navzájem hezky doplňuje.


Vystudovala jste DAMU, kde jste měla úžasné profesory Janu Hlaváčovou a Ladislava Mrkvičku. Jakou nejlepší radu vám do hereckého života dali?

Ani ne tak radu, jako spíš postoj a vnímání herectví obecně. Paní Hlaváčová nás všechny oslovila svým vroucím a oddaným přístupem. Byla nám na studiích oporou a ochranným štítem. Stejně tak pan Mrkvička, který nám předával své letité zkušenosti z divadla. A zejména pak oba překvapovali svou neskutečnou vitalitou a energií do života. Bylo úžasné je sledovat při práci a vidět to celoživotní zapálení pro divadlo. A hlavně pokoru. Jsem nesmírně ráda, že jsem se mohla učit od nich.


Nemáte stálé angažmá. Bylo by pro vás moc svazující? Potřebujete pocit svobody?

Hned po škole jsem začala hostovat v divadle Pod Palmovkou a natáčela film, takže jsem v podstatě angažmá nevyhledávala. Postupem času se práce začala nabalovat hlavně v oblasti natáčení, tudíž jsem dobrovolně zůstala na volné noze. Každopádně vše má své pro a proti. Někdy je ta nejistota hodně psychicky náročná. Když máte stálé angažmá, máte alespoň malou jistotu, že je z čeho platit složenky, kdežto na volné noze je to jako na houpačce. Jednou je práce tolik, že nestíháte jíst, spát a musíte odmítat projekty, a jindy zase marně čekáte, až vám někdo zavolá a nabídne vám roli. Tyto momenty přinášejí pochybnosti, zda je člověk dobrým hercem a jestli má tuhle práci vůbec dělat. Ale svoboda je pro mě, a nejen v oblasti divadla, důležitá, proto mě volná noha stále baví. V neposlední řadě mě naučila šetřit a odkládat si stranou peníze na horší časy. Také mě nutí být neustále aktivní a nedovolí mi usnout na vavřínech. Zatím bych neměnila, ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy.


Neláká vás třeba nějaký vlastní divadelní projekt?

Určitě láká. Ale někdy je těžké se vůbec sejít a domluvit společné zkoušky s lidmi, s nimiž chcete společný projekt dělat. Už mnohokrát takové projekty zůstaly pouze v našich hlavách. Ale někde tam odpočívají a třeba jednoho dne dozraje ten správný čas a uskuteční se.


Co se týká hudby, tak tam vlastní projekt s názvem Adéla Petřeková & Míša Ďurišová vznikl. Vystupujete ještě?

S Míšou jsme spolužačky z DAMU. Jednou mě oslovila, zda bych s ní nechtěla udělat pár koncertů. Jsem za to moc ráda, protože bych se asi sama nikdy neodhodlala zpívat před lidmi, přestože zpěv miluju. V té době jsme dělaly covery různých písniček. Projekt sice už neexistuje, každopádně jsem se díky němu seznámila s vynikajícím hudebníkem a kytaristou Petrem Zatloukalem, s nímž jsme založili vlastní hudební útvar s názvem Mlhou. Začali jsme skládat vlastní hudbu a moc si to užívám, protože pokud jsem mluvila o svobodě, kterou tak moc potřebuji, tak tvorba vlastních písní je podle mě absolutní svoboda. A hlavně radost!


Vystupujete ale i se sborem Chrpy…

To ano. Moje učitelka zpěvu Pavla Fendrichová mě poprosila o spolupráci, jelikož je zakladatelka a sbormistryně tohoto ženského sboru. Byl to pro mě neuvěřitelný zážitek cítit za zády podporu tolika hlasů a nesmírnou energii. A ještě ke všemu v kostele! To je zase úplně jiný prožitek než zpívat sama s kytarou na jevišti. Všechny nás tato spolupráce nadchla a já pevně doufám, že to nebyl poslední projekt.


Už jste se zmínila, že stále více inklinujete ke sportu a prý ráda běháte. Tím si udržujete fyzičku, nebo je to způsob, jak si vyčistit hlavu?

Běhání je pro mě skvělý relax. Začalo to nenápadně. Nejdřív jsem běhala tři kilometry a nechápala, jak někdo může běhat dlouhé tratě. Pak to bylo pět, deset kilometrů, a pak už jsem přemýšlela o půlmaratonu. Běhání je jako droga. Jakmile překlenete prvotní odpor, stanete se na něm závislá! A naše povolání je někdy psychicky dost náročné, vždyť jsme továrny na emoce, proto potom člověk ocení, když může jen tak vyběhnout, vypnout, pročistit si hlavu. Proto říkám, že herectví a sport se navzájem velmi dobře doplňují.


Pokud se nemýlím, máte také pejska. Předpokládám, že je to v první řadě přítel, ale je to i prostředek, jak se dostat do přírody?

Pejska mají rodiče v Krnově. Já jsem sice hodně velký milovník psů, ale sama bych si ho asi do Prahy nepořídila. Už jen z toho důvodu, že bydlím v bytě. A pražské parky přehlcené domácími mazlíčky mě také příliš nelákají.


Nechybí vám v Praze uhrančivě drsná, ale krásná krajina v okolí Krnova?

To se ptáte správně! Jediné, co mi na Praze vadí, je, že tady postrádám přírodu. Vyrostla jsem v baráčku na kraji lesa, a proto byly procházky do přírody se psem každodenní záležitost. A hlavně ten čerstvý vzduch… No prostě vždy, když se vracím do Krnova, tak to mám jako takovou dovolenou. Čas se najednou zastaví a člověk si uvědomí, že už hodinu kouká do korun stromů a je mu to úplně jedno…


Na Instagramu jsem našla fotky z výroby domácího jahodového džemu, který jste šla prodávat na Náplavku. To je váš koníček, nebo dokonce podnikání?

To byla jen legrace, nikam prodávat nechodím. Všechno jsem porozdávala buďto kamarádům, nebo známým. Je fajn, když člověk ví, co jí. A v době, kdy je sezona jahod, by byl hřích nějakou tu marmeládu neudělat.


Nakupujete na farmářských trzích a dáváte přednost kvalitním potravinám, tedy řídíte se tím, že co tělu dáte, to vám vrátí?

Já farmářské trhy v Praze nemám moc ráda, protože je na nich vždy strašné kvantum lidí. A zároveň mám tak trochu pocit, že se z toho stal byznys. Spíš si užívám dny, kdy jsem doma na Moravě a můžu si jít do našeho sadu utrhnout čerstvé jablko a sníst ho rovnou ze stromu. Jednu dobu jsem hodně inklinovala k ájurvédě. Dodržovala jsem i jídelníček, který v podstatě zahrnuje převážně čerstvé ovoce a zeleninu, samozřejmě v biokvalitě. A od té doby mi zůstala spousta návyků v oblasti stravování. Omezila jsem mléčné výrobky i lepek a začala jsem snídat jáhlové a pohankové kaše. Jednu dobu jsem dokonce vynechala i maso, ale zjistila jsem, že ho moje tělo vyžaduje a má rádo. Nemám vůbec nic proti vegetariánům nebo veganům, zastávám názor, že každý je individualita a vyhovuje mu něco jiného. Stravovací návyky se prostě nedají aplikovat plošně, tělo si samo řekne, co potřebuje.


Užíváte si vyloženě ženské radůstky, jako jsou kosmetika nebo kadeřník?

Kosmetiku si spíš užívám doma. Nejraději mám přírodní produkty, které nejsou příliš chemicky zatěžkané. A kadeřníka bych si asi užívala víc, kdybych nedělala takové povolání, jaké dělám. Už mám asi tři roky stejné vlasy. Musím, protože když má herec roztočený nějaký film nebo seriál, tak musí udržovat celou dobu stejnou barvu i délku vlasů, aby natáčení navazovala. Pro ženu mého typu trochu nuda. Takže mě někdy mrzí, že třeba nemohu sednout do křesla a říci kadeřnici: „Tak dneska vám dávám volnou ruku, můžete trochu zaexperimentovat…“


Před kamerou máte štěstí na role výrazných či svérázných žen. Jak byste sama sebe charakterizovala?

Komplikovaná, introvertní, naslouchající, ironická, empatická, snivá… Ale je těžké popisovat sebe samu…


Kde vás můžeme v současné době vidět?

V současné době hostuji ve Východočeském divadle v Pardubicích v inscenaci Charleyova teta. A teď zkouším muzikál v divadle J. K. Tyla v Plzni, který má premiéru v září. Hra bude o Viktorce Plzeň, takže tím pádem zvu nejen milovníky divadla, ale i všechny fanoušky fotbalu, kteří si jistě přijdou na své. A možná, že do té doby naplánujeme také nějaký koncert s Mlhou.




Text: Kateřina Grimmová
foto: Marie Votavová a archiv Adély Petřekové




Dotazníček


Oblíbená kniha: Erich Fromm – Umění milovat, Erich Maria Remarque – Tři kamarádi
Oblíbená hudba: Jamie Cullum, Lanugo
Oblíbený film: Grandhotel Budapešť od Wese Andersona a Ghost dog – Cesta samuraje Jima Jarmusche
Oblíbená vůně: Benzoe a samozřejmě Chanel Chance
Oblíbená kosmetika: Nobilis Tilia
Životní motto: Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě.


Životopis ve zkratce


Narodila se v Krnově v roce 1988. V dětství se věnovala hře na klavír a chodila do dramatického kroužku. Posléze vystudovala pražskou DAMU. Vidět jste ji mohli ve filmech Záblesky chladné neděle, Intimity a v seriálech Cirkus Bukowsky, Vraždy v kruhu a Všechny moje lásky.



Další informace najdete v záříjovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět