Jak vzniká láska?

I když je symbolem lásky srdce, láska se podle vědeckých výzkumů rodí v našich myslích, tedy v mozku. Jen ji/ho zahlédneme, tep se zrychluje. Něco nás nutí běžet za ní/ním, trávit s ní/ním veškerý čas, být s ní/ním napořád. Když se člověk zamiluje, nevidí, neslyší, jeho mysl takřka neustále utíká k milované bytosti. Zamilovanost, hluboký lidský cit, začíná obvykle tím, že je nám někdo sympatický a jednoduše se nám líbí. Jak ale připomíná Mgr. Renáta Androvičová z Laboratoře evoluční sexuologie a psychopatologie Národního ústavu pro duševní zdraví, na cestě od líbení se k líbání se je spoustu branek. „Je to jako minové pole, jako byste jeli velký slalom, během kterého se můžete kdykoliv vybourat,“ konstatuje.


Romantické vzplanutí

Jak už jsme zmínili – a každý to zná ze své vlastní zkušenosti – když se zamilujeme, toužíme po fyzické blízkosti druhého člověka a děláme všechno pro to, abychom mu byli nablízku. „Zamilovanost je motivační stav, spojuje atraktivitu, tedy to, kdo se nám líbí, kdo nás zaujme, a genitalitu, tedy to, s kým se posléze fyzicky milujeme. Důležitou roli tu hraje motorika. Všechny části mozku, které zodpovídají za motorický výkon, jsou najednou v pohotovosti,“ vysvětluje sexuoložka a neurovědkyně Renáta Androvičová, čím to je, že zamilovaný člověk nemůže jíst, nemůže spát, cítí velké množství energie, ale i neklidu. „Přední mozek neustále vymýšlí způsoby, jak se dostat k milovanému, a je zcela v područí toho velkého citu. Takovému stavu říkáme romantické vzplanutí. Evoluční funkcí romantického vzplanutí je svést dva lidi fyzicky dohromady. Tady ještě nejde o sex, ale o to, abychom s člověkem, kterého milujeme, byli pořád,“ dodává odbornice. A proč se to všechno děje? Na vině jsou hladiny hormonů, které se v těch vypjatých chvílích dramaticky mění. Cítíme se díky nim podobně, jako když bažíme po droze nebo alkoholu. „Je aktivní adrenalin, ale i stresový hormon kortizol – zkrátka všechno, co organismus udržuje v pohotovosti a vhání nám krev do rukou a do nohou. Jde vlastně o stresovou reakci, která má podobný hormonální podpis jako „flight or fight“ – tedy bojuj nebo utíkej,“ vysvětluje Renáta Androvičová.


Sexuální touha

Od romantického vzplanutí není daleko k sexuální touze. Tu pociťují lidé až po nástupu puberty. „Lidská sexualita je složitý systém, který je hotový už v dětství, ale schopnost přiblížit se k člověku, který se nám líbí, a posunout to někam dál, tedy až k dotekům a fyzickému sblížení, to už je sexualita, která přichází až s hormonálními změnami v pubertě. Do té doby se nám sice někdo může líbit, můžeme se s ním vodit za ruku, ale není tam sexuální touha,“ vysvětluje Renáta Androvičová. Od dospívání už ale lidé v blízkosti milovaného člověka touhu po sexu pociťují. Stačí jen blízké signály typu vůně, pohledy z očí do očí, doteky nebo prožitky fyzické blízkosti. „Když vědci zkoumají, jak v mozku vypadá sexuální touha ve srovnání s romantickým vzplanutím, nacházejí veliké překryvy obou oblastí. Rozdíl je, že u lásky dochází navíc k rekrutaci struktur, které zodpovídají za integraci a abstraktnější reprezentaci smyslových, pohybových a hédonických vjemů,“ vysvětluje odbornice.


Zamilovanost vs. každodennost

Zamilovaní lidé se sice zpočátku milují nade vše, ale – ať chceme nebo ne – zamilovanost časem vyprchá. Postupně přestává jít o chemii a erotickou fascinaci. Hormonální stav se uklidňuje, už se neprodukuje tolik dopaminu, když jste ve fyzické blízkosti svého partnera, jako tomu bylo na počátku vztahu. „Poblouznění vystřídá každodennost, která ale nemusí být šedivá, protože je obohacená tím, že tu každodennost děláme podobně jako ten druhý a můžeme to spolu sdílet,“ vysvětluje psycholog Daniel Krejcar a pokračuje: „Léta spolu žijící páry vám potvrdí, že spolu nejsou proto, že muž by byl stále vedle z pohledu na svou ženu, a žena z toho, jakého má vedle sebe statného muže, ale jsou spolu proto, že se stále více stávají kamarády. Baví je prožívat život společně, a pokud zážitky sdílet nemohou, je jejich prožitek horší,“ podotýká psycholog Daniel Krejcar a přirovnává dlouhodobý vztah k tenisovému utkání, při kterém balon odehrajete a on se vám zase vrátí. „Ve chvíli, kdy se to přestane potkávat, začíná to drhnout. Pak přichází frustrace. Pokud je ale vztah v pořádku, zůstane v něm náklonnost, blízkost, ale zároveň i to, co známe z přátelských vztahů, tedy společné sdílení hodnot, společné představy o tom, jak trávit čas, aby to nebyl čas ztracený, pak jde o vztah naplněný, který má stále smysl. „Platí přitom, že se můžeme i trochu dohadovat, ale zároveň je důležité, aby výsledek debaty posílil. Nemělo by to být tak, že jeden vyhrál a druhý prohrál. Na tom se celoživotně stavět nedá,“ říká Mgr. Daniel Krejcar, vedoucí psycholog Psychiatrické nemocnice v Praze-Bohnicích.


Nabuzení sexuální touhy

Je ale možné pocítit i po letech vztahu ke svému protějšku stejnou náklonnost, jako když jste se poprvé potkali? Zakusit tu touhu třeba jen na chvíli? Podle Renáty Androvičové pomáhá, když pár vyrazí do společnosti a věnuje se jiným lidem. „Pak můžete pozorovat signály, které už vůči vám partner nedělá, protože už jste si to odžili. Je prokázáno, že když se muž věnuje ve společnosti jiné ženě a my jsme u toho, často pro něj znovu zahoříme. Někdy se to připisuje žárlivosti, ale ve skutečnosti dochází jenom k tomu, že vidíte svého partnera dělat projevy atraktivity, které už vůči vám nevysílá, což nabudí vaši sexuální touhu. Je to zajímavý trik, s kterým se dá po vzájemné domluvě obou partnerů operovat a obohacovat tak svůj vlastní milostný život,“ uzavírá Renáta Androvičová z Národní ústavu pro duševní zdraví.


Text: Andrea Skalická, foto: Shutterstock a archiv redakce

Zeptali jsme se za vás
Proč je pro člověka láska důležitá?

Dává životu smysl. Myslet na toho druhého, do kterého jsme se zamilovali, je přitažlivé a pro člověka velmi významné. Je to, jako by zahrada před domem začala být najednou barevnější, všechno je hezčí, má větší smysl, radost je větší. Všechny prožitky se najednou zintenzivňují. Když naopak nedochází k naplnění potřeb, tedy když se do někoho zamilujete a on vás odmítá, je člověk víc zkroušený než obvykle, je smutnější, všechno je najednou tragičtější. Vše zkrátka prožívá s mnohem větší intenzitou. Kdyby člověk neměl potřebu být se svým protějškem pořád, kdyby netoužil po kontaktu jakéhokoliv typu, byla by to podivná zamilovanost, to k lásce zkrátka patří.

Odpovídá Mgr. Daniel Krejcar, vedoucí psycholog Psychiatrické nemocnice v Praze-Bohnicích.



Další informace najdete v říjnovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět