Nejlépe se mi odpočívá doma

Herečka Táňa Malíková je důkazem toho, že sny, i ty nejsmělejší a zdánlivě nereálné, se mohou splnit. A často překonají i ta největší očekávání.


Jako studentka JAMU jste měla sen zahrát si alespoň jednou v HaDivadle. Nakonec se vám to splnilo měrou vrchovatou. Čím je pro vás HaDivadlo tak fascinující?

Především svojí výjimečnou dramaturgií, progresivitou a lidmi, kteří byli a jsou jeho součástí. Navíc jsem se vždycky přikláněla spíš k menším a intimnějším scénám. Baví mě úspornější způsob herectví a mít diváka nablízku. I když někdy to má své nevýhody. Jednou jsem při představení na jevišti kouřila a paní v první řadě do mě kopla. Kouř jí zřejmě vadil. (smích)


Hrála jste a hrajete, když právě nejsou divadla zavřená, v celé řadě inscenací HaDivadla. Které setkání, ať už s režisérem, kolegy nebo hrou, pro vás bylo zatím nejsilnějším zážitkem?

Mám ráda všechny inscenace, které na repertoáru máme! Takže je těžké se rozhodnout. Ale opravdová srdcovka je stále aktuální inscenace Strýček Váňa režiséra Ivana Buraje. Role Soničky ukrývá více hereckých poloh, a hlavně lidsky je mi blízká. Obecně Burajovy inscenace a jeho způsob režie se mi moc líbí a baví mě.


Řada herců tvrdí, samozřejmě podle toho, kde a s kým hrají, že divadelní ansámbl je pro ně jako rodina. Jak byste charakterizovala tu vaši divadelní rodinu?

V kolektivu si hodně zakládáme na humoru a upřímnosti. Myslím, že je to zásluha hlavně té starší generace HaDivadla, která nás jakožto absolventy od začátku přijala jako sobě rovné a taky se tak k nám chovala. Díky nim je v divadle stále velmi přátelská atmosféra i prostor pro upřímnou kritiku nebo připomínky. Moc si jich a vůbec všech v našem divadle vážím.


Jednou z výrazných osobností divadla zmíněné starší generace je Arnošt Goldflam, který před lety napsal hru Dámská šatna. Je opravdu dámská šatna takovým zmenšeným lidským vesmírem?

Já tuhle Arnoštovu hru nečetla ani neviděla. Ale když se řekne dámská šatna, tak se mi hned vybaví vzájemné popichování mých kolegyň Simony Pekové a Maruny Ludvíkové, které sedí přímo vedle mne – to bývá velká zábava. Jinak se u nás v divadle pořád hraje Goldflamova hra Doma u Hitlerů. Je na našem repertoáru tolik let, že jsem v pořadí už pátá Eva Braunová. Přede mnou ji hrály například Jana Plodková nebo Erika Stárková.


S kolegyněmi z divadla jste založily nedivadelní facebookovou stránku Smažené sýry v ČR. Jak tento nápad vznikl? A kde jste zatím měla ten nejlepší smažák?

S tímto nápadem vlastně přišly naše intendantka Anička Stránská a ekonomka Nikol Czieglová. Holky s námi jezdí na zájezdy a začaly takovou tradici. V místních podnicích si vždycky dáváme smažený sýr, no a pak to nejde jinak než ho náležitě ohodnotit! A tak z legrace vznikla facebooková stránka, kde se velmi seriózně hodnotí prosmažení sýra či hranolků, strhávají se body za tatarku v sáčku nebo oschlou zeleninovou oblohu. Lidé se toho chytili a teď naše Smažené sýry v ČR sleduje už asi pět tisíc lidí.


Smažáky si tedy dopřáváte hlavně na zájezdech, ale co v „běžném“ provozu? Myslíte na to, co jíte?

Musím se přiznat, že v minulosti jsem stravu vůbec neřešila a obecně moje životospráva byla typicky studentská. Až s věkem přišel tak nějak rozum a nutkání to změnit. Během posledních tří let se snažím jíst vyváženě a vybírám si pečlivěji potraviny, které nakupuji. Prošla jsem si i fází, kdy jsem si nechala sestavit plnohodnotný jídelníček od fitness trenéra a bylo to super. I když ze začátku bylo těžké si odepřít ty smažáky! Od striktního dodržování jídelníčku jsem po několika měsících upustila, protože mi vadilo jíst pořád stejné věci, ale dodnes z něj čerpám. Jen se snažím mít stravu pestřejší.


Máte nějaký recept na to, jak se udržovat v psychické a fyzické kondici?

Divadlo je emotivní zápřah, a proto je důležité mít doma klid. Psychiku mi zklidňuje uklizený byt, ticho a můj přítel. Fyzickou kondici se snažím udržovat pravidelnou chůzí, nejezdím vůbec MHD a autem jen tehdy, když je to nezbytné. Zhruba třikrát týdně chodím do fitka nebo si zacvičím doma. Nemám ráda jógu, pomalé a klidné protahování mě rozčiluje, potřebuji energické cvičení!


Hodně umělců, nejen herců, odchází kvůli pracovním příležitostem do Prahy. Vás neláká?

V Praze jsem pracovně dost často, někdy se tam otočím i třikrát za týden, když natáčím. Tenhle způsob mi naprosto vyhovuje, tedy zatím. Brno miluji a neplánuji ho opouštět jen tak, zároveň se ale nebráním změnám. Pokud bych dostala zajímavou nabídku, dokážu si představit, že bych se do Prahy na čas přestěhovala.


Faktem je, že Brno prošlo v posledních letech neuvěřitelnou pozitivní proměnou. Které změny kvitujete s povděkem vy?

Je to pravda. Někdy mám pocit, že se město mění přímo před očima. Mě osobně hodně baví vývoj v oblasti gastronomie, mám ráda podniky zaměřené na exotickou kuchyni, především asijskou nebo třeba i mexickou. A miluji kafe! Moje nejoblíbenější je kavárna Punkt, kterou mám kousek od bytu a kam chodím nejčastěji. Obecně vzato je tu čím dál víc malých lokálních podniků, ať už se jedná o oblečení, květiny nebo cokoliv jiného, které vyznávají cestu vysoké kvality. To mám taky moc ráda.


A kam ráda vyrážíte, když si někdy potřebujete odpočinout od města?

Nejlíp se mi odpočívá doma! Nicméně když jednou za čas potřebuji klid od města, ráda jezdím k rodičům na chalupu nebo na místa, kde jsem ještě nebyla.


Doba koronavirová nás, i když ne všechny, naučila být sami se sebou, ale také mnohým pomohla odhalit některé doposud skryté talenty, třeba kutilské. Stalo se něco podobného i vám?

S kolegy z HaDivadla jsme se zapojili do šití roušek do nemocnic, takže šití. Ale taky jsem v sobě objevila talent na leštění klik, savování všech ploch a pečení! (smích)


Mimochodem, když odhlédneme od vašich divadelních rolí nebo postavy Nicky Tučkové, kterou jste doslova zbořila internet, tak jaká je Táňa Malíková „v civilu“?

Potom, co Nicky skončila, přišly, vlastně poprvé v mojí profesní kariéře, momenty, kdy jsem se měla vyjadřovat sama za sebe. Třeba při debatách s diváky po představení nebo při takovém tom klasickém rozhovoru na kameru… A já zjistila, že mi dělá trochu problém nemít se za koho schovat. Najednou prostě přišel stud. Někdy jsem při rozhovorech nervóznější než před premiérou. (smích)


I když poslední týdny nejsou pro nikoho z nás lehké a všichni jsme museli změnit plány, blíží se léto. Už víte, co budete dělat a na co se nejvíc těšíte?

Uvidíme podle toho, jak se bude současná situace vyvíjet. Měla jsem moc hezké nabídky práce, na které jsem se těšila, ale… Hodně se těším na setkání s rodinou, kamarádkami a až si dám venku na zahrádce pivo. V tuto chvíli jde ale samozřejmě všechno stranou, léto bude i za rok!


Text: Kateřina Grimmová Fotokredit: Kateřina Barvířová



Další informace najdete v červnovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět