Jak se vyrovnat s chronickým onemocněním?

Chronické onemocnění, o kterém pacient ví, že ho bude doprovázet po zbytek života, dokáže převrátit život vzhůru nohama. Jak se s dlouhodobou nemocí co nejlépe vyrovnat a na co by se měla připravit rodina nebo nejbližší okolí nemocného?

Chronická onemocnění postihují řadu orgánů nebo orgánových soustav a podle toho, o jakou chorobu se jedná, přinášejí tyto nemoci problémy různého druhu a intenzity. Chronická onemocnění ovšem nepostihují jen tělo, ale do značné míry také psychiku. Chronické onemocnění v mnoha případech negativně zasáhne do zavedeného životního stylu, pracovního režimu i každodenních a společenských aktivit. Není tedy divu, že se nemoc promítne také do psychické kondice. Proto je při léčbě důležité dodržovat nejen předepsanou terapii, režim a další doporučení lékaře, ale také pečovat o psychiku. „Chronická nemoc či nemoc se špatnou prognózou je psychicky extrémně náročná. U nemocného člověka se oznámením diagnózy spouští podvědomě proces vyrovnávání se změnou stavu. Tento proces začíná šokovou fází spojenou s pocity „být mimo sebe“, jako by se vše odehrávalo ve filmu, a pokračuje přes fázi hledání smyslu a vysvětlení „proč se to stalo zrovna mně“. Dále postupuje do fáze popírání a znovuprožívání, kdy se snaha o popření (například uzavřením se do vzpomínek či snů) střídá s přemítáním na téma „jak mohlo být všechno jinak, kdyby…“. Finálním stadiem tohoto procesu je nastolení nové psychické rovnováhy a zaměření se na dlouhodobou udržitelnost změněné kvality života,“ přibližuje zákonitosti psycholožka PhDr. Sylvie Navarová z online poradny uLékaře.cz. Pokud neproběhne tento proces celý a v některé fázi se zasekne, může se nemocný dlouhodobě trápit sebezničujícími myšlenkami a jeho kvalita života výrazně klesá. „Stejně tak, pokud vyrovnávání s chronickým onemocněním probíhá násilně nebo je potlačováno, v člověku se může hromadit negativní energie ve formě pocitů křivdy a hněvu, které se jednou budou chtít dostat ven,“ upozorňuje psycholožka. „I proto je velmi důležité nemocnému naslouchat a umožnit mu vyrovnat se se ztrátou, kterou změna ve zdraví bezpochyby je.“


Znalost diagnózy je důležitá, ptejte se lékaře na vše, co vás zajímá

Jedním ze základních předpokladů úspěšného vyrovnání se s dlouhodobým onemocněním je znalost diagnózy a všech souvisejících aspektů nemoci. V minulosti u nás měli lékaři tendenci závažné diagnózy před pacienty tajit nebo jim nesdělovat všechny informace, což k úspěšnému vyrovnání se s nemocí a souvisejícími omezeními nijak nepřispívá. Lékaři se tak mimo jiné vyhýbali odpovědím na otázky, které pacienty s chronickým onemocněním logicky napadají. Společenské změny, popularizace medicíny, lepší přístup k informacím i motivace pacientů naštěstí nahrávají tomu, že se nemocní stále více a aktivněji zapojují do léčby, a mohou se tak lépe vyrovnávat se vším, co chronické onemocnění přináší. Nemoc se totiž netýká jen jich samých, ale má přímé dopady také na jejich okolí.


Nemoc zasáhne i rodinu a přátele

„Nemoc přináší změnu do života nejen postiženému člověku, ale celému jeho sociálnímu systému, tedy rodině, přátelům, partnerovi. Celý okruh musí projít obdobným procesem změn jako pacient, až se dostane k nastolení nové životní rovnováhy,“ říká psycholožka k problematice osobních vazeb nemocného. „Změna u jednoho člena rodiny ovlivní celé soukolí, ve kterém žije, a všichni v tomto okruhu se nějakým způsobem musí změnit. Každý prochází procesem změny svým způsobem a svým tempem, což je velmi důležité si uvědomit a neustále si to připomínat,“ podotýká Sylvie Navarová. Dodává, že někdo se se změnou vyrovná lépe díky tomu, že mluví o tom, co cítí a prožívá, jiný se potřebuje vyrovnat se změnou napřed sám v sobě a mluvení by bylo pro něj extrémně vyčerpávající. „Pro blízké mohu doporučit koncept 2 T – trpělivost a toleranci. Důležité je být připraven naslouchat, když druhý chce mluvit, stejně jako je důležité podpořit druhého, když to zrovna potřebuje.“


Nebraňte se novým zájmům nebo přátelům

Mezi závažností chronického onemocnění a rychlostí či úspěšností vyrovnání se s novou situací nemusí vždy panovat přímá úměra. U závažných diagnóz může být proces sžití se s nemocí paradoxně hladší než u méně závažných onemocnění. Popsat důvody, proč tomu tak je, není jednoduché, protože ve zlomových životních okamžicích hraje roli mnoho faktorů – dosavadní způsob života, osobní priority, povaha i výchova. Mnoho nemocných udává, že nemoc jim takzvaně otevřela oči a že až po onemocnění našli životní cestu, která je naplňuje. S nemocí často přichází také „protřídění“ přátel a nalezení nových zájmů. Až v závažných nebo kritických okamžicích se často ukáže, které osobní vazby jsou skutečné, pevné a podporující. Ne každý v okolí nemocného pochopí případná omezení vyplývající z nemoci, případně není ochoten se naučit s nemocným komunikovat jiným způsobem, a raději se nemocného straní. S chronickým onemocněním ale často přicházejí i nové osobní vazby, které pacienti navážou právě díky své nemoci, například mezi lidmi se stejnou diagnózou nebo díky novým koníčkům a zájmům. Zapojení do různých aktivit je v případě chronických onemocnění důležité a prospěšné, neboť rozptyluje pozornost, která může být obzvlášť v počátku nemoci silně upnuta jen na novou diagnózu. Nemocný může díky svým zájmům prožívat širokou škálu pozitivních pocitů, které podpoří psychiku a dovolí vést maximálně možný plnohodnotný život.


Text: Petra Dulíková, foto: Shutterstock a archiv redakce

Zeptali jsme se za vás
Pokud má osoba s chronickým onemocněním dlouhodobé psychické obtíže, nedaří se jí s nemocí smířit a sžít, jaká pomoc má v takovém případě smysl?

Pokud se nemocnému nedaří projít celým procesem změny, o kterém jsme hovořili, tedy od počátečního šoku až po nalezení nové životní rovnováhy, je vhodné vyhledat psychologickou pomoc. Vyhledat by ji měli také rodinní příslušníci ve chvílích, kdy cítí potřebu si s někým o svém trápení promluvit – potřebují pochopit nemocného, podpořit sebe sama, ujistit se, že to, co dělají, dělají dobře. V případě, že jde o depresivní či úzkostné prožívání, ať u nemocného či jeho blízkých, je vhodné vyhledat psychiatra a zvážit medikaci. Psychoterapie je pak velmi vhodným krokem k postupnému nastavení nové kvality života.
Odpovídá PhDr. Sylvie Navarová, psycholožka z online poradny uLékaře.cz.


5 fází smutku při vyrovnávání se s nemocí označovaných anglickou zkratku DABDA

D (denial) – popírání, šok
Nemocný se nechce smířit se svou diagnózou, nevěří, že se situace týká opravdu jeho.

A (anger) – hněv
Pacient je v zajetí hněvu, vzteku či agrese a ptá se, proč onemocněl právě on. Hněv může doprovázet nechuť komunikovat.

B (bargaining) – smlouvání
Nemocného v této fázi zaplaví naděje, že následky u něho nemusí být fatální; slibuje sám sobě, že například zlepší dodržování léčby, aby žil déle nebo se dožil nějaké události. Výjimkou není hledání cesty k víře.

D (depression) – deprese
Pacient se závažným onemocněním si uvědomuje, že se blíží jeho konec. Upadá do deprese, smutku a uzavírá se do sebe. Prožití fáze deprese je stejně důležité jako prožití ostatních fází.

A (acceptance) – přijetí, smíření
Nemocný se smiřuje se svým stavem, nebojuje proti němu a psychicky se mu uleví. Pacienti v této fázi mívají věcný přístup k léčbě a vyrovnávají se se svou situací.



Další informace najdete v říjnovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět