Raději pozoruji, než mluvím

Herečka Linda Rybová o sobě říká, že se nenarodila jako příliš praktická bytost, ale péče o domácnost se třemi dětmi a spousta práce ji této schopnosti naučila.


Bývala jste vegetariánka, teď maso jíte. Je pro vás důležité, v jakých podmínkách zvířata žila?

To je pro mě hodně důležité – právě kvůli etickým důvodům jsem začala být vegetariánkou. Vydrželo mi to asi deset let, než jsem byla poprvé těhotná. Zhruba v sedmém měsíci jsem dostala chuť na maso. A taky trošku strach, protože v té době nebylo snadné být vegetariánem. Vlastně jsem pořád jedla rohlíky, smažáky a občas něco v číně, takže o zdravém vegetariánství nemohla být řeč. Po deseti letech jsem si dala kuře a chutnalo mi, a tak jsem maso začala trochu jíst. Ale ani teď ho nejím moc a pečlivě si vybírám, aby bylo z chovů, které jsou ke zvířatům etické. Maso ale tolik nepotřebuji a je možné, že ho zase v pohodě vypustím. Jen mám moc ráda ryby, takže ty si asi ponechám.


S divadlem jezdíte na zájezdy a ty asi nejsou ideální pro dodržování pravidelného stravovacího režimu. Co na to váš žaludek?

Občas s sebou nějaké jídlo vozím nebo se snažím najíst před tím, než vyrážíme. Někdy se ale nevyhnu bagetám od pumpy a podobným věcem. Tohle nepravidelné, někdy i noční jezení mi pak dělá trošku problém. Většinou to cítím ráno, kdy mám žaludek tak trochu „na vodě“. Na to mám vyzkoušený Mlýnský pramen. Pokud cítím, že něco není v pořádku, vypiji ráno půl lahve, to mi vždycky pomůže. Dělám si i dvouměsíční pitné kúry, které mají dlouhodobější efekt. Naposledy jsem si ji naordinovala na jaře, kdy jsem cítila, že moje tělo potřebuje po zimě celkově trochu „popohnat“ a srovnat zažívání. To pak piji tři deci „mlýňáku“ před každým hlavním jídlem. Tahle mírně slaná minerálka mi navíc chutná, je to čistě přírodní produkt, takže pro mě ideální. A to i z praktických důvodů, protože kromě vypití a případného ohřátí s ním nemusíte nic dělat.


Upravujete jídelníček podle ročního období?

No to určitě! Nejlepší věci jsou právě ty sezonní a čerstvé, to je podle mě v rámci zdravého jídla asi to nejdůležitější. Ideální je, pokud si ty potraviny můžete sami utrhnout nebo je dostanete od kamarádů a necestují k vám přes půl světa. Na jaře jsem například měla v lednici téměř neustále chřest, v létě to pak zase upravuji podle toho, co u nás zrovna roste a dozrává.


Sázíte i na ekologickou, případně bio kosmetiku a prostředky pro úklid a praní?

Dřív jsem se o to hodně snažila, ale v poslední době jsem polevila. Někdy koupím prostředky, které jsou ekologické a netestované na zvířatech, jindy zase ty chemické, protože například na oblečení mého syna, který hraje fotbal, opravdu nic jiného nefunguje. Takže se snažím, ale nejsem v tom úplně striktní. Kosmetiku používám přírodní, ale u té dekorativní je to složitější. Přírodních věcí není na výběr tolik, takže někdy musím sáhnout i jinam, abych sehnala barvy a struktury, které potřebuji.


Pravidelně cvičíte jógalates, což je spojení jógy a pilates. Co vás na něm uchvátilo?

Mě to hlavně nadchlo ve studiu Yogata na Vinohradech, kam jsem přišla poprvé před pěti lety a chodím tam dodnes. Tehdy mi moje tělo začalo naznačovat, že bych asi měla začít něco dělat. Už někdy od svých dvaceti, kdy jsem se kvůli klukovi totálně zničila v posilovně, vím, že tohle pro mě není vhodný druh pohybu. Ani ty různé aerobiky, kde se neumím překlenout přes hudbu, a jim podobné sporty. Uvažovala jsem tehdy nad jógou, která je super, ale na mě moc pomalá a protahovací a pilates zase moc posilovací. Takže jógalates je skvělá kombinace. Úžasné na něm je, že spojuje posilování vnitřních i vnějších svalů a zároveň vás protáhne. To všechno moje tělo potřebuje, takže je to pro mě nejúčinnější cvičení. Udržuji si jím fyzickou a psychickou rovnováhu.


A psaní básniček je pro vás také způsob, jak si udržovat psychickou rovnováhu?

Psaní je taková moje vnitřní potřeba a moje přirozená součást. První věci jsem začala psát asi ve třinácti letech, když jsem si chtěla utřídit myšlenky, a protože mě bavily různé literární směry a slangy, začala jsem to vypisovat na papír. Obecně nejsem člověk, který by moc mluvil, spíš věci pozoruji a je pro mě přirozenější je potom ventilovat formou psaní. Mám vždycky období, kdy píšu víc, pak zase míň. Když jsme v Herbáři dávali dohromady podklady pro kuchařky, nejvíc mě bavilo psát svoje úvahy na dané téma. Na druhou stranu, i když ráda píšu, pak jsem nerada, když to čte někdo jiný. A tak většina těch věcí je jen pro mě, protože se ostýchám a jsem hodně kritická.


A je něco, co nejraději děláte nebo neděláte, když máte chvilku jen pro sebe?

No nejraději nedělám nic. (smích) Ale co jsou děti větší, tak už si můžu dovolit udělat si víc času pro sebe. Buď jdu někam s kamarádkami, poslouchám hudbu, jdu se proběhnout, jen tak bloumám na zahradě, koukám do krbu, čtu si knížky… Vím, že kdybych měla souvislý čas pro sebe, třeba dva měsíce, kdy bych se nemusela nic učit, o nikoho se starat, tak bych si celé dva měsíce četla. Strašně málo čtu a jsem z toho nešťastná. Závidím všem svým kamarádkám, které jsou schopné číst v tom normálním běhu, mně to totiž moc nejde. Já mám takové ponory, že se z toho nemůžu dostat zpátky a vlastně mi vadí střídat světy. Takže když můžu být třeba tři dny ve světě nějaké knížky, jsem šťastná. A chodila bych na koncerty.


Co vás dělá spokojenou?

Určitě je to přátelství, hudba, pak ticho, to mě taky dělá šťastnou a spokojenou. Taky jídlo, zážitky – a právě ty knížky. A pak ráda spím, když mi to jde. (smích)


S manželem a dalšími umělci jste založili Divadlo Verze. Co bylo hlavním impulsem?

Dělat věci, které nás baví, témata, která nás oslovují, a s lidmi, které máme rádi a kteří mají podobné naladění a vkus. A taky dokázat, že lidi jsou schopni vnímat i věci, které jsou nejen legrační, ale mají i nějaký přesah a hlubší téma. Že není nutné tlačit diváckou úroveň vnímání dolů, aby lidi přišli do divadla, ale že lidi jsou schopni vnímat i věci, které jsou trošku složitější. A to všechno se daří. Snažíme se nacházet témata, která jsou buď nějak aktuální, nebo provázejí lidi pořád. A ty pak zpracujeme tak, aby to bavilo nás i diváky. V jednom z našich prvních představení, Úča musí pryč, je tématem školství a to, jak je teď ta hierarchie překlopená. Že žáci a rodiče si můžou diktovat strašně moc a tak trošku terorizovat učitele. Další hra Šťastný vyvolený je o rasismu, Jméno o pokrytectví a předsudcích a Lež je zase o tom, jestli si lidé mají říkat ve vztazích pravdu. Vždycky se snažíme na danou problematiku pohlížet z více úhlů pohledu. I reakce diváků jsou zajímavé, rozhodně je to většinou nenechává chladné a často pak vedou i různé polemiky, a dokonce se někdy i pohádají.


Pro vaše divadlo navrhujete také kostýmy.

Sázeli jsme na jednoduchou, hezkou a současnou výtvarnou stránku, na žádné experimenty, to bych asi nemohla dělat. Snažím se poskládat svoje, režisérovy a další představy a dojmy. Jsme soukromé divadlo, a tak si všechno děláme sami, já se snažím dávat dohromady kostýmy a spolu s fotografkou a grafikem i vizuály, Igor Chmela občas dělá hudbu nebo videa, Jana Janěková zase produkci. Prostě podle toho, jaké kdo máme další talenty.


Spolupracuje s nadací Kolečko, jež pomáhá dětem po úrazech a autonehodách. Co pro vás bylo rozhodující, že jste na tuto spolupráci kývla?

Kolečko je moje čtvrté dítě, které se narodilo spolu s mým prvním. Když jsem čekala první dceru, oslovil mě Tomáš Beran, abych byla patronkou téhle nadace. S radostí jsem souhlasila, protože jsem neustále pomáhala nějakým charitám, ale neměla jsem žádnou svoji vlastní. Byl to dětský fond a mně se narodilo první dítě, takže to prostě skvěle vyšlo. Na Kolečku se mi líbí, že je to takový střední fond. Jsem i ve správní radě, takže můžu dát ruku do ohně za to, že všechny peníze, které vybereme, jdou opravdu tam, kam mají. Hlavní činností je nákup vybavení do Center dětské traumatologie, která by na ně jinak musela dlouho čekat. Snažím se co nejvíc rozšiřovat povědomí o Kolečku a díky tomu pro fond získávat peníze, také pořádám benefice. Teď na podzim proběhne benefiční představení Mesiáš ve Vršovickém divadle Mana.


Vystudovala jste nejen herectví, ale i balet. Tančíte životem? A ke kterému tanci byste svůj život přirovnala?

Pogo a klasický balet. (smích) Vždycky si říkám, že kdybych to měla vyjádřit, tak si asi vezmu baleríny a k tomu nějaký černý punkový kabát. Tak asi tak. Pohybuji se na mezi něčím sofistikovaně jemným a éterickým a zvukem ostrých kytar a chaotickým rytmem.


A co vás čeká v nejbližší době?

Po prázdninách to bude již zmiňované benefiční představení pro Kolečko, další natáčení seriálu Ulice, začne znovu divadelní sezona. A do toho moje nejstarší dcera půjde na střední školu, nejmladší syn na druhý stupeň a prostřední dcera bude v deváté třídě a začne se připravovat na přijímačky. Takže po prázdninách nás čeká klasické hektické září. Zároveň ale právě v září plánujeme jet s rodinou do Říma, který miluji, tak na to se moc těším.


Text: Kateřina Grimmová, foto: Lenka Hatašová



Další informace najdete v srpnovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět