V životě se má stavět hlavně na lásce

Herečka Olga Želenská je zakladatelka a ředitelka divadelní společnosti Háta, která jezdí po vlastech českých a moravských, aby rozdávala humor a pohodu. To, že se jí to daří, je dané nejen repertoárem, ale hlavně souborem, na který je jeho principálka právem pyšná.


Jak se zrodil nápad na založení zájezdové divadelní společnosti Háta?

Jednoduše a prozaicky – z naštvání. Měla jsem divadlo s partnerem, který mě ale vyhodil. Hrály tam se mnou také Ivanka Andrlová a Mahulena Bočanová, a tak jsme se z naštvání rozhodly založit si vlastní divadlo. Jak říká Ivana, založily jsme si divadlo, protože nás nikdo jiný nechtěl, což je svým způsobem pravda. (smích)


Vy jste se stala ředitelkou divadla, ale pokud vím, tak to máte tak trochu v genech, že?

Ano, dědeček Drahoš Želenský byl ředitel Národního divadla v Praze, založil Novou scénu v Bratislavě a ostravskou Scénu, učil na konzervatoři, režíroval, hrál. Takže tam asi nějaké geny jsou. Ale víte co, jsem sice ředitelka, ale se všemi jsem na stejné lodi. Hraju představení, zkouším a k tomu jsem prostě i taková produkční.


Od počátku se zaměřujete na komedie. Dá se říct, které jsou nejlepší, zda francouzské, anglické či české?

To se říct nedá. Teď třeba zkoušíme skvělou francouzskou komedii Svatba bez obřadu, jejíž premiéra bude, aspoň doufám, 21. listopadu v Divadle Palace. A pak budeme dělat vynikající americkou hru Kaktusový květ podle slavného filmu v hlavní roli s Lukášem Vaculíkem, protože je pro něj, podle mě, jako dělaná. Jenže právě autorská práva na americké hry jsou neskutečně drahá, takže si nějakou dovolím udělat tak jednou za pět let. Abych se ale vrátila k vaší otázce, nedá se říct, které jsou lepší, ono je to hlavně o tom, jak je uděláte. Text je jedna věc a nastudování druhá.


K tomu je určitě důležitý i herecký soubor, který by měl fungovat nejen profesně, ale i lidsky. Jak si kolegy vybíráte?

Myslím si, že mám docela čich na lidi a ti, kteří v Hátě jsou, jsou léty prověření, a mlaďoši, kteří k nám přicházejí, jsou zase prověření jimi. Jsme na sebe hodně napojení a ono je to pak z jeviště znát. Nejsme typy herců, kteří si na jevišti drásají vnitřnosti, aby přinesli nějaký prožitek, ale řekla bych, že to, co hrajeme, zkrátka umíme hrát. A hlavně, já ty lidi mám strašně ráda a myslím si, že co nejde od srdce, to nejde k srdci. To je věc, kterou nám mnozí závidí. My totiž jezdíme rádi, jsme rádi spolu, všichni o sobě víme úplně všechno. A důležitá věc je, že nikdo nic nevynáší ven. Kdyby jo, tak má bulvár tři roky o čem psát. Háta je zkrátka založená na přátelství. Cítím z těch lidí naději a žije se mi s nimi dobře.


To je pro vás asi hodně důležité, protože v soukromí vám život docela nakládal.

No ano. Starala jsem se o maminku, která měla rakovinu prsu, až do jejího konce. Starala jsem se pak také o tatínka. Bylo to strašné, ale mám dobrý pocit, že jsem jim usnadnila odchod. Přišlo mi to normální a myslím, že by to mělo být normální, ale vím, že není. Víte, asi jsem v životě někomu ublížila, ač o tom nevím, ale snažím se žít tak, abych měla čisté svědomí. A život neustále něco přináší a vy musíte vždycky najít sílu jít dál. Jinak se můžete utápět v depresích nebo to zabalit. Ale to není cesta. Život se má žít! Vždyť já jsem třeba ráda, že se ráno vzbudím. A to si hned řeknu: Á, nový den, k smrti blíž. (smích)


Věříte na osud?

Věřím. Každý to máme nějak dané, včetně nepříjemností.


A měl by mu člověk jít nějak naproti nebo se ho nějak snažit obelstít?

Ne, určitě ne. Mám třeba, aniž bych toho byla příčinou, neuvěřitelné štěstí s Hátou. Musím rozhodovat o plno věcech, rozhoduji rychle a troufám si říct, že i dobře. Ale to není o tom, že bych byla geniální, já to prostě cítím a někde to tam je. Pán Bůh mi dal dar a já, i když se to na mě občas valí a je to fakt stres, vím, že to vždycky všechno nějak dopadne. A ono taky jo, a navíc většinou dobře. Takže v divadle mi osud vychází vstříc.


Osud vám ale do života přivál i současného manžela, vašeho bývalého spolužáka z gymnázia.

To je pravda. Byla jsem tehdy sama, umírala mi maminka, dcera Karolína byla v pubertě, takže období nic moc. Byla to doba, kdy jsem se rozhodla, že už budu sama a budu mít jenom divadlo. A pak přišel Jirka. Do hospody v Kolíně. Po 26 letech.


Takže v soukromí se vám také daří.

Ne, tam to bohužel stále drhne, hlavně co se týká zdraví. A to jsou právě ty věci, které prostě nemůžete ovlivnit. Nemůžete tomu jít naproti nebo to obejít nebo před tím utéct. A myslím si, že i kdybyste věděla, co vás čeká nebo co se na vás valí, tak s tím nic neuděláte.


Váš manžel je lékař, ortoped. Žijete zdravě?

On ano a já ne. Nedá se ale říct, že bych žila vyloženě nezdravě. Už osm let nepiji – od chvíle, kdy se mi zhroutila imunita, což bylo z nervů okolo dění s rodiči. Tělo se začalo bránit. Brala jsem léky na imunitu a nesměla pít, protože se mi EB virus dostal na játra. Když jsem po dvou letech mohla začít pít, zjistila jsem, že mi to vůbec nechybí a nechutná. Ale je fakt, že kouřím. Manžel nekouří, občas si dá panáka, sportuje, běhá, ale nevadí mu, že já ne. On mě má totiž strašně moc rád. Žijeme spolu rádi, smějeme se spolu a jsme spolu v pohodě. Ale počkejte! Jím zdravě, jím celoročně melouny.


Melouny?

No jo, to je z dětství, kdy jsme neměli peníze. V létě jsem koukala z okna a na roh do zeleniny přivezli náklaďák melounů. Vypravila jsem se na poštu, abych zavolala mamince do práce, jestli si můžu půjčit od sousedů peníze na meloun. A od té doby jím každý den melouny. A ty jsou zdravé! (smích) Obecně jím hodně zeleniny a ovoce. Myslím si ale, že pro zdraví a celkové fungování je nejdůležitější dobrá mysl. A ještě spánek. Naučila jsem se chodit spát tak v půl jedenácté nebo v jedenáct. A zrovna tuhle jsem si říkala, jak to budeme dělat s divadlem, když už jsem v sedm před televizí s melounem a chystám se jít spát. Takže vůbec nevím, jak to dám, protože představa, že si v sedm obléknu kostým a pak budu chodit po jevišti, mě začíná děsit.


Vy máte takový vcelku netradiční koníček – akvaristiku. Jak jste se k ní dostala?

To mám z dětství od otce, který to miloval. Mívala jsem osm akvárií, ale to bylo už moc, tak teď mám tři obrovská. Hrozně mě to uklidňuje. Taky máme andulky, které jsem pořídila, když byla Karolína malá, takže asi před dvaceti lety. A to je také nekonečný příběh, protože jedna umře, tak pořídíte druhou, protože mají být dvě. A miluji kytky. Když nedělám divadlo, tak dělám pořád něco kolem zvířeny a kytek.


Mičurina děláte v domečku po rodičích v Kolíně, nebo i v pražském bytě?

Všude! Doma máme tolik kytek, že už se nám tam nevejdou. V Kolíně je takový malý dvoreček. A to má Jirka ještě v Ledečku takovou dřevěnou boudu u Sázavy, což je romantika, ale i tam makám. V době karantény jsem tam vlastnoručně udělala chodník z kamenů. A když jedu do Kolína, tak tam si na dvorečku ňahňám kytičky v tichu a sama. Jsem totiž hrozně ráda sama.


Vy asi neumíte sedět a nic nedělat…

Ne. Nejradši si pouštím filmy s reklamami, protože jak je reklama, jdu něco dělat. Tragédie je, když se koukám na ČT2, to si říkám, sakra, to jsou dvě hodiny, ve kterých nic neudělám! Někdy bych řekla, že jsem až moc pracovitý člověk.


Vaříte ráda?

Vařím moc ráda a velmi dobře. Potřebuji na to ale čas, takže o víkendu si v Kolíně pustím Country rádio a vařím tříchodové menu. Každý rok tam také dělám večírek pro kamarádky mojí mámy, díky kterým si ji stále připomínám. A to jim vždycky navařím plno jídla. Je s nimi sranda. Nejmladší je 82 a nejstarší 89 let. Ale měla byste je vidět! Teď vycvakly 12 flašek šampaňského! A do toho se jedna zeptá, jestli nemáte becherovku, a ještě tam hodí dva panáky! Jenže vy jí toho musíte nalít míň, protože má parkinsona, takže než to do té pusy donese, je to dobrodružství. Jsou fakt báječné, na nic si nestěžují, užívají si život a to mě nabíjí.


Takhle vás asi nabíjí i vaše tříletá vnučka?

No, jéje. S Liduškou, jmenuje se po mé mamince, je krásný život. Hodně se od ní učím. Posunula mě v životě někam jinam. Ráda si ji k sobě beru a povídám si s ní. Čerpám z ní lásku a dávám jí obrovskou lásku, protože život je těžký, tak ať má z čeho brát. Myslím si, že v životě můžete čerpat a stavět jenom na lásce. Nic lepšího nevymyslíte. Pět minut štěstí je v životě vykoupeno pěti lety neštěstí, tak si musíte chránit lásku a štěstí a neřešit kraviny.


Text: Kateřina Grimmová
Foto: Divadlo Háta / www.divadlohata.cz



Další informace najdete v říjnovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět