Předávat zkušenosti mi dělá radost

Nikola Márová se vyznačuje nejen bravurní technikou, ale také výrazným emočním prožitkem, kterým obdařuje postavy, jež ztvárňuje na scéně Národního divadla. Za tím, že se stala jednou z našich nejuznávanějších baletek, jsou kromě talentu také léta dřiny.


Diváky i odborníky jste považována za jednu z nejlepších českých představitelek bílé i černé labutě v klasice z největších, v Labutím jezeru. Tuto dvojroli ztvárnily i desítky jiných baletek – co jste tedy postavám dala navíc, abyste byla, a právem, označována za tu nejlepší?

Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, co dát této dvojroli úplně jiného, abych se odlišila od ostatních. To, že jsem spojována hlavně s labutí, je nejspíš dáno tím, že jsem na ní detailně pracovala téměř celou svou kariéru, a hlavně také tím, že si nás diváci oblíbili v páru s Michalem Štípou a chodili do divadla na nás oba – na prince a na labuť.


Co udělá z baletky jednu z nejuznávanějších primabalerín? Je to třeba schopnost dát do postavy kromě perfektní techniky něco ze sebe, ze svých osobních pocitů?

Samozřejmě, pokud tanečník nevychází sám ze sebe a není přirozený, může se na jevišti přetrhnout, a nedosáhne takového přenosu emocí na diváka. Já jsem se vždy snažila o co nejpřirozenější projev a každé představení hluboce prožívám. To je myslím to, co diváky oslovuje.


Nesmrtelným tématem jsou baletní špičky a to, jakou bolest tanečníkům způsobují. Zeptám se tedy i já, protože také nechápu, jak můžete odtančit představení s lehkostí a prožitkem, když za každým krůčkem stojí bolest…

Jsem zvyklá na každodenní dřinu od svých šesti let. Tanečníci mají posunutý práh bolesti. Často se stává, že díky adrenalinu na jevišti bolest ani nevnímám a vše na mne dolehne až v šatně po představení.


Předpokládám, že netančíte ve špičkách z e-shopu za pár korun. Existuje v této oblasti něco jako v hudbě pověstné stradivárky? A jaká je vlastně životnost špiček? A kolik jich potřebujete na jedno představení?

Každá tanečnice má jinou stavbu nohy a jinak stojí na špičkách. Výrobci špiček mají různé technologie výroby – od materiálu po tvar. Pochopitelně má každá firma více typů. Ve velkých divadlech je zvykem, že přijede obchodní zástupce firmy a domluvíte se na výrobě špiček na míru.
Samozřejmě se liší i cenově, tudíž i kvalitou a tím, jak dlouho vydrží. Já mám při tanci na špičkách velkou sílu v kotnících, takže ve většině velkých klasických baletů potřebuji jedny nové špičky na každé jednání.


Kromě klasického baletu se věnujete i tomu modernímu, jehož techniky jsou asi trochu odlišné. Je náročné tančit jeden večer ve špičkách a druhý třeba bosa?

Nebudu říkat, že to náročné není, ale v našem souboru jsme zvyklí být velmi variabilní. Navíc když mám představení, například hlavní roli v baletu Marná opatrnost, několik dní předem se zkouší nejen to, ale někdy i čtyři další balety zcela odlišných stylů současně.


Někteří tanečníci se věnují také choreografii. Kdybyste si mohla vytvořit představení podle svých vlastních představ, jakou hudbu a formu byste zvolila?

Nikdy jsem o tom nepřemýšlela a myslím, že ani nebudu. Choreografické ambice a touhy nemám, už delší dobu se velmi intenzivně věnuji pedagogické činnosti. Předávat své zkušenosti a vidět pokroky a výsledky u ostatních mi dělá velkou radost.


V posledních letech se posouvá věková hranice odchodu do tanečního důchodu. Nepředpokládám, že by těla současných tanečníků dostávala méně zabrat, spíše naopak. Je to tedy díky lepším možnostem léčebných metod, například fyzioterapie a dalších?

Řekla bych, že hranice fyzických možností tanečníků se neustále posouvají, až mne to někdy začíná děsit. Určitě to je také díky stále větším možnostem rehabilitace a péče o tělo.


Balet je náročný nejen fyzicky, ale i psychicky. Existují případy, že tanečníci „odpadli“ právě kvůli psychické a nikoli fyzické zátěži?

Naše povolání není jen o fyzických předpokladech, ale také o silné psychice a vůli člověka. Už na škole jsou kladeny velké nároky na studenty, tam se hned ukáže výdrž a psychická odolnost. Je to takové první síto a příprava na náročný divadelní provoz. Jsou dva druhy tanečníků – buď je jeviště nabudí k lepšímu výkonu, nebo je nervozita zcela ochromí, ačkoliv na sále podávají neuvěřitelné výkony.


Co je pro vás osobně nejlepší psychohygiena?

Jednoznačně příroda. Její síla a energie na mne působí vždy a všude. Stačí mi vyjet kousek za Prahu do lesa a tam jen vnímat uklidňující zvuky a obrazy.


S vaším dlouholetým tanečním partnerem Michalem Štípou jste si splnili sen a otevřeli vlastní taneční školu School of Dance. Komu je určena a co vše nabízí?

Naše vysněná taneční škola je otevřena všem lidem, které zajímá tanec a chtějí si ho sami vyzkoušet. Nejčastěji se teď setkávám s otázkou, jestli učíme i dospělé. Jelikož jsme se rozhodli s Michalem, že klasický tanec budeme vyučovat pouze my dva, ale zároveň oba zůstáváme ve svých divadlech, můžeme učit pouze večer po šesté hodině, což je čas spíše pro starší děti a dospělé. Když jsme zveřejnili nabídku lekcí, hodně lidí se nás ptalo, zda budeme mít i lekce baletu pro mladší. Rozhodli jsme se tedy pro ně otevřít i jeden kurz v sobotu dopoledne. Kromě klasického, lidového a moderního tance nabízíme také lekce jógy a já jsem si prosadila lekce cvičení maminek s malými dětmi. (úsměv)


Co když se třeba přihlásí někdo, kdo není nejhubenější ani pohybově nejnadanější, ale rád tančí? Umíte si poradit i s ním?

Máme tři úrovně lekcí. Začátečníky, pokročilé a profíky. Jde nám o to, aby přišli lidé nadšení pro tanec s touhou něco se naučit. Nebudeme řešit, jak kdo vypadá ani co umí.


I když většina tanečníků tvrdí, že jí všechno, jejich jídelníček přece jenom musí mít nějaká omezení. Co tedy vaříte pro sebe a co pro vašeho syna? A na čem si nejvíc pochutnáte?

Mám ráda italskou kuchyni, takže pizza a těstoviny, které má Max nejradši. Já jím vše, i když nejím maso, nemám problém uvařit téměř všechno. Když si Max vyžádal během karantény rajskou s masem nebo guláš, neměla jsem s tím problém.


Všichni jsme se v posledních měsících museli vypořádat se situací, kterou jsme nikdy před tím nezažili. Vy jste s kolegy z baletu ND pod heslem „Protančíme tím“ vedli on-line kurzy, tancovali v rouškách, natočili nádherné video na pražských střechách jako poděkování všem, kteří pomáhali. Existuje přesto něco, co byste si z této jinak nepříjemné doby chtěla zachovat i v době nekoronavirové?

Asi to, že jsem měla po více než deseti letech opravdu volno a nic jsem nemusela dělat. Nejvíc to uvítalo moje tělo, které se konečně zregenerovalo. A taky jsem měla konečně čas s Maxíkem pečovat o naši minizahrádku, kde s námi pobíhal kocour a zakrslý králík.


Karanténa také značně narušila programy divadel. Doufejme, že už se nic špatného nestane, takže se zeptám, co vás čeká po prázdninách.

Přesunula se nám plánovaná premiéra Spící krasavice, těším se, až si po čase Růženku opět zatančím. Také nás čekají dva složené večery moderních choreografií. Už se nemohu dočkat, až budeme moci zase tančit pro naše diváky. Snad se situace uklidní a my budeme moci vyjet i na dva zájezdy – do Barcelony a Tel Avivu.


Text: Kateřina Grimmová Fotokredit: Pavel Hejný



Další informace najdete v srpnovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět