Nepoznávat své blízké je hrozná představa

Herečka Martina Preissová tvrdí, že si vybrala šťastné povolání, které ji nejen baví, ale také jí pomáhá překonávat nejednu složitou životní situaci.


Existuje několik typů paměti, ale řekla bych, že ta herecká je dost specifická. Odmazáváte staré texty a zapomínáte je, nebo je máte stále v hlavě?

Držím v paměti jen aktuální inscenace. S derniérou usne text i v mé paměti a ten prostor se vyčistí. Jednou se mi ale stalo, že asi tři roky po derniéře jsem vstoupila do obnoveného představení. Říkala jsem si, že se text znovu naučím, ale ejhle, ty rýhy tam byly, jen zasypané prachem, a velmi rychle se obnovily. My herci máme výhodu v tom, že se texty učíme nejen nazpaměť, ale na jevišti jsou propojeny s pohybem, emocemi, umístěním na jevišti. Tělo samo o sobě má paměť jak emocionální, tak prostorovou, takže pak nám to naskakuje automaticky. Jsem přesvědčená, že paměť je orgán jako jakýkoliv jiný, a když se cvičí a používá, je schopná velmi aktivně pracovat.


O paměti toho víte tolik díky své spolupráci s nadačním fondem Seňorina?

Ano, díky této spolupráci jsem se začala o paměť opravdu zajímat. Seňorina pomáhá lidem s Alzheimerem, ale hlavně, což mě především zaujalo, jejich rodinám a blízkým. A když jsem se pamětí začala zaobírat, a vlastně i veskrze sladkobolnými projevy ztráty paměti při této nemoci, u nichž si říkáte, že to nevymyslíte, co je člověk s Alzheimerem schopen udělat, tak jsem si uvědomila, že paměť je jeden z velkých darů našeho mozku. Když přestane sloužit, je to vlastně konec určité etapy bytí. Nepamatovat si, kde jsem byla před pěti minutami, nebo nepoznávat své blízké je pro mě hrozná představa!


Proč vás zaujalo právě to, že Seňorina podporuje i blízké nemocných?

Primárně se vždy řeší nemocný, ale armáda postižených je mnohem větší. Zažila jsem to sama na sobě, když jsem s manželem prožívala léčbu jeho depresí a závislostí. Pochopila jsem tehdy, že péče o ty, kteří něco takového s nemocným zažívají, je stejně záslužná. Ano, pomoc pacientovi je základ, ale hned další na řadě je ten, který to s ním prožívá, ale ne vždy se podpory dovolá. Vždycky mě hřálo, když si někdo všiml i mě. Myslím si, že bez pořádného zázemí se ten nemocný nemůže uzdravit.


Zbýval vám čas myslet i sama na sebe?

Když máte děti, tak to ani jinak nejde. Podle mě mají mít děti kolem sebe prostředí, ve kterém mohou krásně a zdravě vyrůstat. Takže jsem věděla, že když já budu na dně, nepomůžu hlavně jim. Ono vlastně není tak těžké v těchto situacích myslet sám na sebe. Myslím si, že je to nějaká bytostná potřeba člověka v jakýchkoliv krajních životních situacích si zachovat střípek soukromí a nějakou vlastní integritu. To bylo i za války – lidé nepřestávali vyšívat, hrát na hudební nástroje, i když se kolem nich dělo to, co se dělo.


Jednoduché období to ale určitě nebylo. Co vám nejvíc pomáhalo?

V tomto smyslu musím říct, že jsem si vybrala šťastné povolání. Chodím do divadla relaxovat. Nepotřebuji žádné jógy a podobné věci. Když večer sednu do auta a jedu do divadla, mám pocit, že to je střípek v té mozaice, který je jen můj. Takže mi hodně pomáhala práce, do které jsem se chodila občerstvit. Také jsem si na začátku myslela, že jsem na to sama. Samozřejmě se vám přátelé hodně protřídí, ale zjistila jsem, že i tak je plno lidí, kteří jsou ochotni mi pomoct. Pocit kontinuity s rodinou a přáteli mě dobíjel.


Dobíjelo a dobíjí vás i psaní, kterému se věnujete?

Začala jsem psát, když děti trochu odrostly. Pochopila jsem totiž, že to, co mi projde rukou na papír, už neřeším. Zjistila jsem, že je hodně věcí, ze kterých se potřebuji vypsat, a překvapivě nebyly vůbec negativní, spíš pozitivní. Zjistila jsem, že mě psaní léčí, utíkám se k němu a jsem při něm hezky sama se sebou. Je to další střípek z té mozaiky, který je jenom můj.


A dům, který jste s manželem koupili na Moravě, je ryze odpočinkový?

Ano. Pořídili jsme ho ve fázi našeho života, kdy jsme věděli, že chceme místo, kde bychom mohli jen tak být, ne tam sekat trávu. A pak manžel náhodou objevil tento dům. Když jsme do něj vstoupili, věděli jsme hned, že to je on, že to je místo, kde chceme být, a že se tam dá i krásně zestárnout. Je v bývalé židovské čtvrti v malém městečku, které má vše, co potřebujete k životu. A hlavně je tam neuvěřitelný klid. Když jsme se tam tak říkajíc naplavili, všichni se ptali: Co tady děláte, vždyť tady nic není, tady chcíp pes! A my jsme odpovídali: No, právě. To je právě to skvělé, že tady nic není! Nejsou tam turisté, cyklostezky, prostě nic, co by z té krajiny udělalo Disneyland.


Takže vlastně takové osudové setkání.

Ano. Myslím, že všechno v životě se děje z nějakého hlubšího důvodu. Jenom význam toho, proč se to stalo, mnohdy vůbec nerozklíčujeme. Ale někdy vám to secvakne a vy najednou víte, proč se něco stalo. To se nám potvrdilo i s tím domem, protože kdybychom nešli poutí manželových trápení, tak bychom k němu nikdy nepřišli. Všechno se děje tak, jak má. Jestli je to osud, božská prozíravost nebo energie, která nás k něčemu přitahuje, to neumím pojmenovat.


Zajímala jste se o módu a kosmetiku už jako mladá dívka?

Vyrostla jsem na venkově, a moje maminka je navíc taková ta přirozená žena, která si myslela, že si každá holka přijde sama na to, co jí sluší a co ne a jak o sebe pečovat. Takže mě nechala vyrůst v takovou divokou plaňku a já se začala formovat až pak sama v dospělosti. Dlouho jsem na sebe ale kašlala a žila z podstaty moravské krve. Ale pak přišly děti, divadelní nánosy šminek, život v městském prostředí, stresy a kolem čtyřicítky jsem pochopila, že už to bude chtít více péče.


V čem tedy vaše péče spočívá?

To je zase další důkaz toho, že se věci nějak dějí a přitahují. Oslovili mě totiž z Beauty Body Clinic na pražských Hájích, jestli bych se nestala jejich tváří. Jenže já nejsem příznivcem invazivních zákroků a sázím na přirozenou krásu. Paní majitelka mě ale ujistila, že mají i neinvazivní kosmetickou péči a že by byla ráda, kdybych se tváří stala. Takže si tam už rok chodím pravidelně odpočinout na kosmetiku. Pečují o mě naprosto úžasně s velkou láskou a náklonností. Navíc jsem se díky nim dostala k přírodní kosmetice Annemarie Brölind, jediné kosmetice, kterou jsem schopna pravidelně používat i doma.


Čím si vás kosmetika získala?

Nadchl mě slogan: Co nesním, to si na obličej nedám. Ale naprosto jsem jí podlehla, když jsem zjistila, že se s mou pletí opravdu něco děje, a když se dotknu tváře, tak cítím, že tam je to, co tam patří. Navíc voní mým dětstvím. Žádná chemie, ale louky a lesy, voní po tom, v čem jsem vyrůstala. Teď jsem podlehla i kouzlu dekorativky Annemarie Brölind. Kromě krásných barev očních stínů a make-upů, které drží a nezpůsobují žádné alergické reakce, mají také úžasnou červenou rtěnku. Červenou miluji, ale není červená jako červená. Annemarie navíc také netestuje na zvířátkách, takže ve všech směrech pro mě příjemná a ideální kosmetika.


Jsou pro vás důležité vůně?

Moc. Na vůně jsem extrémně citlivá, buď mi dokážou navodit pocit naprosté blaženosti, nebo mě naopak doslova vytočit. Myslím, že je to lidská přirozenost. Vždyť podle vůně se seznamujeme a vzniká náklonnost nebo nenáklonnost. Aromaterapií zamořuji náš domov, což se u toho mužského týmu nesetkává úplně s pochopením. U dětí jsem prorazila jenom s eukalyptem, protože vědí, že jim pomáhá při nachlazení a rýmě, takže pro ten už si i sami kluci chodí, abych jim ho na noc dala do aromalampy.


Jste babka kořenářka?

Jsem, to mám z rodiny. Byla jsem zvyklá, že se u nás věci řešily v souznění s přírodou. Když kvete bez, tak si ho nasuším nebo udělám bezovou limonádu. Na potíže s hlasivkami si připravím vývar z cibule a majoránky s medem a slivovicí. Na zácpu jsou dobré švestky. Konopná mast zase vyléčila mému synovi atopický ekzém a vepřové sádlo, které mi maminka přinesla do porodnice po císařském řezu, byl ten nejlepší dárek, protože nemám jizvu. Proti molům mám levanduli ze zahrádky, proti komárům hřebíček do citronu a díky afrikánům v okně nemáme doma mouchy. Plno lidí zapomnělo, že pro pomoc se nemusí hned běžet do lékárny. Nebo neměli štěstí a rodiče jim to neprozradili.


Předpokládám, že tyto vědomosti předáváte svým synům.

Ano, když jsme někde v přírodě, říkám jim názvy bylin a rostlin a k čemu jsou dobré. Kluci s manželem se ale vždycky hrozně smějí, protože jim přijdou srandovní názvy jako kontryhel, kokoška pastuší tobolka nebo jaterník podléška. Ale říkám si, že jim to musím předat, když jsou malí, to jim nikdo nevezme a oni si to ponesou dál životem.


Učíte je také úctě k přírodě?

Samozřejmě! Lidská ignorance vůči přírodě je totiž bezbřehá. Zapomněli jsme na harmonii mezi naším žitím a přírodou. Složitě se teď vymýšlí, jak zatravňovat střechy, ale ty domy vůbec neměly stát tam, kde jsou. Proč se postaví hřiště na rozpálené planině, když vedle je park?! To je i princip sídlišť. Kdysi jsem četla, ať nechají lidi, aby si vyšlapali cestičky, teprve pak se mají udělat chodníky. A ona je to pravda! Když jdete po sídlišti, vidíte sta a sta zkratek a steziček, které si lidi vyšlapali podle logiky toho, odkud kam jdou. Měli bychom se víc řídit selským rozumem a ne tím, co nám někdo nalinkuje.

Text: Kateřina Grimmová, foto: Monika Navrátilová



Další informace najdete v záříjovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět