Mají pocit, že jsou nemocní, ale nikdo jim to nevěří!

O svých potížích jsou hypochondři hluboce přesvědčeni a nenechají si je za žádných okolností rozmluvit. Jak potvrzují psychologové, zvládnout tuto poruchu není úplně jednoduché.

Příliš se pozorují, často mluví o svém podlomeném zdraví a pro své okolí se často stávají nesnesitelnými. Hypochondři jsou vesměs lidé nešťastní, protože se jim nedostává pozornosti lékařů. Ti, pokud je odhalí, je nakonec většinou pošlou do ordinace psychologa nebo psychiatra. „O souboru příznaků, které byly dřív nazývány hypochondrií, se už dnes především v zahraničí mluví více jako úzkosti o zdraví nebo úzkosti z nemoci. Bývá provázena fantaziemi tělesných příznaků různých onemocnění nebo zveličováním aktuálních běžných tělesných pocitů a nezávažných příznaků, které nesouvisejí s žádným konkrétním onemocněním. Není jisté, co k hypochondrii vede, ale celkově se zdá, že některé události v životě člověka zvyšují pravděpodobnost jejího rozvoje. Jsou jimi například akutní a dlouhotrvající stres, silné bolesti pocitově ohrožující na životě a historie psychického nebo fyzického zneužívání v dětství,“ vysvětluje psychoterapeutka Alžběta Protivanská. Na chorobnou úzkost o zdraví je potřeba se podle ní dívat jako na opravdovou nemoc. „Jestliže budeme zdraví vnímat v tom nejširším kontextu, o jakém čím dál více mluví i Světová zdravotnická organizace, uvidíme, že zdraví se tyká psychické, fyzické, duševní, sociální a spirituální stránky člověka. Hypochondrie, ačkoli u ní není západní medicínou uznána žádná fyzická nemoc, zásadním způsobem ovlivňuje psychický, duševní, sociální i spirituální život člověka. Můžeme ji tedy považovat také za nemoc a tak s ní zacházet,“ domnívá se psycholožka.


Dlouhodobá terapie

Psychoterapeut Jan Kulhánek z Psychoterapie Anděl se ve své praxi s několika hypochondry potkal. Obvykle k němu přišli s tím, že už je lékaři nechtějí ošetřovat, a proto je posílají k psychologovi či psychiatrovi. „Jejich motivace bývá vlažná, protože v léčbu formou psychoterapie nevěří. Bývá užitečné psychoterapii kombinovat s antidepresivy, která předepíše spolupracující psychiatr – ta sníží napětí a úzkost klienta, a navíc má hypochondr dojem, že ho medicína neodepsala,“ podotýká zkušený odborník a dodává, že s hypochondry se pracuje obtížně. O svých tělesných potížích a obavách jsou skutečně hluboce přesvědčeni a rozhodně nepomáhá jim to vymlouvat. „Terapie stojí nejprve na vytvoření důvěryhodného vztahu a pak budování náhledu – musejí časem pochopit, že jejich hlavní problém není v tom, že jsou různě nemocní, ale že se o sebe a o svůj život extrémně obávají. Jde o dlouhodobější terapii,“ vysvětluje. Nepříjemné je pro ně podle něj také aktuální dění. „V současné situaci, kdy je zdraví a nemoc, sebepozorování a šířící se nákaza každodenní informační realitou, jsou hypochondři vystaveni velkému pocitu ohrožení. To v nich vyvolává úzkost, stres a někdy i vztek. Nemají situaci pod kontrolou, nedostávají tolik pochopení od ostatních, protože ti mají většinou podobných témat už plné zuby nebo je též zúzkostňují,“ podotýká Jan Kulhánek.


Manipulace okolím

Říká se, že hypochondři také často – možná i nechtěně – manipulují svým okolím. Podle oslovených psychiatrů je na tom něco pravdy. „Člověk, který žije svůj život ve stínu neustálého strachu o svůj život a zdraví, často není schopen vidět vůbec nic jiného. Jestliže je (i pouze pocitově) ohroženo naše zdraví, směřujeme veškerou pozornost právě na ně. V této úzkosti, která omezuje schopnost vidět a slyšet druhé lidi, může docházet k manipulaci se svým okolím. Takový člověk může mít záchvaty vzteku, vydírat, emočně manipulovat a vyžadovat nepřiměřenou péči. Nedělá to ovšem s touhou druhému ublížit nebo s touhou vidět, jak druhý trpí. Dělá to z rozrušení a z aktivovaného pudu sebezáchovy,“ říká Alžběta Protivanská. Až fatální následky může mít v některých případech také přílišná úzkost, která hypochondrii provází. „Dlouhodobá intenzivní úzkost může u člověka oslabovat schopnost sebekontroly, přinášet sebevražedné myšlenky nebo vést k sebepoškozování. Nebo také nemusí, každý jsme originál,“ upozorňuje psychoterapeutka. Spíše ve výjimečných případech se hypochondrie může týkat i dětí. Podle Jana Kulhánka jde nejčastěji o naočkovanou hypochondrii od jednoho nebo obou rodičů. „Nebo bývá ve hře rodinný zážitek s vážnou nemocí, hlavně u prarodiče, chronické onemocnění jednoho z členů rodiny, kdy se téma nemoci a doktorů dostává do každodenních debat,“ uzavírá Jan Kulhánek.


Text: Andrea Skalická, foto: Shutterstock a archiv redakce

Zeptali jsme se za vás
Může současná situace, vyvolaná pandemií koronaviru, dopadat na lidi trpící hypochondrií více? Mohou na sobě například pociťovat příznaky nemoci, aniž by ji opravdu měli?

Mysl a tělo jsou propojené daleko více, než nám paradigma západní medicíny kdy dovolilo pomyslet. Jakákoli nemoc těla je zároveň nemocí mysli a naopak. Pečlivé studium příznaků, představování si nemocného člověka a vžívání se do jeho situace může snadno spustit podobné příznaky, i když v těle není přítomný virus. Tam, kam upínáme svou zaměřenou pozornost, jdou naše emoce. Kam jdou naše emoce, tam jdou reakce našeho těla. Kam jdou opakovaně vystresované emoce a sebezáchovné reakce těla, tam vzniká nemoc.
Odpovídá psychoterapeutka Mgr. Alžběta Protivanská (https://alzbetaprotivanska.cz/).


Hypochondrie aneb Nemoc podžebří

Hypochondrie, z řeckého hypochondrium, tj. podžebří, je psychická porucha charakterizovaná až přehnaným a intenzivním zaměřením na vlastní zdravotní stav. Projevuje se nepodloženým přesvědčením o vlastním vážném onemocnění. V určitých případech může značně ovlivnit život člověka.

Podžebří byla oblast, kde se podle starověkých lékařů nacházel zdroj potíží pacientů trpících hypochondrií či depresemi, jelikož v těchto místech často lidé s těmito poruchami pociťují své obtíže. Systematicky je hypochondrie jako porucha popisována až zhruba od poloviny 19. století.

Hypochondrie mívá počátek v pozdní adolescenci a mladší dospělosti (20–30 let), ale je možná kdykoliv, zřídka se objevuje první výskyt po 50. roce věku. Mívá chronický a kolísavý průběh, zhoršuje se při stresu a v zátěžových životních situacích. Hypochondrie se vyskytuje stejně u žen jako u mužů. Odhadem se celoživotní prevalence odhaduje na 3–14 %, asi 10–20 % zdravé populace má občasné obavy o zdraví, u neurotických pacientů se to týká až 45 %.

Ze slavných osobností se hypochondrie týkala například René Descarta, Immanuela Kanta nebo Karla Marxe. Francouzský filozof Voltaire prý za svůj největší vynález považoval cestovní klystýr, který se mohl aplikovat během jízdy v kočáře. Přírodovědec Charles Darwin s sebou všude vozil rakev. Ve stresových situacích údajně trpěl bolestmi žaludku, zvracením, třesem a dalšími zdravotními problémy.

Hypochondrie se nevyhnula ani slavným českým hercům – trpěli jí například Vlastimil Brodský, Oldřich Nový a prý i král komiků Vlasta Burian.

Zřejmě nejslavnějšího hypochondra ztvárnil Moliére v komedii Zdravý nemocný.


Mladé trápí často dysmorfofobie

Dysmorfofobická porucha je porucha hodnocení vlastního těla. Člověk, který jí trpí, je přesvědčený o tom, že má jednu či více deformit na svém těle. V důsledku toho opakovaně vyhledává lékaře – zejména dermatology, plastické chirurgy a stomatology k odstranění různých nedostatků. Ani přes opakované zákroky pacient není nikdy s výkonem spokojen. Jde o poruchu, která se často projevuje u mladých lidí. Léčí se podobně jako hypochondrie, tedy kognitivně-behaviorální terapií a užíváním antidepresiv. Variantou dysmorfofobické poruchy je muskulární dysmorfie. Pokud člověk trpí touto poruchou, je přesvědčený o tom, že má nedostatečně vyvinuté svalstvo. Takoví lidé často navštěvují posilovny a i přes enormní nárůst svalové hmoty jsou stále přesvědčeni, že jejich svalstvo je nevyvinuté. Proto také často užívají anabolika.






Další informace najdete v červnovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět