Můj život tvoří rituály

Vtipná, zábavná, plná elánu, taková je známá spisovatelka Magda Váňová. Za její životní energií stojí povolání, které jí přináší radost, dobrá genetická výbava a zdravý životní styl. Každý rok vydá jednu knihu. Náměty sbírá všude okolo. Sama by mohla být vhodnou předlohou pro román. Jen těch úrazů, které si přivodila při své vášni pro cyklistiku…


Co všechno jste si na kole pochroumala?

Naštěstí to byly jen drobnosti, ale obtěžují život. Bydlím kousek od Šárky, pro cyklistiku jsou tu ideální podmínky. Jezdívala jsem na kole každý den, často i v zimě, a tu a tam jsem uklouzla na nějakém zmrazku. Většinou jsem si zlomila některý z prstů na noze. Jednou to byl palec, podruhé malíček… Ale úrazy se mi nevyhýbaly ani v létě, a tak jsem na podzimní knižní veletrh do Havlíčkova Brodu obvykle dorazila o francouzských holích nebo nějak zafačovaná. „Co má letos zase zlomeného?“ sondovali organizátoři. „Nohu? Tak to je dobré, může podepisovat.“


Proto jste jízdu na kole vyměnila za chůzi?

Před třemi lety jsem na kolo zanevřela. Při jednom výšlapu do strmého kopečku mě zradilo a já si ošklivě zlomila zápěstí. Místo projížděk teď pravidelně denně chodím a jezdím pouze doma na rotopedu. Ale kolo jsem měla ráda odjakživa. Dodnes si pamatuji, jak jsem se jako malá sama naučila jezdit na starém pánském velocipedu pod rámem, jen si dnes nedovedu představit, jak se mi to podařilo.


Co vás tedy nejvíc udržuje ve formě?

Možná mi pomáhají geny. Moje matka byla čiperná i ve dvaadevadesáti letech a jedna z jejích sester se dožila stovky. Kromě každodenní hodinové procházky v lese a večerní jízdy na rotopedu pravidelně před obědem cvičím. Protáhnu si celé tělo a trochu se potrápím s činkami. A k smrti ráda plavu. Bazény ráda nemám, tam si musím dávat pozor, aby mi někdo neskočil na hlavu, zato v moři se cítím svobodná. Žít u moře, nevystrčím z vody nos.


Když o sebe takhle pečujete, dodržujete i zdravý jídelníček? Nebo patříte mezi umělce, kteří rádi hřeší?

Mám štěstí, chutná mi všechno, co je zdravé. Nemám ráda knedlíky, nechutnají mi těžká jídla, nepřejídám se. Po jídle musím mít pocit lehkosti. Dávám přednost luštěninám, těstovinám a rýži, maso jím třikrát, maximálně čtyřikrát týdně, místo uzeniny si radši pochutnám na uleželém syrečku s česnekem. Po obědě nikdy nezapomenu na ovoce a po lehké večeři si dopřeji mísu syrové zeleniny. Nikdy v ní nesmí chybět mrkev, okurka, rajče, brokolice, červená řepa, salát z čínského zelí, ředkvičky a paprika. Pro chuť si dopřeju dresink z nízkotučného jogurtu s koprem.


Co doplňky výživy? Užíváte je?

Nedám dopustit na rybí tuk. Kupuju si ho pouze bez přísad v té nejdrsnější formě. Jinak beru vitamin C, riboflavin, pangamin a taky jím droždí. To mi dokonce chutná.


Promítá se váš zdravý životní styl i do vašich knih? Mám dojem, že vaši hrdinové spíš rádi „debužírují“.

V jedné povídce manželka pojme ďábelský plán vykrmit svého muže jako prase, doslova ho užere k smrti, aby dosáhla na jeho peníze. A všichni kolem ní ji chválí, jaká je úžasná a může se ustarat, její muž má přece vždycky tak skvěle navařeno…


A vy osobně si nikdy nezahřešíte?

Jsem jen člověk. Dnes však už mé hříchy spadají spíš do úsměvné kategorie. Třeba mám čokoládové období, ale nikdy nesním celou čokoládu najednou. Každý den si uloupnu jeden čtvereček. To mi úplně stačí.


To snad ani není hřích, to je téměř dieta. Zkoušela jste někdy nějakou dietu?

Díky bohu jsem to neměla zapotřebí. Buď nemám k tloustnutí dispozice, nebo jsem se celý život stravovala jen dietně, a protože mi to chutnalo, nebrala jsem to jako újmu. Přes dvacet let jsem měla stejnou hmotnost jako na vysoké škole, až v posledních letech mám o tři kila víc. Podle mě je nejhorší, když si lidé nechají váhu rozjet. Řeknou si: Jsou Vánoce, nebudu se omezovat, a přiberou pět kilo. I já si dám cukroví, ale jen ochutnám. Jestli jsem o Vánocích snědla všeho všudy deset kousků, tak je to ažaž. A smažený kapr a bramborový salát k večeři? To bych nepřežila. Štědrovečerní večeři podávám k obědu. Místo smaženého kapra jen nilského okouna na kmínu a bramborový salát s olivovým olejem a maximálně dvěma lžičkami majolky.


Ve vaší knížce Já hlupák manžel pravidelně kupuje své ženě kyselé žížalky…

Vidíte, málem bych zapomněla na své milované gumové medvídky. Žížalky jsou taky fajn, ale mají jen dvě barvy, zatímco medvídci jich mají šest. A každá chutná jinak. Hrst medvídků po obědě a chvilka s dobrou knížkou a je mi dobře. Čím je člověk starší, tím je skromnější.


Skutečně bychom z vás nevydolovali nic horšího? Nemusíte při psaní ani popíjet litry kávy jako jiní autoři?

Kávu už pár let nepiji, nepočítám-li víkendy. Jsem víkendový kafař. Piji jen jednu, ale nikdy ne z hrníčku, ale ze sklenice, s mlékem a bez cukru. V pondělí si na kávu ani nevzpomenu. Ale v sobotu a v neděli ji mít musím. Při psaní mám jiné rituály. To piji čaj. Ráno si připravím čaj z ostropestřce a piji ho celé dopoledne. Tahle bylinka je výborná na pročištění jater. A odpoledne až do večera popíjím zázvorový čaj. Teprve večer, když už nepracuji, si dám pivo. Co dělám potom, neřeknu, abych neztratila svatozář.


Rituály v člověku podporují pocit jistoty.

Tři roky jsem nosila na řetízku stejný přívěsek. Na podzim jsem si nechala vsadit do zlata kamínek z řecké pláže a trnula hrůzou, že mi jeho výměna přinese smůlu. Nestalo se vůbec nic, vzpomínka na moře nosí štěstí. Zdravý rozum mi říká, že je to hloupost, ale právě v hloupostech jsem pověrčivá. Zásadně nosím už léta stejný prstýnek. Na ty ostatní se jen čas od času podívám a tiše se jim omluvím.


Každý rok vám vychází jeden román. To vyžaduje disciplínu, která vám nechybí. Ale musí to být hodně náročné. Jak nejraději relaxujete?

V Ratajích nad Sázavou, ve víkendovém domku s velkou zahradou. Taky tam píšu, ale většinu času hodně fyzicky pracuji a při tom si čistím hlavu. Máme tam kamna na uhlí, kamna na dřevo, dřevo se musí naštípat, uložit na zimu. Dům potřebuje aspoň základní údržbu a od jara začíná práce na zahradě.


Pěstujete si svoji zeleninu?

Je tam hodně kyselá půda, přesto se na ní daří cuketám a dýním, dvakrát za sezonu sklízíme hrášek, který má nejradši pes, nezapomínám ani na kadeřavou petržel a ředkvičky, které nikdy nevzejdou, svědomitě okopávám libeček. Rostou nám tam jablka, hrušky, rybíz i ostružiny, a všechno je vlastně bio. Jablka až příliš, většina úrody tak skončí na kompostu. Ale cukety a dýně poctivě zpracuji. Cukety přidávám do nejrůznějších zeleninových směsí, malé jsou výborné syrové do salátů. A z dýní máme nejradši polévky.


Čerpáte na chalupě i náměty pro své knihy?

Znovu vyšel jeden z mých prvních románů Když ptáčka lapají. Po mnoha letech jsem ho pozorně pročetla a trochu učesala. Moc hezkou obálku k němu udělal Josef Velčovský. A do našeho ratajského domu jsem zasadila i část románového příběhu. Nevynechala jsem ani podrobný popis jeho hrůz a předností, včetně houževnatého břečťanu, který hrozí, že dům co nevidět spolkne. I román Nebýt sám je zasazený do Rataj, i když se jmenují jinak a jen málokdo by je poznal. Známým prostředím si někdy pomáhám, nemusím si tak pamatovat přesný popis vymyšlených reálií, znám je ze skutečnosti a bez potíží se v nich orientuji.


Co chystáte pro čtenáře? Bude další román?

Bude, ale až na podzim, když všechno půjde, jak má, a já se soustředím jen na práci.


Text: Michala Jendruchová, foto: archiv M. V. a redakce

MAGDA VÁŇOVÁ

♦ Narodila se 25. října 1954 v Chlumci nad Cidlinou
♦ Vystudovala Filozofickou fakultu UK v Praze
♦ Pracovala jako redaktorka a překladatelka
♦ Od roku 2003 jí nakladatelství Šulc–Švarc vydalo sedmnáct knih, vesměs bestsellerů.




Další informace najdete v dubnovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět