Kde bere energii a dobrou náladu?

Když se řekne snowboard a k tomu ještě cross, každému se ihned vybaví jméno Eva Samková. A nejen kvůli knírku, který si namaluje pod nos před každým závodem, ale především díky celosvětovým úspěchům v této disciplíně.

V poslední době se často mluví o psychické odolnosti sportovců vůči tlaku okolí. Není problém také v tom, že se ze sportu vytrácí radost na úkor výkonů? Jestli se ze sportu vytrácí radost, se nedá takhle obecně říct. Každý sport je trochu jiný. Jsou části přípravy, které vás třeba nebaví, ale zase víte, že pro to, abyste byli úspěšní, je musíte udělat. Já jsem určitě toho názoru, že sport by měl být radost. Je to o individuálním přístupu sportovce, o tom, jak byl ke sportu vedený, jak v tom vyrůstal. Já to mám tak, že kdybych z toho neměla radost, tak to nedělám. Mám to štěstí, že náš sport je zábava, alespoň pro mě. Základem je, aby byl sport zábavný hlavně pro děti, my dospělí už si to pak umíme v hlavě vyřešit. Ten tlak na sportovce je veliký, ale stejně tak i na ostatní lidi v jiných zaměstnáních nebo v životě obecně. Každý k tomu má jiné dispozice, někdo je víc emocionální, někdo zase odolnější. Je potřeba se s tím naučit pracovat. Největší tlak na sebe vyvinete vždycky sám. Já se s tím vypořádávám tak, že si uvědomím, že to primárně dělám pro sebe a pak až pro ostatní. Je to jenom sport a je důležité být nad věcí, i když se něco zrovna nepovede. Neúspěchy jsou stejnou součástí sportu jako úspěchy.


Za vašimi výkony je spousta dřiny, a to nejen na trati. Co vše vlastně obnáší trénink snowboardistky, ve vašem případě snowboardcrossařky? A liší se teď, když se připravujete na zimní olympijské hry?

Moc se neliší. Snažíme se být víc a dřív na sněhu. Trénink snowboardcrossařky obsahuje v letní přípravě třikrát týdně posilovnu, dvakrát týdně atletickou přípravu a pak vytrvalosti jako kolo nebo běh, gymnastiku. Já osobně ráda jezdím traily na kole. Pak taky balanční cvičení s fyzioterapeutkou. Náš sport je hodně rozmanitý, tím pádem je důležité učit se neustále novým věcem, potom se posouváte i ve snowboardcrossu.

Snowboardcross může být i nebezpečný. Je u něj důležitý respekt a pokora? A jsou pro vás důležité i v osobním životě?

Je to důležité. Myslím si, že je to důležité v životě, ale i v jakémkoli sportu. Respekt vůči trati, aby do ní člověk bez rozmyslu nějak nevletěl, ale zároveň by ten respekt neměl přejít v nějaký paralyzující strach. Respekt k soupeřům, k trenérům. Pokora je také důležitá, ale je potřeba mít ji ve zdravé míře. Člověk by měl vědět, že není Bůh a neumí vše dokonale, také by měl mít ale zdravé sebevědomí. Ideálně co nejvíc objektivně posoudit své možnosti. Pokud člověk řekne, že by chtěl vyhrát olympijské hry nebo se umístit v top 3 a výkonnostně na to má nebo to už někdy dokázal, tak to není namyšlenost a pokora mu nechybí, je to jen zdravá sebedůvěra, i když to někdo může vnímat jinak.

Teď asi na odpočinek nemáte moc času, ale jak a kde nejraději čerpáte energii?

Na koních, to je moje velká záliba. Člověk se fyzicky hýbe, ale v hlavě může vypnout. Doma na zahradě s kamarády a s rodinou.

Příroda a ekologie jsou vám blízké. Žijete udržitelně?

Můj životní styl sportovce nejde úplně ruku v ruce s ekologií, tak se to snažím dohánět v jiných oblastech, kde to jde. Nakupuji v bezobalových obchodech, snažím se kupovat lokální produkty, nezahlcovat se věcmi a neshromažďovat je. Třídím odpad, který vyprodukuji. Po městě nejraději chodím pěšky nebo jezdím MHD.

Určitě ale také jezdíte autem…

To ano, jezdím hodně, většinou na soustředění. Mám ale Toyotu RAV4 a na to, jak je to velké auto, mám díky hybridnímu pohonu nízkou spotřebu. Jsem z ní nadšená.

Coby ambasadorka této značky aut jste si jako jedna z prvních vyzkoušela vodíkový vůz Toyota Mirai. Jaké to bylo?

Bylo to skvělé. Líbí se mi design auta, ale nejvíc samozřejmě vodíková technologie, na kterou jsem byla hodně zvědavá. Svezení v prvním autě na vodík na světě byl velký zážitek. Nadchly mě ale i jeho další technologie, třeba autonomní parkování, při němž jsem vůbec nemusela držet volant. Jednou bych autem na vodík rozhodně chtěla jezdit!

Na udržitelnost ale berete ohled i při výběru módy.

To ano, u fashion věcí se snažím nakupovat s rozmyslem, a pokud vím, že daný kousek opravdu využiji, tak do něj zainvestuji. Je pro mě důležité, jakou má historii, kdo ho vyrobil a z jakých materiálů. Spolupracuji se značkou Odivi, která jde přesně tímto směrem. Jako dítě jsem chodila hodně oblékaná ve věcech ze „sekáče“. Dřív jsem se za to styděla a teď mi to přijde super. Navíc je to v posledních letech trend.

Dá se udržitelně oblékat i při snowboardcrossu?

Naštěstí ano. Díky norské značce oblečení Kari Traa, která se snaží omezit obalové materiály nebo jejich složení. Hodně se soustředí na věci z vlny, to je opravdu skvělý materiál. Většina mých věcí je ze 100% vlny Merino, která je přírodního původu, rozložitelná, a tím pádem i udržitelná.

Málokdy člověk vidí takového pohodáře, jako jste vy. Jaký je váš recept na dobrou náladu, co vám dělá radost?

To jsem ráda, že působím jako pohodář, ale umím být i ve stresu, to si nemyslete. Záleží na tom, v jaké jsem situaci. Když se ocitnu v nějaké nové a nepředvídatelné situaci, tak se snažím zůstat v klidu, ale ne vždy to vyjde. Recept je ten, že to mám asi dáno geneticky. Oba moji rodiče byli naprostí pohodáři, takže mám trošku štěstí v tom, že to mám dané. Radost mi dělá, když jsem spokojená. Můžou za to dost často právě koně a kamarádi.

I když máte nabitý program, vždy si najdete čas na charitu. Které projekty aktuálně podporujete?

Přichází to průběžně. Zapojuji se třeba do projektu Keep It Clean, kde vyzýváme lidi, aby sbírali odpadky v přírodě po sobě, ale i po ostatních. To je mi hodně sympatické. Párkrát jsem se zapojila do benefičního koncertu Světlo pro Světlušku. Je mi blízké sportování dětí, takže to určitě taky. Občas mi někdo pošle nějaké dobročinné sbírky, tak přispěji a nasdílím, abych pomohla vybrat víc peněz. Beru to jako samozřejmost, že by člověk měl podporovat nebo pomáhat a být nápomocný tam, kde je potřeba. Ať už jde přímo o charitu nebo třeba jen sousedskou pomoc.

Text: Kateřina Grimmová, foto: archiv E. Samkové, Herbert Slavík / Olympijský tým ČR



Další informace najdete v říjnovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět