Manuál pro nerozhodné aneb Jak na vlastní nerozhodnost

Přestože se najdou lidé, kteří nikdy nezažili dlouhodobé opakující se a ubíjející problémy s nerozhodností, mnoho dospělých má s rozhodováním skutečné potíže. Projevit se mohou v různých sférách života a mohou mít různý původ. Jak se dá s vlastní nerozhodností vypořádat a co tím člověk získá?


Nerozhodnost může mít mnoho různých podob. Pokud se projevuje pouze jako tápání při výběru jídla z menu v restauraci nebo váhání, co si ráno vzít na sebe, nejedná se většinou o zásadní problém a výsledkem bude zřejmě jen netrpělivá společnost u stolu nebo zdržení při ranním vypravování. Pokud ale nerozhodnost ovládá i zásadnější sféry života, jako je zaměstnání, vztahy nebo důležitá rozhodnutí, která mají dlouhodobé dopady, může být velkou komplikací. Kde bychom měli hledat její původ a příčiny? „Kořeny nerozhodnosti můžeme hledat u samé podstaty každého jedince a jeho hodnotového systému. Příčiny nerozhodnosti poměrně jasně odhalíme zodpovězením následujících otázek: Znám a mám dostatečně zodpovězeny otázky o tématu před tím, než se rozhodnu? Chci se pro jednu z variant rozhodnout? Mám variabilní scénář pro každou situaci, jež nastane? Rozhoduji se za jen za sebe? Jsem ochoten/ochotna a připraven/a nést následky svého rozhodnutí? Budu si umět odpustit, zvolím-li variantu, jež se ukáže jako nepříznivější?“ dává nahlédnout na možný původ nerozhodnosti koučka Bc. Lenka Eisner. Všechny tyto otázky a témata totiž s nerozhodností velmi úzce souvisejí. Například otázka, zda si budu umět odpustit, pokud se moje rozhodnutí neukáže jako ideální, souvisí s tím, že řada lidí se bojí rozhodnout kvůli možnému selhání. Pokud přijmeme fakt, že máme právo dělat chyby (tedy i rozhodnutí, která se posléze nejeví jako správná), rozhodování bude snazší. A tím se dostaneme o krok dál od nerozhodnosti. Jiná nastíněná otázka, a to zda se chci pro jednu variantu vůbec rozhodnout, souvisí s našimi návyky. Řada nerozhodných osob totiž nechce nést za svá rozhodnutí zodpovědnost, a proto při řešení různých situací tápe nebo řešení odkládá. V takovém případě je potřeba změnit svůj přístup a naučit se postupně zaujímat aktivnější postoj a „trénovat“ svou rozhodnost. Ke každému rozhodnutí je potřeba také motivace. Pokud se nerozhodujeme jen za sebe, ale naše rozhodnutí může mít přímé dopady i na naše okolí, nerozhodnost je možné zkusit rozptýlit právě jasně pojmenovanou motivací a uvědoměním si potřeb všech zúčastněných stran.

Intuice versus racionální uvažování

Nerozhodnost může vyplývat také z nejistoty, zda upřednostnit intuici nebo racionální uvažování. Intuice mnohdy nahrává rozhodnutí A, ale racionální část myšlení a logika naopak variantě B. Právě intuice se někteří nerozhodní jedinci obávají. Mají strach, aby takto podložené rozhodnutí nebylo okolím považováno za lehkovážné nebo sobecké. Jak tedy s intuicí naložit? „Intuicí bych nazvala to první, co mě v souvislosti s konkrétním tématem napadlo. Vnitřní hlas, který je nastaven naprosto přesně v souladu s naší existencí, je do jisté míry velmi rozhodný,“ říká koučka. „Pocit tzv. vnitřního boje je velmi dobře známý asi úplně všem, i těm, kteří se jinak obecně považují za rozhodné osobnosti. Ve chvíli, kdy se začneme cítit nerozhodně, zkusme sdílet své otázky nebo obavy s důvěryhodným člověkem. Zformulování a vyslovení vlastní nejistoty a obav nahlas má terapeutické účinky. Velmi často se přistihneme, že vlastně už přesně víme, co uděláme.“


Začarovaný kruh

Pro nerozhodné je poměrně typické také to, že se sice pro nějaké řešení, scénář nebo variantu rozhodnou, ale krátce poté začnou o svém rozhodnutí pochybovat. Člověk se tak dostává opět na začátek začarovaného kruhu. I z něj se ale dá dostat podobnými způsoby jako při řešení nerozhodnosti. Ideálním stavem při rozhodování je mnohdy právě propojení a vyváženost emoční, chcete-li pocitové složky, a sféry rozumové, racionální. Extrémy v podobě bleskových rozhodnutí podle prvotních pocitů se ve snaze být rozhodný nemusí vyplatit. V takové situaci si člověk ne vždy uvědomí všechny dopady a důsledky rychlého rozhodnutí a jednání. A naopak dlouhé přemýšlení, hledání logických argumentů a souvislostí tam, kde je třeba ani není možné hledat, může zcela přebít tolik potřebné emoce, pocity a dojmy. Při rozhodování potřebujeme do jisté míry i dostatek sebevědomí a sebedůvěry – to znamená věřit, že se umíme dobře rozhodnout a že máme schopnosti a zkušenosti se k řešení problému postavit čelem. V tomto směru tedy rozhodnost a nerozhodnost významně souvisí s celkovým nastavením osobnosti. Pokud už nějaké rozhodnutí s nejlepším vědomím a svědomím uděláte, zkuste si za ním stát a nevytvářejte další scénáře ve stylu „co by, kdyby“. Ostatně životní situace jsou v mnoha směrech nepředvídatelné a při rozhodování často není možné obsáhnout všechny varianty.


Trocha nadsázky na závěr

To, že nerozhodnost umí být zatěžující a obtěžující vlastností, mohou potvrdit jak sami nerozhodní lidé, tak jejich okolí. S trochou nadsázky lze říci, že někdy i pověstné hození korunou, při kterém rozhodne panna nebo orel, může přinést úlevu, protože s ním přichází rozetnutí problému. Aplikovat tuto metodu na zásadní životní rozhodnutí nelze považovat za dlouhodobě udržitelný způsob fungování, ale některé nerozhodné jedince může třeba právě tento krok nastartovat k akci a příště to zvládnou sami i bez mince.


Text: Petra Dulíková, foto: Shutterstock a archiv redakce

Slyšeli jste o pravidle označovaném jako 10/10/10?

Principem této metody, kterou lze uplatnit při rozhodování o mnoha různých věcech a tématech, jsou tři otázky, které spojuje číslo 10.

♦ Co přinese dané rozhodnutí a jaké bude mít důsledky za 10 minut, jak se budu za 10 minut cítit?
♦ Jak se po tomto rozhodnutí budu cítit za 10 měsíců, jaké budou jeho dopady?
♦ Co mi dané rozhodnutí přinese v horizontu 10 let? Jak vnímám jeho dlouhodobé dopady?

Zodpovězení těchto tří otázek pomáhá podívat se na věci z různé perspektivy, uvědomit si krátkodobé i dlouhodobé aspekty rozhodování a ujasnit si význam rozhodnutí. Nerozhodným jedincům právě takto jasně formulované otázky s časovým horizontem pomohou zorientovat se v problému a zaujmout k jeho řešení konkrétní postoj.

Zeptali jsme se za vás
Co by měl být první krok v boji s nerozhodností, když člověk dospěje do bodu, že s ní chce skutečně něco udělat?

První krok je splněn již samotným rozhodnutím něco na sobě změnit. Další aspekt, který se nabízí, je stanovení konkrétního časového úseku pro rozhodování, tedy dokdy zaujmu nějaké stanovisko. Díky vyměření určitého času na rozhodnutí můžeme mnohem snadněji dosáhnout cíle. Pro část nerozhodných lidí je totiž typické odkládání rozhodnutí. Už samotným rozhodnutím, že se rozhodneme, si velmi zjednodušíme život. Je to ale proces, který si zaslouží odhodlání, pozornost, trpělivost a čas. Nerozhodnost je totiž skutečným nešvarem, kterým si umíme komplikovat život snad nejlépe ze všech tvorů na planetě.

Odpovídá koučka Bc. Lenka Eisner




Další informace najdete v únorovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět