Být chvíli sama se sebou je pro mě důležité 

S Lililou Khousnoutdinovou by se dalo povídat hodiny, a stejně bychom nestačily probrat vše, co tato žena mnoha profesí, aktivní členka několika nadačních fondů a maminka syna Lea a dcery Isabely dělá, co ji baví a o čem umí nesmírně zajímavě vyprávět.


Narodila jste se v Rusku do tatarské rodiny. Máte něco tatarského v genech?

Myslím, že kočovnictví. Velmi ráda cestuji, mnohokrát jsem se stěhovala, jako dítě i jako dospělá, a nikdy mi to nevadilo. Nemám problém vytvořit domov kdekoliv.


Opravdu vám nikdy nevadilo, že nejste někde ukotvená?

Ono se to má tak, že potřebuji mít místo na zemi, kam patřím a vím, že je to můj prostor. Pamatuji si, když jsme si pořizovali byt v Londýně, jak jsem byla šťastná, protože jsem měla svoje místo ve vesmíru. Mohla jsem být kdekoliv na světě, ale věděla jsem, že tam mám dokonalý domov, i když v něm nemusím být denně.


Studovala jste politologii a historii. Zaměřila jste se na nějaké konkrétní období?

I kvůli historii rodiny mě zajímalo období převratů v Rusku, tedy roky 1905 a 1917, a následné počátky komunistické éry. Velmi fascinující a obohacující pak pro mě bylo zaměření na období rané britské historie, která vlastně ani není historií, ale spíše směs archeologie a mytologie. Tehdy jsem si uvědomila, jak zajímavě se prolínalo pohanství s křesťanstvím, kolik křesťanských svátků má nějakou souvislost s pohanskými, a to samozřejmě nejen v Anglii. Prohloubila se moje fascinace tradicemi a rituály, které jsou leitmotivem mé práce.


Čím bychom se mohli a měli inspirovat u dřívějších civilizací?

Úctou k přírodě, k plodnosti půdy i párů – to jsou teď velmi aktuální témata. Když budeme respektovat přirozený cyklus přírody, pečovat o půdu a uvědomíme si, že nemůžeme jen brát a drancovat, bude to jedna z cest, jak z ekologické krize ven. Chybí nám i úcta k plodnosti, mateřství a péči, a to nejen o děti, ale i o potřebné či seniory. Feminismus a emancipace jsou nesmírně důležité kroky. Je skvělé, že ctíme ženu a hodnotíme ji téměř stejně jako muže, ale bohužel pouze v okamžiku, kdy vykonává spíše klasické mužské role. Když se věnuje tradičním pečujícím povoláním, a teď musím zdůraznit, že se to týká i mužů, chybí úcta i finanční ohodnocení. To platí i o rodičích na mateřské, protože péče o dítě se stále nehodnotí jako práce.


Myslíte, že nám chybí pokora a vděčnost?

Určitě. Naše společnost je vlastně vedena k nespokojenosti, ať už reklamou, sociálními médii nebo přehnanými ambicemi. Přitom bychom měli být vděční za to, že máme co jíst, žijeme v bezpečné zemi, jsme zdraví, protože na tom záleží. Stačí se podívat kolem a uvědomit si, že ne všude je to samozřejmost. Myslím si, že v návratu k pokoře a vděčnosti tkví spokojenost.


V Bhútánu, kterému jste před lety propadla, pokora a vděčnost jsou?

Víc než u nás určitě. Ale mladí Bhútánci jsou často internetem, sociálními médii a televizí infikovaní iluzí, že v zahraničí je nekomplikovaný, úžasný, moderní a blahobytný život. Hodně z nich chce pak ven, neváží si toho, co mají, a nepociťují vděčnost. Ovšem Bhútánci, které znám osobně a studovali v zahraniční, kde dostali i velmi lukrativní pracovní nabídky, se do své země vracejí, protože Bhútán je zkrátka jedinečný v tom, jak ctí tradice, mystiku a pečuje o zdravou komunitu a ekologii.


Toto království je zajímavé i tím, že neměří úspěch země hrubým národním produktem, ale hrubým národním štěstím, což vás inspirovalo k založení nadace Šťastné Česko. Jaké jsou její cíle?

S panem profesorem Janem Hartlem z agentury STEM jsme vzali bhútánský model měření a adaptovali ho na evropské prostředí, protože tady se nemůžeme lidí ptát, kolik mají doma jaků, to by bylo absurdní. Na základě výsledků průzkumů chceme rozpoutat debatu, zda bychom měli poměřovat úspěch země hrubým národním produktem, který ale nic nevypovídá o tom, jestli jsou tady lidé spokojení a šťastní. Cílem je přispět k zamyšlení nad našimi společenskými hodnotami a jakým směrem bychom chtěli, aby se vyvíjel náš stát. Nejnovější výzkum například ukázal alarmující zjištění, že většina populace u nás nemá důvěru v nestrannost justice, policie a dalších složek. Jak se můžeme prezentovat jako právní stát, když lidé justici nevěří?! Zajímavé jsou také výsledky ohledně bohatství a štěstí. Rozhodně totiž není jednoznačné, že je mezi nimi podle lidí rovnítko.


Založila jste také Spolek přátel Bhútánu v České republice. Na co se zaměřuje?

Podporujeme kulturní a vzdělávací výměnné programy a v Bhútánu i společensky prospěšné projekty. Podařilo se nám například zrekonstruovat prastaré stupy v buddhistickém ženském klášteře Kila Gompa. Pořádáme také netradiční zájezdy a v neposlední řadě podporujeme i bhútánské tkadleny a jejich řemeslo.


Z látek pak vznikají vaše autorské kolekce šatů. V čem jsou látky tak unikátní?

Jsou ručně tkané, a navíc se liší vesnici od vesnice. V jedné se ženy zaměřují na hedvábí, v další na barvení a v jiné na vlnu. Látky jsou pevné, prodyšné, regulují teplotu a vydrží. V Bhútánu se třeba tradiční oděv kira dědí z generace na generaci a platí, že čím je látka starší, tím její hodnota stoupá a nikoli klesá, jak je tomu u západního pojetí módního průmyslu. Práci tkadlen ráda podporuji i proto, že jejich výdělek bývá primárním zdrojem příjmu rodiny a vesnice. I proto mají ženy v Bhútánu, na rozdíl od okolních států, významnější postavení a tkadleny zde byly vždy velmi vážené. Těší mě pak i jejich radost, když jim přivezu časopis, kde jsou šaty z jejich látek. Mají totiž pozitivní zpětnou vazbu, že o jejich práci je zájem i ve světě. To je důležité hlavně pro mladší generaci, aby si uvědomila, že je mnohem zajímavější naučit se řemeslo, které je ojedinělé a uznávané, než dělat Instagram nebo provázet turisty.


Najdete si při všech svých aktivitách prostor k odpočinku a k tomu být sama se sebou?

Byla bych strašně protivná, kdybych takový prostor neměla. Být alespoň chvíli jen sama se sebou a třídit si myšlenky je pro mě důležité. Proto miluji dlouhé cesty, kdy letím třeba 12 hodin a mám čas přemýšlet nebo si zapisovat nápady. Snažím se také hodně spát – zní to jako klišé, ale spánek je neuvěřitelně důležitý. Energii čerpám i z fyzioterapie a masáží. Nabíjejí mě ale i kurzy, díky nimž jsem získala komunitu podobně smýšlejících žen se stejnými hodnotami. Setkávání s nimi je nesmírně nabíjející, protože si dopřáváme hodnotně strávený čas.


A čemu se nejraději věnujete s dětmi?

Především tomu, co je zrovna baví. S Leem stavíme lego, které jsem vždycky milovala, takže to si užíváme. A Isabelka má teď hodně mazlivé a hladící období, takže nejšťastnější je, když se společně v objetí houpeme v houpačkách, které máme v podkroví.


Čtete jim ruské, nebo české pohádky?

Pohádky moc nečtu, většinou je vymýšlím. Některé pohádky jsou fajn, mají archetypální příběhy, ale některé mi přijdou nesmyslné a až moc brutální. S kolegyní již delší dobu dáváme dohromady knihu pohádek, které se nám líbí a dávají nám smysl. Tak snad se nám to letos podaří dotáhnout. Jinak ale synovi nejčastěji vymýšlím pohádky o dracích, kteří symbolizují vnitřní sílu a odvahu.


Už po několikáté jste řekla slovo symbol. Proč jsou pro nás symboly tak důležité?

To je velmi zajímavá otázka, kterou si sama kladu. Fascinuje mě například, že velmi propracovaný a složitý symbol sedmipatrového labyrintu se objevuje napříč kontinenty, aniž by se pradávné kultury, které ho používaly, mohly spojit nebo si ho předat. Velmi podobná je i legenda, která je s ním spojená, symbolizuje cestu duší mezi hmotným a nehmotným světem. Nebo se říká, že je to mapa vnitřního světa, mapa duše. Další fascinující příklad je Helma děsu, na kterou jsem poprvé narazila na Bajkalu na ostrově Olchon, což je kolébka ruského šamanismu. Původními obyvateli jsou tam Burjati, kteří jsou mongolského původu a praktikují animistickou formu buddhismu. Helma děsu je pro ně symbolem ochrany. Naprosto identický symbol se stejným významem jsem pak viděla na Islandu. Jak je možné, že na tak odlišných místech přišly kmeny s velmi podobnou symbolikou? Moje vysvětlení je, že symbol odráží něco, co máme všichni hluboko v mysli, v podvědomí napříč kulturami. Symboly v sobě mají sílu, která odráží něco, co je pro nás přirozené, ale možná o tom ani nevíme.


Vraťme se ještě k dětem. Co byste jim ráda předala z toho, co vás naučili rodiče, a co naopak ne?

To jste se trefila, protože jsem teď v životní fázi, kdy přicházím na to, že máma měla ve spoustě věcí pravdu, což je dost bolavý proces. (smích) Ale ráda bych dětem předala lásku k estetice, literatuře, poezii a hudbě, kterou nám předávala babička a pak i maminka. Nerada bych předala jakékoli stereotypy ohledně rovnoprávnosti žen a mužů. Vyrůstala jsem totiž v islámském prostředí a názorech, že žena není tak hodnotná jako muž a spoustu věcí by neměla dělat. Doufám, že se mi daří syna i dceru vychovávat tak, aby chápali, že jsou si rovni.


Co vás v nejbližší době čeká, na co se těšíte?

Teď odjíždím do Bhútánu se zájezdem, na což se těším. Bude startovat projekt Jsem žena, jsem Evropa, který navazuje na ten předešlý Jsem žena, jsem bohyně. Od mytologie se přesuneme k reálným historickým postavám, které udělaly hodně pro Evropu, ale nejsou tak známé. Když se řekne královna Alžběta nebo Marie Terezie, každému se něco vybaví, ale když uslyšíte Matylda z Canossy, asi vám to nic neřekne. Přitom to byla významná panovnice s fascinujícím životním příběhem. Rodí se i kolekce šperků, jejímž leitmotivem budou slovanské symboly. Připravujeme nový on-line program Škola svádění. Je to provokativní název, ale my chceme vysvětlit, jak moc škodlivý je levný, manipulativní způsob svádění. Společně s dvojnásobnou mistryní ČR a vicemistryní světa v make-upu Andělou Bursovou bychom rády ukázaly, jak přistupovat k vlastní kráse jako k něčemu, co je inspirující a hodnotné a že jakékoli svádění začíná sama u sebe. Když dokážete sama sebe svést v zrcadle, začne se svět točit jinak, přitahujete nové lidi nebo příležitosti. A také budeme mít s Karlem třetí výročí, které v dubnu oslavíme nějakou společnou cestou.


Text: Kateřina Grimmová, foto: Diana Mráziková



Další informace najdete v březnovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět