Místo agentky je herečkou!

Většina malých holčiček chce být princeznami nebo herečkami, aby si vysněné princezny mohly aspoň zahrát. To ovšem nebyl případ Andrey Hoffmannové, ta měla úplně jiné dětské sny. Přesto je dnes úspěšnou divadelní a filmovou herečkou. A také maminkou.


Pokud vím, herectví nebyl váš dětský sen…

Přesně tak. O herectví jsem nikdy neuvažovala, a kdybych neměla sestru, která ho chtěla dělat, tak mě to vlastně vůbec nenapadlo. Mě lákalo být vojákem nebo policistou. Sledovala jsem Akta X a představovala si, že jsem tajný agent nebo že jsem někde na misi a jsem hrdina.


Herectví ve finále vyhrálo. Proč? Měla jste pocit, že to je svobodnější povolání?

Tehdy jsem si to opravdu myslela. Měla jsem pocit, že si budeme celý život hrát. A ono je to jinak. Rozhodně je to jedno z nejméně svobodných povolání. A spousta lidí si myslí, že to vlastně není vůbec žádná dřina.


Po absolvování konzervatoře jste zamířila rovnou do Slováckého divadla v Uherském Hradišti?

Téměř ano. Ale už na škole jsem hostovala v divadle pro děti Radost v Brně, kam jsem potom dostala nabídku na angažmá. Soubor jsem znala a připadala si tam jako doma, takže jsem podepsala smlouvu. Ale abych byla upřímná, čistě dětské divadlo, které jinak dělám moc ráda, nebyl úplně můj sen. Hledala jsem i jiné možnosti a přišla nabídka z Uherského Hradiště. Naštěstí pan ředitel Radosti byl skvělý a rozešli jsme se v dobrém a ještě dva roky jsem v divadle hostovala.


Slovácké divadlo má pověst jedné z nejlepších scén u nás. V něm pro vás začala ta pravá herecká škola?

Na konzervatoř vzpomínám moc ráda. Hlavně na atmosféru a všechno, co jsem tam zažila. Ale samozřejmě praxe a to, že jste na jevišti, je pak nejvíc. Tuhle praxi vám ale může dát jakékoli divadlo. Je ovšem pravda, že to Slovácké má nesmírnou úroveň a kvalitu, a to nejen repertoárem, ale také lidmi, kteří jsou v divadle, i těmi, kteří tam jezdí hostovat.


V poslední době vás ale můžeme vidět hlavně na filmovém plátně, aktuálně v komedii Po čem muži touží. Vy teď už víte, po čem touží?

Říkám si, že žena, která by věděla, po čem muži touží, by zvítězila na plné čáře a mohla by být na světě opravdu čímkoliv. Takže nevím, ale zajímalo by mě to. Stejně jako by mě zajímalo, jestli to vůbec vědí muži. A víme to vlastně i my ženy? Dneska je tolik zajímavých možností a lákadel, že mnohdy nevíme, po čem „sáhnout“ dřív. V tom je asi dnešní doba docela marnivá. Nabízí toho tolik, že jsme všichni zmatení.


Takže nejste tak úplně zastánkyní kategorizace, že muži nebo ženy to mají v životě jednodušší?

Myslím si, že to nemá jednodušší ani jedno pohlaví. Trochu mám pocit, že v současné době si to ženy ztěžují tím, že chtějí zastávat mužské profese a role. Kladou tak na sebe neuvěřitelné nároky. Možná se to dneska nenosí, ale jsem zastáncem klasické rodiny. Navíc je neoddiskutovatelné, že pouze žena může odnosit a porodit dítě.


Sama jste maminkou dcery Anastázie. Co je pro vás při její výchově nejdůležitější?

Brát ji už teď jako osobnost a rovnocenného partnera. I ona už má své malé starosti, které jsou pro ni ale stejně důležité jako pro nás ty velké. Ona také potřebuje, aby ji někdo vyslechl a porozuměl jí. A pak si myslím, že je úplně jedno, jestli se výchova ubírá tím nebo onakým směrem. Hlavně ať si co nejdéle hraje a užívá si svůj svět.


Maminky by ale také měly myslet na sebe.

Určitě. Nejsem zastánkyní toho, že když máte dítě, tak na všechno ostatní, a především na sebe, kašlete. Je ale pravda, že každé dítě je jiné, a když máte miminko, které pláče celou noc, tak chápu, že poslední, na co ráno maminka myslí, je, že by se měla namalovat. Já měla štěstí, že Anastázie byla moc hodná. Ale myslím si, že i maminka, která je hrozně unavená, by měla myslet na sebe.


Jste tak zvaná bio matka?

Tak to nejsem. Samozřejmě se u Stázky snažím vyhýbat zbytečné chemii, ale sama u sebe to nepraktikuji. Mám pocit, že když v krému není chemie, tak nefunguje. Totéž mám i s léky.


Takže žádná alternativní medicína?

Myslím, že na mě nezabírá, já potřebuji opravdu dlouhý příbalový leták (smích). Co se týká dcery, ráda jí nabídnu přírodní léčbu, ale když má čtyřicítky, sáhnu také po chemii. V tomto směru opravdu nejsem moc alternativní.


Hrála jste také v úspěšném filmu Pohádky pro Emu. Jaké pohádky jsou nejoblíbenější u vás doma?

U nás jede Míša a Máša a Prasátko Pepa. Ale čteme i pohádky mého dětství jako Pejska a Kočičku nebo Červenou Karkulku. Stázka miluje také pohádku Tři bratři, takže má dobrý vkus. Těším se, až jí budu moct pustit pohádku Čertoviny, kterou jsem točila s panem Troškou. To je zase návrat ke klasickým pohádkám a moc se mi líbí, je opravdu moc hezky udělaná.


Když jsme u čertovin, vy osobně v sobě máte nějakého malého čerta?

Určitě mám, jako každý. Je to asi přirozené, a speciálně u herců je „vícebarevnost“ osobnosti docela výhoda.


Prý jste vášnivá čtenářka.

To je pravda, i když teď nemám na čtení tolik času, kolik bych si přála. Vymezený literární žánr ale nemám. Narazím na knihu, která ke mně nějak promluví a nutí mě přemýšlet. Mám ráda dobré detektivky, ale i životopisy nebo třeba Hru o trůny. Mimochodem, mám také moc ráda citáty a z jednoho z dílů Her o trůny se mi líbí: „Co řekneš smrti, až si pro tebe dneska přijde? Dnes ještě ne.“ Kéž by to tak fungovalo, že?


A také ráda cestujete, ale kromě tak zvaně hezkých destinací si vybíráte i ty méně líbivé, jako je třeba Osvětim. Co vás k tomu vede?

Ráda… ráda asi není úplně nejlepší slovo, ale jezdím na tato místa, protože se chci o nich, o historii a souvislostech dozvědět víc. Jsem přesvědčená, že je nutné si udržovat jako memento vše, co se v dějinách stalo. Nikde totiž není psáno, že se historie nezopakuje. Genocida a války jsou stále. My jen máme štěstí, že žijeme v oblasti, které se netýkají.


Ještě někam jezdíte?

Hlavně do přírody. Manžel je původně přírodovědec, ornitolog, a samozřejmě miluje přírodu, takže často vyrážíme na výlety, protože nás příroda nabíjí a inspiruje. Navíc je neuvěřitelné, kolik zajímavých a nádherných míst je v dosahu sta kilometrů od Prahy. Ovšem musím říct, že inspirativní můžou být třeba i krásné budovy nebo obrazy.


Máte ráda výtvarné umění?

Ano. Dřív jsem dokonce malovala. Myslím si, že nijak dobře, ale byl to pro mě neuvěřitelný relax a uvolnění. Taková forma meditace.


Už nemalujete?

Asi deset let jsem si na malování nenašla čas, ale moc ráda bych se k tomu vrátila. Stejně jako ke hře na klavír, na který jsem se učila tři roky. To je můj sen. Jako dítě vás sice může hra na nějaký nástroj nudit, ale ten pocit, když si pak v dospělosti sednete ke klavíru a začnete hrát, to je podle mě k nezaplacení. Nemusíte být koncertní virtuos, ale zahrát si něco je úžasné. Líbí se mi třeba klavíry ve městě a tak ráda bych si za něj sedla a něco zahrála, ale bohužel základy už jsou pryč. Tak třeba jednou…


Odpočíváte také u ženských rituálů?

Chodím občas na masáž, ale nejvíc si odpočinu u kadeřníka. Doma si udělám pleťovou masku a u toho si odpočinu. Myslím si, že je znát, když o sebe žena pečuje.


Věnujete se i nějakému pohybu?

Ráda běhám a také chodím cvičit pilates na strojích. To mě moc baví, protože protahujete celé tělo, ale zároveň posilujete. Možná se to nezdá, ale druhý den opravdu cítíte, že jste byla cvičit. Výhledově by mě také zajímaly lekce nějakých bojových umění. Ta mě lákají, protože propojují fyzická cvičení s duševními.


Jste vyznavačkou zdravé výživy?

Jsem zastáncem toho, ať člověk cvičí a jí zdravě, ale všechno s mírou. Do ničeho se nesmíte nutit a dělat to jen proto, že byste měla. Musí vás to bavit. Jít cvičit, protože se těšíte na ten pocit, který vám cvičení dá. Totéž mám se jídlem. Ráda chodím do zdravých výživ, ale nakupuji tam proto, že to dělá dobře mému zažívání a mám pak energii. Jestli má někdo nějaké kilo nahoře nebo dole, není tak podstatné, nejdůležitější je, jaký je člověk uvnitř.


A co ve zdravé výživě nakupujete? Vyhýbáte se třeba bílé mouce?

Tak to zase ne, mám strašně ráda rohlíky. Spíš tam chodím třeba pro kombuchu nebo robi maso. To je jediné, o co se snažím, trochu omezit příjem masa, abych ho nejedla každý den. Občas totiž cítím, že si tělo potřebuje odpočinout a očistit se. Pecka jsou ale také farmářské trhy. Tam si užívám různé ty paštičky, v Dejvicích pak ústřice nebo lososa, kterého miluji syrového. Takže se opravdu ničemu nevyhýbám. Třeba teď na podzim si dám s chutí kachnu. Mňam!


Text: Kateřina Grimmová, foto: Marek Malůšek Photography



Další informace najdete v listopadovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět