SNAŽÍM SE
být optimistka

To tak, ještě mít doma zpěvačku, říkala kdysi moje maminka. Teď je myslím spokojená, že mě práce baví a že má výsledky. A snad jsou i chvíle, kdy je na mě pyšná, svěřuje se zpěvačka Monika Absolonová.

NA ZAČÁTKU KARIÉRY jí moc lidí nevěřilo, říkali, že je hvězdička, která brzy zapadne. Monika Absolonová se nevzdala a všem dokázala, že je hvězdou, které v současné době patří jedno z předních míst na českém muzikálovém nebi.

Od začátku roku máte za sebou zkoušení, premiéry a hraní dvou muzikálů. Jak jste to zvládla?

Když jsem dostala nabídku na Draculu a Monu Lisu, nevěděla jsem, že zkoušení a pak i hraní bude probíhat souběžně. Když k tomu došlo, říkala jsem si, že to nemůžu zvládnout, protože kromě zkoušení a hraní ve dvou divadlech jsem po večerech jezdila zpívat na různé akce. Ale člověk vydrží mnohem víc, než si myslí, takže ve finále jsem to zvládala a děkuji svým hlasivkám a tělu, že všechno to zkoušení, ježdění a zpívání vydržely!

Dělala jste něco pro to, abyste „všichni společně“ vydrželi?

Podle mě je nejdůležitější disciplína! Po premiéře jsem začala být velmi nedisciplinovaná, protože jsem měla pocit, že si musím vynahradit to, že jsem půl roku nikam nechodila, nic neslavila. Začínalo jaro, nový život, přes den jsem nemusela zkoušet a začala jsem hodně slavit. A samozřejmě se to podepsalo na výkonu, a to i ve spojení s alergií, kterou mám. Takže problémy s hlasem přišly paradoxně až po zátěži. Docela jsem se tomu divila, ale pak mi kamarádka řekla: „Co se divíš! Takovou dobu jsi byla v zápřahu, a když skončil, místo odpočinku jsi pokračovala dál...“ Teď už vím, že disciplína je opravdu důležitá!

Prý jste také začala cvičit…

Ano, loni, protože jsem si říkala, že po třicítce už bych měla, a navíc mě trénuje bratrův kamarád, kterého znám od dětství, a malinko jsem doufala, že mi nebude tolik dávat do těla. Ale nic takového se nekonalo! On je na mě snad přísnější než na cizí. Zrovna na cvičení jsem vůbec neměla čas, ale teď jsem zase začala a hrozně se při cvičení vybiji. A když si ještě vzpomenu na lidi, kteří mě vytočili, tak to ze sebe skvěle dostanu. Takže pohyb, ačkoliv mě dřív neuspokojoval a vlastně trápil, mě teď baví. Ale asi bych potřebovala disciplínu i na cvičení, zkrátka by bylo dobré získat návyk chodit cvičit.

Neříkejte, že musíte pravidelně cvičit, že při 20 představeních za měsíc nespálíte všechny tuky na jevišti!

Ale to je úplně jiný pohyb! Mám třeba hodně silné a vytvarované ruce, ale některé partie potřebují jiný pohyb. Tělo si na pohyb a výdej energie na jevišti zvykne, takže já po představení nezhubnu. Také se většinou po představení najím, takže co jsem vydala, zase přijmu zpátky. Takže bohužel pohyb na jevišti nestačí. Ale kdyby to tak bylo, byla bych šťastná!

K Draculovi jste se vrátila v jakési smyčce, před léty to byl váš úplně první muzikál, dnes jste jednou z jeho hlavních hvězd…

To máte naprostou pravdu. Mám pocit, že se mi tím uzavřel jakýsi životní kruh. Zní to možná zvláštně, ale když si uvědomím, co se mi za těch 14 let v životě odehrálo, v profesním i soukromém životě, vnitřně cítím, že je to uzavřené. Teď jenom doufám, že ten další kruh bude lepší.

A co Kleopatra? Napadá mě, že jste si v lecčems podobné. Byla úspěšná, ale asi ne úplně šťastná…

Jedna kamarádka mi říkala, že je neuvěřitelné, jak se mi role a písničky prolínají do života. Nevím, jestli je přitahuji já nebo ony mě, ale je to tak. Teď jsem si uvědomila, že jednou jsem byla po nějakém rozchodu taková nešťastná a seděla jsem v obrovském bytě, na který jsem neměla peníze, a byla jsem tam jenom já, pes a krabice a cítila jsem se hrozně osamělá. V tu chvíli jsem neměla nikoho, kdy by mi pomohl, včetně nejbližších, protože si všichni mysleli, že dělám kravinu, tak mě v tom nechali vymáchat. Shodou okolností jsem tenkrát nazpívávala s jedním kolegou píseň o tom, jak se všechno obrátí a jak někoho potkám – a já ho pak fakt potkala! V životě se vždycky něco stane v okamžiku, kdy to nečekáme. Myslím si, že osud nám dává jenom tolik, kolik uneseme, ale někdy je toho víc a člověk je z toho pak překvapený.

Říkala jste, že jste se cítila osamělá. Jste typ, který si umí říct o pomoc, nebo sama trpíte v koutě?

Když je někdo prvoplánově chudinka, každý mu pomáhá, i když nepotřebuje – a když působíte, což je můj případ, že všechno zvládnete, tak v okamžiku, kdy pomoc potřebujete, vám nikdo nepomůže, protože si říkají, že přeháníte, vždyť už jste zažila takových věcí, tak vás přece zrovna tohle nemůže zlomit! Pan profesor Klezla mi říká: ,Víte, u vás je těžké odhadnout, kdy tu pomoc potřebujete, protože vy to vždycky podáte s takovým humorem, že mají všichni pocit, že to byla legrace, i když nebyla.‘ Ale naštěstí mám pár lidí, kteří se mnou můj život sdílejí, pozorují ho z dálky, a když se něco stane, zafungují a o pomoc jim říct můžu.

Pomáhá vám v těžkých situacích divadlo?

Strašně! V divadle se můžu schovat za roli a lidi v tu chvíli nevědí, jestli brečím já jako Monika nebo jako Lorraine. Hrozně mi to pomáhá, je to ventil a myslím, že některé životní situace bych asi bez divadla nezvládla. Život je takový, že někdy se na nás prostě něco sesype. Po mých životních zkušenostech si myslím, že problémy jsou buď řešitelné, nebo neřešitelné. Zaplať pánbůh, když jsou řešitelné, sice se trápíme, ale je v naší moci to změnit. Ale když vám například ubližuje někdo jiný a vy to nemůžete ovlivnit, je to strašné. To je bezmoc a tu já nenávidím. Ale snažím se být optimistka, mám totiž pocit, že jediné, co nám opravdu zbude, jsou vzpomínky a já se strašně moc snažím, aby mi zůstaly hezké.

Pokračování rozhovoru najdete v červencovém vydání měsíčníku Zdraví.

Kateřina GRIMMOVÁ
FOTO: titulní Marie Votavová, ilustrační Marie Votavová, Martin J. Polák a Avon