Nejsem protekční fracek

Monika Absolonová zpívá odmalička, ale popularitu jí přinesla až role v muzikálu Kleopatra. Ona sama tvrdí, že po slávě netouží, protože bere soukromí.

Monika Absolonová prožila v posledních měsících opravdu hodně zvratů. V roli Kleopatry zazářila na prknech pražského Divadla Broadway, a dokonce si za svůj výkon vysloužila nominaci na prestižní divadelní ocenění Thálii. V téže době se jí ale rozpadalo sedmileté manželství s hokejistou Václavem Eiseltem. „Vždycky za všechno tvrdě zaplatím,“ říká Monika, když na to vzpomíná. Jak je jí dnes?

Coby zpěvačka právě prožíváte hodně pozitivní období. Po úspěchu v Kleopatře přišla dvojrole v muzikálu Rebelové, loni jste dostala pozvání na koncert Královny popu a v anketě Český slavík jste se opět stala Skokankou roku. Na popové scéně se pohybujete od svých 16 let. Je to pro vás zadostiučinění?

Určitě. Za tím úspěchem stojí kus poctivě odvedené práce. Nic mi nespadlo samo do klína. Podařilo se mi prorazit díky píli a ctižádostivosti, díky štěstí a několika lidem, kteří mi věřili. Ale nebylo jich moc.

Mezi lidi, kteří vám pomohli, patří určitě Michal David…

Bezesporu.

Teď se kolem vás jistě točí i lidé, které jste před lety moc nezajímala…

Někteří mě kdysi ani nepozdravili. Ale já si je pamatuji. Sice jim to nedokážu nikdy vrátit, ale mám to v sobě a nikdy si je nepřipustím k tělu.

Původně vám ale příliš nedůvěřovali ani vaši rodiče. Už se to změnilo?

Ano, i proto si svého úspěchu tolik vážím. Zpívání mě odmalička moc bavilo, ale rodiče si nikdy nepřáli, abych se stala profesionální zpěvačkou. Prošli se mnou i obdobími, kdy jsem neměla práci, a myslím, že si užili svoje. Máma se mi dokonce nedávno přiznala, že když mi bylo pětadvacet, přemýšlela o tom, jak mi ve třiceti řekne, že bych si konečně měla najít nějakou pořádnou práci. Teď jsem je snad už konečně přesvědčila o tom, že ty probrečené večery, moje hubnutí, ale i finanční výdaje nebyly úplně marné.

V lednu skončil muzikál Kleopatra, který vás vynesl vzhůru. Schází vám?

Moc, i když ho v půlce března začneme hrát na Slovensku. Nevím, jestli ještě někdy takovou příležitost dostanu. Pro mě byly zásadní dva projekty. Jednak Dracula, to byl první muzikál, ve kterém jsem účinkovala, navíc jsem tehdy potkala svého budoucího muže, maturovala jsem a stěhovala jsem se od rodičů. A také Kleopatra. Právě v ní jsem konečně mohla lidem dokázat, že nejsem protekční fracek a že opravdu něco umím.

Dokonce se psalo o tom, že jste svým výkonem držela Kleopatru nad vodou. Souhlasíte s tím názorem?

Já myslím, že to je nadsazené. Hodně jsem Kleopatře dala, ale stejně jí určitě daly Bára Basiková, Ilona Csáková a Radka Fišarová. Možná jsem se někomu v této roli líbila více. Pro mě bylo pozitivní třeba i to, že jsme se v roli střídaly čtyři ženské, a přesto tam nepanovala žádná rivalita. To jsem zažila vůbec poprvé.

Jste trémistka?

Strašná.

Jak jste překonala trému před premiérou?

Myslela jsem, že se oběsím na vrbě. Hodně mi pomohla moje nejlepší kamarádka, zpěvačka Linda Finková. Naše přátelství je dost ojedinělé. Lišíme se, ale zároveň se doplňujeme. Máme společný humor, tedy ona a její muž Richard Genzer mi ten můj značně přikořenili. Když jsme spolu před premiérou seděly v šatně, byla jsem přesvědčená o tom, že to neuzpívám, že půjde všechno do háje. A ona na to: „Jsi snad chirurg, který nesmí říznout vedle? Když ti to ujede, tak ti to ujede, stejně to polovina lidí nepozná.“ Dala jsem jí za pravdu, zklidnila jsem se a nakonec jsem to zvládla.

Jak to, že s profesionálním zpěvákem dokáže tréma tak zamávat, že zazpívá falešně?

To se prostě stane. Každému, bez výjimky. S přibývajícími zkušenostmi to bývá lepší. Když jsem začínala, při živých vystoupeních jsem se až zajíkala a třásl se mi hlas. Nikdy jsem nepodala takový výkon, jako kdybych zpívala kamarádům. Rezervu mám pořád, asi jako každý.

Kolik času potřebujete před představením na přípravu?

Záleží na tom, co mě čeká. Například před koncertem Královny popu jsem se snažila den před vystoupením pořádně vyspat. I když to nešlo, zase kvůli trémě. A pokud jde o Kleopatru, před představením jsem neponocovala. Dalo by se to sice zvládnout, ale je lepší to nepokoušet. Přicházela jsem nejméně hodinu a půl před představením. Pozdní příchody nesnáším, raději přijdu o deset minut dřív, ale nikdy na sebe nenechávám nikoho čekat.

Loni jste vplula do muzikálu Rebelové režiséra Filipa Renče. Máte v něm dvě role, tedy rozpustilou Bugynu, jednu z trojice maturantek, která prožívá první milostný románek, a Alžbětu, o pár let starší ženu, jež se zamiluje do otce Terezy. Která z obou rolí vám víc sedí?

Upřímně, nejde o to, která z těch rolí mi víc vyhovuje. Myslím, že vnitřně mi sedí obě. Ale mám trochu problém s Filipem Renčem, který do mne při představeních, v nichž hraji Bugynu, neustále šije, že jsem jako teta, že jsem tlustá a tak podobně. Asi v domnění, že mě tím donutí k lepším výkonům. Mám z toho špatný pocit, i když diváci reagují dobře. Takže teď momentálně hraji radši Alžbětu.

Můžete požádat o to, abyste hrála víc Alžbětu?

Už jsem byla za producenty s tím, že Bugynu hrát nebudu. Je mi sedmadvacet a nechci na sebe nechat křičet. Ale oni nemají k mým výkonům výhrady. Jediný nespokojený je tedy asi pan režisér. Vím však jednu věc: premiérou práce na roli nekončí. Do premiéry se teprve učíte s tou rolí nějak zacházet a při každé repríze hledáte tu nejlepší formu vyjádření. Asi jako každý herec nebo zpěvák se v roli cítím lépe s každým odehraným představením. Beru to zodpovědně a ráda bych měla i z Bugyny dobrý pocit. I hádky a spory snad povedou k tomu, že se to zlepší.

Dokončení rozhovoru najdete v únorovém vydání měsíčníku Zdraví.

Andrea SKALICKÁ
Foto Jaroslav URBAN