Snažím se být pokorně šťastná

Barbara Nesvadbová píše. Píše hodně a úspěšně, její knihy patří mezi bestsellery. A pomáhá lidem a zvířatům. Pomáhá jim hodně a úspěšně. A nezištně. Prostě proto, že to tak cítí a je to pro ni zcela přirozené. Stejně jako psaní.


Prvním velkým krokem do světa neziskového sektoru pro vás byla a stále je společnost Etincelle, která zaměstnává lidi s handicapem. Jak jste se k ní dostala?

Společnost založil můj kamarád Jakub Knězů a já se záhy přidala, když mne požádal o pomoc s koupí autobusu pro postižené, aby mohli z ústavů vyjíždět za prací a na výlety. Víte, tenkrát ještě byly pokoje třebas i pro čtrnáct lidí a chráněné bydlení bylo pro klienty snem. Šílená doba! Za těch osmnáct let práce s mentálně handicapovanými jsem naprosto přesvědčená, že práce je dar. Že umí změnit „každoden“ k lepšímu. Etincelle v současné době provozuje deset kaváren, mandl, pekárnu a úklidovou službu. Jinak Jakuba znám z vysoké školy, z investigativního novináře se přetavil do nesmírně zodpovědného skvělého muže, který změnil vnímání handicapu v české společnosti jako málokdo. Prostě normální je být různý.


Vaše nadace Be Charity se zase zaměřuje na pomoc dětem a jejich rodinám. Můžete vaše aktivity přiblížit?

Máme v péči 64 dětí, jsou buď po dětské mozkové obrně, onkologickém onemocnění, nebo po úrazu. Všechny děti i jejich rodiny osobně známe, navštěvujeme je na rehabilitacích a máme velmi blízký vztah. Lidé z fondu jsou parta nadšených dobrovolníků, takže sto procent peněz z projektů rozdělíme postiženým. Pomáháme s nákupem vozíků, polohovacích postelí, ortéz, ale primárně s placením rehabilitačních pobytů, které významně prospívají psychomotorickému vývoji nemocných dětí. Reálně máme případy, kdy dříve ležící kluk dnes myje s maminkou nádobí, nebo holčičku, kterou jsem poznala na vozíku a teď se mnou přejde celou ulici.


Pro charitativní kalendář Jsem žena, jsem Evropa, který přibližuje inspirativní ženské osobnosti, jste ztvárnila britskou paleontoložku a propagátorku antikoncepce Marii Stopesovou. Co vás kromě toho, že část výtěžku z prodeje dostane Be Charity, přimělo kývnout na tuto nabídku?

Jsem velkým zastáncem ženského přátelství, myslím, že intimita sdílení je nezastupitelná, že se ženy nepodtrhávají, věřím, že se mají rády. Na své přítelkyně jsem se vždy mohla spolehnout. Nikdy mne nezklamaly. A tak jsem vážně vděčná Lil Khousnoutdinové, že si nás vybrala. Je to pro mne jako pohlazení z minulosti, projekt domlouvala Ida Křížová, sestra mé milované Judity, co mne režírovala v talkshow, která na nás teď dozírá z nějakého hodně měkkého oblaku.


A kdo inspiruje vás osobně, koho si vážíte?

Vážím si svých přátel. Rodiny. Lékařů, které potkávám, těch nesmírně. Nekonečně si vážím rodičů postižených dětí, o které se ve fondu spolustaráme. Jedna maminka mi řekla, že je vyvolená, protože dokáže být s láskou a vírou mámou extrémně nemocného dítěte. Neberte to jako klišé či pózu. Je to vyznání unavené, ale za každý pokrok vděčné mámy.


Na konci loňského roku vyšel také druhý díl knihy Hovory s doktory. Která témata jste se nejčastěji probírali?

Duši. Víru. Spiritualitu. Naději. Mne tak moc zajímá, jak tihle absolutně odpovědní, extrémně vzdělaní lidé, kteří každý den zasvětí pomoci druhým, vnímají epigenetiku, sílu vlastního já, přesah vědomí, sílu podvědomí či nevědomí. V co doufají. Čeho se oni sami bojí.


A jaký je váš vztah k péči o zdraví?

Byla jsem dost nemocná a pak jsem se asi tak rok, možná i déle, chovala nesmírně slušně. Ale zas se mi to zvrtlo. Bohužel. Mnoho let jsem vegetarián, s občasnými veganskými měsíci. Jen pak zas někde potkám kozí sýr a zvrtne se to. Nejsem ale extremista a nejezení masa je spíš záležitost etická než zdravotní. Jen můj partner zná moji děsnou slabost pro polomáčené sušenky, tak mne jimi jednou za půl roku přecpe jak anakondu. Jinak při druhé knize Doktorů jsem zjistila, že piju až moc vína. Pan profesor Miovský říkal, že při mé váze bych si měla dát maximálně dvě sklenky týdně. Jako ufff! Cvičím pilates a jógu a ráda plavu.


Zmínila jste se o své nemoci. Myslíte si, že mnohé zdravotní potíže vznikají z psychického diskomfortu?

Jsem dítě psychiatrů a jsem vážně absolutně přesvědčena, že všechno je v hlavě. Onemocněla jsem, když jsem byla krystalicky nešťastná, měli jsme konflikty doma, odešla jsem z Harper´s Bazaaru, cíleně se rozešla s důležitým mužem. V mém životě nestál kámen na kameni. Není divu, že si mne nemoc našla. Od té doby se ale snažím být pokorně šťastná. Třeba i za cenu občasného křiku. Prostě nedržím v sobě ani štěstí, ani nespokojenost. Jsem jak průklepák, každý vidí na první pohled, co je v mé duši. (smích)


K lidské duši jste díky povolání rodičů měla vždy blízko. Je podle vás lidem vlastní esence dobra?

Věřím, že ano. Už odmala mi přišlo naprosto stupidní to rčení, že je někdo tak hodný, až je hloupý. Tolik si vážím hodných lidí! Lidí, kteří nejsou slepí k okolí. A ve své podstatě vlastně jen takové potkávám. Mám nesmírné štěstí na okolí. Vnímala jsem to krystalicky i v nelehké covidové době – neminul týden, kdy by se někdo z kamarádů neoptal, co naše děti potřebují. Je to prostě jasný fyzikální zákon: takovou silou, jakou se působí, stejná se vrací. Proto se náš fond samospádem nafukuje. Jistě, nejsem bláznivě naivní, svět jistě není černobílý, ale i v šedém spektru je krásný. Vždyť je opravdu obrovský dar moct prožít život. Nikdo nemá jistotu zítřka.


Je pro vás tedy pomoc druhým smyslem života?

Tuhle půvabnou otázku po smyslu života mi už položil Honza Mühlfeit, a ze mne zcela automaticky vypadlo, že smysl mého života je pomoc druhým. Večer po rozhovoru jsem si zákonitě musela klást otázku, kolik je v mé odpovědi reálné pravdy. Co vlastně hledám? V čem si něco namlouvám a lžu do pomyslné kapsy? Po čem toužím já sama? A? Neuměla jsem najít berličku. Vážně netoužím po nějakých odpustcích. Když ublížím, omluvím se. Když lžu, stydím se. Ta rovnice není prvoplánová. Možná jen, jak jsem byla líná vystudovat medicínu, tak jsem si našla cestu ve filantropii. Mám obrovské štěstí, štěstí, kterému sama každičký den ani nedokážu uvěřit, že jsem potkala muže, který má stejné hodnoty. Někdy si říkám, že v sedmdesáti se budeme objímat pod mostem, protože všechno rozdáme. Vzápětí mi dojde, že dobrá je ta jistota, že se budeme objímat. Zdá se, že pomoc druhým je jedním z nejlepších léků na vlastní chmury a problémy.


Vy si tento lék ordinujete i v podobě pomoci zvířatům. Kolik teď máte zachráněných kočiček a pejsků?

Máme devět koček a dva psy. Milovala jsem svého prvního psa Garpa, pořád o něm píšu. Naštěstí si své lásky mohu tavit do písmenek, takže mi nikdy nezmizí, jen pořád chybí. Takže nikdy není dost koček a psů. (smích)


Čeho si nejvíc vážíte na dceři Bibianě a čeho si podle vás váží ona na vás?

Těžko určovat, co je nejvíc. Mám ji ráda krystalicky. A nejvíc. Cením si jejího srdce, je prostě dobrá. A pak také intelektu. Kolikrát mne překvapí, co všechno ví. A ona na mně? Snad faktu, že je na mne spoleh. Vždycky. Prostě vždycky.


Jaké pohádky vám, když jste byla malá, vyprávěl váš tatínek Josef Nesvadba, jeden z nejuznávanějších českých autorů sci-fi literatury, a jaké vy pak Bibianě?

Tatínek mi vyprávěl pohádky pro studená chodidla. Mám odjakživa ledové nohy i ruce. Jeho pohádky byly skvělé. Jak se Harapes poprvé zamiloval. Jak Macourek ztratil psa. Jak Vorlíčkovi nesedí pointa do scénáře. Byly to dost netradiční pohádky. Já pro Bi napsala Garpíškoviny. Dodnes mne dojímají třebas děti na letišti, když za mnou přiběhnou s tou knížkou v ruce. Zpětně ale musím uznat, že Bi fantazii tříbila spíš moje maminka. Hrály spolu nekonečné hry s vystříhanýma kočkama. Měly celé městečko a ty kočky prožívaly víc, než se nám může i zdát. Bibián miloval Mikeše, paní Robinová chodila zpívat na střechu s Fretkou vždy, když její dcera Božena usnula. Prostě úlet. Čistá inspirace.


Při své práci jste neustále v kontaktu s lidmi. Užíváte si pak chvíle, kdy jste sama se sebou?

V rámci filantropie mám profesi „medvěd v cirkuse“, ale psaní či editování textů je profese velmi introvertní. Jsem hodně sama. Což není špatné. Samota není osamělost. Naštěstí.


Volných chvil máte velmi málo. Podle vašeho Instagramu soudím, že se v nich pohybujete v kuchyni…

Každý druhý či třetí telefonát začíná můj milý větou: „Píšeš, nebo vaříš?“ (smích) Takže vlastně máte pravdu. Až moc vařím. Těžké je pak všechna ta jídla do někoho vecpat… Ale jinak čtu. Čtu pořád. Neustále. Je to má nejoblíbenější činnost. Hned po objímání.


Na co se v nejbližší době těšíte?

V přípravě je film podle mé novely Přítelkyně a divadla z Momentek a z Bestiáře. Ale tohle vše je ve hvězdách – co vir dovolí. Ale co ve hvězdách není, co je zcela jisté, je náš projekt Srdce ze zlata, patronkou je slovenská herečka a moderátorka Lenka Vacvalová, spouštíme ho 14. 2. na Valentýna s dobrovolníky v ulicích, kteří budou naše srdíčko prodávat, následovat bude také pochod s Lenkou přes Krkonoše. Moc se na to těším, konečně zase začnu pořádně chodit. S maminkou jsem v dětství prochodila Tatry. Tak budu sbírat srdíčka po horských chatách a snad se k nám pár lidí přidá. A aby těch hor nebylo málo, dostavujeme s Jakubem naši první provozovnu na Šumavě. Široko daleko tam není žádný sociální podnik. Zaměstnáme na dvacet handicapovaných v rámci pražírny kávy a rychlého občerstvení. Máme ty nejlepší housky na světě. Vážně! (smích)
A co je můj sen, reálný sen? V létě chci jít do Santiaga. Už jsem k tomu přemluvila moji životní lásku Pavlínku, snad přemluvím i svého partnera. Ta pouť si mne k sobě přitahuje už pěkných pár let. Takže plány jsou jasné. Jmenují se Dobré boty.


Text: Kateřina Grimmová, foto: archiv B. Nesvadbové, Martina Kaderková



Další informace najdete v únorovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět