Zpěv je pro mě brána do duše

Eva Vrbková – herečka, zpěvačka, skladatelka a také moderátorka – má energie na rozdávání. Vkládá ji nejen do svých profesí a mnoha dalších aktivit, ale využívá ji i k tomu, aby se o ni podělila s dalšími lidmi a oni ji mohli zužitkovat.


Pořádáte pěvecké workshopy pro zpěváky, ale i nezpěváky. Co by jim takový kurz měl poskytnout? A přináší něco i vám?

Co se mi myslím daří, je, že se po mém workshopu lidi přestanou zpěvu bát a taky se jim rozšíří hlasový rejstřík. Pracuji s nimi například na tom, aby si zkusili jiné polohy zpívání, na které vůbec nejsou zvyklí, a tím se jim hlas úplně proměňuje. Je to někdy síla, když zazpívá paní, která si myslí, že zpívat neumí, a pak má slzy v očích, že to jde. Navíc pro mě je zpěv jakási brána do duše, a tak se snažím lidem pomoci dostat se k sobě samým a, jak tomu já říkám, ten okap zanesený různými bariérami pročistit. Je to pro mě hodně naplňující pocit.


Pro zpěv je důležité správné dýchání. Dá se srovnat s dýcháním meditačním či uvolňujícím?

Ta uvolněnost je vlastně nejdůležitější a dá se jí nejlépe dosáhnout právě dechem. Pokud pořádně nedýchám, něco uvnitř držím a nepustím. Když takzvaně zadržuji dech, zabraňuji emocím, aby proudily. A to pak nedělá dobře nikomu. Tedy aspoň já mám tu zkušenost, že jsem dlouhá léta „nedýchala“, abych tak moc necítila a prožitky uschovala uvnitř. Není to vůbec praktické a zadělává se pak, aspoň podle mě, i na nějakou nemoc.


Pořádáte také semináře osobního rozvoje. Jak jste se k nim dostala?

Od té doby, co jsem začala hrát divadlo, se ve mě začalo probouzet mnoho emocí, které jsem si nedovedla pojmenovat. Nejvíce se to samozřejmě projevovalo při hraní Dostojevského. Ty postavy byly tak vyhrocené, že mi z toho začalo být zle. Ptala jsem se tenkrát svého kolegy z Ruska, co dělal on, když hrál Dostojevského. Řekl mi, že deprese měl celý rok. S tím jsem se ale vůbec nechtěla smířit, a začala jsem tedy pomalu rozklíčovávat, o co vlastně jde na seminářích Principů života, které jsem objevila. Pomohlo to velmi, až tak, že jsem se rozhodla po dvanáctiletém studiu tyto principy sama vyučovat.


Kdo a s jakými problémy se na vás nejčastěji obrací?

Zajímavé je, že ke mně většinou chodí ženy, které mají podobný příběh jako já, takže jim mohu více porozumět. Tématem je často jakási, dalo by se říct, temnota, ve které se ocitnou, když jim někdo blízký, koho měli hodně rádi, zemře, což se týká i mužů. Pak je potřeba hledat uvnitř sebe nový smysl, proč tu vůbec jsou. A jde to.


V pražském Švandově divadle hrajete v komedii Cry Baby Cry, která je o tom, jak pět žen hledá návod na štěstí. Dá se život změnit a naučit se být šťastný?

Když přijdete na to, jaký mechanismus vás tahá ke dnu a jste ochotná hledat způsob, jak ho změnit, tak ano, na sto procent.


Myslím si, že s tímto tématem souvisí i situace kolem koronaviru, karantény a určitých omezení. Domníváte se, že nás má tato zkušenost něco naučit, že si máme něco uvědomit?

Rozhodně ano, všichni se teď učíme něco nového. To ale neznamená, že všechno, co se děje okolo, se nám musí líbit. Já jsem cítila obrovskou úzkost, když to začalo. Nebylo to strachem, že budu nemocná, ale tím, že tu znovu zavládne totalita. Možná jiná, než ji znám z dětství, ale co když vážně bude… Momentálně dělám to nejlepší, co můžu. Snažím se svět okolo sebe udělat hezčí. Ze všeho nejvíc teď kutím na zahradě, dělám si skalku, dá se říct, že nyní žiju tak nějak ze dne na den a zvelebuji si u toho své doupě. Taky se daleko víc opírám o svého partnera, v tom se mám hodně co učit… Naštěstí není umělec. (smích) Ale co se teď učím nejvíc, je nenechat si vzít svoji vnitřní svobodu a hledám, co s touto situací dál. Nejhorší by bylo vzdát to a být v depresi.


Asi ne každý ví, že jste se původně vyučila pánskou krejčovou. Ocenila jste, že máte řemeslnou dovednost při neuvěřitelně solidární akci, kdy všichni, kteří jen trochu mohli, šili roušky?

Ocenila, velmi, obšila jsem, koho jsem mohla. Vlastně mi to šití moc pomohlo, protože když šiji, používám nějaké jiné smysly a asi i jinou hemisféru. Věci tolik emotivně neřeším, prostě si pustím rádio a jedu. Dělá mi to moc dobře. Dřív, když jsem některé situace neuměla řešit a nevěděla si rady, vzala jsem jehlu a nit a šila a šila a šila…


Že jste šikovná nejen na šití, jste ukázala i v televizním pořadu Všechno, co mám ráda. Věnujete se i v soukromí manuálním činnostem?

Já si hrozně ráda prostor, ve kterém žiji, zvelebuji. Ať už se jedná o místo, kde učím, nebo momentálně o chalupu, kterou si časem chceme předělat na svoje bydlení. Miluji staré věci a předměty, které mám třeba po babičce, a ty chci mít v kombinaci s těmi novými na očích. Nemám problém vymalovat celý byt, miluji taky vůni dílny, což mě naučil můj taťka, se kterým jsem tam jako malá trávila hodiny a hodiny. Občas jsem si dokazovala svoji sílu i některými mužskými činnostmi, ale to už teď nedělám, nějak to není potřeba. Tohle všechno kutění mi odjakživa dělalo moc dobře. Hlavně proto, abych se cítila doma dobře, těšila se tam, třeba právě po nějakém náročnějším divadelním či jiném výkonu. Anebo prostě jen tak.


A je pro vás skládání hudby, kterému se také věnujete, jistým druhem relaxace?

Je, ale teď ji moc nedělám. Nějak jsem se v té vlastní tvorbě zasekla. Ale sním si o něčem novém, tak snad se od toho břehu konečně odrazím a přestanu jen snít.


Ráda čerpáte energii v přírodě, které ale dáváme pořádně zabrat. Vy sama se snažíte žít ekologicky?

Nemám ráda plýtvání čímkoliv, ať už jídlem nebo předměty. Čili se snažím o to, aby se věc, kterou už nepotřebuji nebo nechci, dostala k někomu, kdo o ni zájem mít bude, ne že ji vyhodím na skládku. To je vždycky fajn pocit. Původ potravin tak markantně neřeším, ale když to jde a můžu si vybrat například z českého nebo čínského česneku, vyberu český. Ovšem teď mám chuť si ho vypěstovat sama. Taky jsem zasadila semena dýně Hokkaidó, tak jsem zvědavá!


Volíte i přírodní kosmetiku?

Je pravda, že dřív jsem to neřešila, ale teď chodím v drogerii k regálu, kde jsou přírodní produkty. Vyslechla jsem si názor od kamarádky maskérky a hnedle jsem přesedlala. Nechci do sebe dostávat plno chemie, když si můžu vybrat. Ale make-up nemake-up, na tváři se odráží můj vnitřní stav a s tím jde pracovat.


Co vás čeká a na co se těšíte, až skončí všechna koronavirová bezpečnostní opatření?

Chystáme s Jihočeskou filharmonií další z projektů, a sice Malované na skle. Ten zážitek s živým orchestrem je pro mě moc a moc inspirující. A taky nás čekají s tímto orchestrem letní koncerty Balady pro banditu, kterou miluji. Bohužel se kvůli opatřením přesunulo o rok zkoušení opery Švanda dudák v režii Vladimíra Morávka, ve které jsem měla účinkovat. Tak snad za rok a bez korony. Každopádně se těším, až budu moct opět dělat „naživo“ workshopy. Začala jsem je dělat vícedenní, takže je o to větší možnost se s účastníky sblížit, mám větší prostor se na lidi naladit a to mě opravdu baví.


Text: Kateřina Grimmová, foto úvodní: Martin Mikeš, doplňkové: Zdeněk Dam, Viktor Kronbauer



Více informací naleznete v květnovém vydání časopisu Zdraví.
 Zpět