Nemoc bývá řečí duše

Tereza Blažková začínala s herectvím už ve školce, ale tehdy o něm ještě rozhodně neuvažovala jako o svém budoucím povolání, o něm měla jiné představy. Nakonec ho ale vystudovala, stejně jako ještě další odlišné vysoké školy, a dnes se herectví úspěšně věnuje.


Objevovaly se u vás sklony k herectví už v dětství, nebo to přišlo až později?

Když jsem byla malá, tak jsem chtěla být buď veterinářkou, anebo právničkou. Brzy jsem ale zjistila, že spravedlnost je opravdu slepá, a tak jsem od tohoto povolání upustila. Co se týče samotného herectví, tak by vám mí rodiče určitě řekli, že jsem k němu inklinovala od dětství. Už ve školce jsem totiž hrála v pohádce O kohoutkovi a slepičce. Serióznější zaujetí pro herectví, divadlo a film u mě ale propuklo až v pubertě a od té doby se mě drží zuby nehty.


Mimochodem, co se vám jako první vybaví, když se řekne dětství?

Krásné a bezstarostné časy. (smích) Vystudovala jste jazykovou a literární kulturu a management v kultuře. Znamená to, že herectví není jediný obor, kterému byste se ráda věnovala?
Herectví je krásné povolání, pokud vám neustále chodí zajímavé nabídky a jdete z role do role. Ne vždy tomu tak ale je, protože v tomto odvětví platí více než jinde: mnoho povolaných, málo vyvolených. Navíc má na obsazení do nějaké role vliv tolik různých faktorů, že se to ve finále dá opravdu považovat za štěstí, když se všechny sejdou ve váš prospěch. Nechávám si proto pootevřená zadní vrátka do jiných oborů, ve kterých můžu být nejen stále tvůrčí, ale zároveň si u nich mohu i duševně odpočinout a načerpat nové síly a poznání.


Mluvíte slovensky, anglicky, německy a rusky, což vám závidím. Pokukujete i po možnosti hraní v zahraničních produkcích, nebo v herectví potřebujete mít jistotu rodného jazyka?

V jednom zahraničním projektu jsem již měla možnost si zahrát a byla to pro mě velice zajímavá zkušenost. Pokud by se tedy naskytla nějaká další příležitost, tak bych se jí určitě nebránila, třebaže jsem primárně fixovaná na tuzemskou tvorbu.


Vaše divadelní role jsou velmi rozmanité a předpokládám, že právě ta pestrost vás baví. Máte ráda herecké výzvy? A který typ rolí je pro vás výzva?

Herecké výzvy miluju! Nenechají herce ustrnout a zpohodlnět. Zastávám totiž názor, že herec by se měl neustále rozvíjet a zdokonalovat ve svém řemesle. Teď se například učím hrát na klavír. Musím se však přiznat, že ačkoli se ráda učím novým věcem, tak se u nich občas dost vztekám, protože jsem člověk netrpělivý a někdy mi to zkrátka nejde hned, a hlavně tak, jak bych chtěla. Co se týče typu rolí či žánrů, tak je pro mě velkou výzvou komedie. Mám z ní ohromný respekt, protože udělat dobrou a hlavně vtipnou komedii není vůbec žádná legrace. Lépe se cítím v dramatických a hlavně psychologických postavách, třebaže mě do nich režiséři příliš neobsazují, protože mě asi nepovažují za tento typ herečky. Mohli by si to ale někdy zkusit dát jako výzvu. (smích)


Často jsme vás mohli vidět v rolích zdravotní sestry. Vy máte k lékařskému prostředí blízko, ale z jiného a méně radostného důvodu – trpíte poruchou štítné žlázy. Jak se na ni u vás přišlo?

V maturitním ročníku jsem začala být velmi unavená, trpěla jsem bolestmi krční páteře, nespavostí, měla problémy s pokožkou, co čtrnáct dní jsem byla nachlazená a celkově mi tělo začalo stávkovat. Tyto neduhy jsem ale přičítala zvýšenému fyzickému i psychickému vypětí, protože doteď nedokážu nic nedělat a odpočívat. Zpočátku jsem tedy byla velmi častou návštěvnicí ORL a prošla testy i na jiných odděleních, protože jako milovnici ryb mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohla mít něco v nepořádku se štítnou žlázou. Když se ale můj stav ani po maturitě nelepšil, tak došlo na kompletní vyšetření, kde se nakonec zjistilo, že mám zvýšenou funkci štítné žlázy, která v té době produkovala dvacetinásobky určitých hodnot.


Jak vlastně probíhá léčba této nemoci, o které plno lidí ani neví, že existuje?

Zpočátku mi byl podáván lék Thyrozol, po kterém jsem ale velmi rychle přibrala a začala jsem mít problémy také s vlasy. Bylo to sice velice nepříjemné a psychice to nepřidalo, ale správné funkci štítné žlázy lék prospíval a zhruba po třech letech jsem ho nakonec mohla úplně vysadit. Teď pouze docházím na kontroly jednou za půl roku.


Zřejmě musíte dodržovat i nějaká režimová opatření. Jaká to jsou a která jsou pro vás nejtěžší?

Naštěstí už nemusím omezovat příjem ryb, ale pořád bych se měla vyvarovat většího množství jodu. To ale bývá problém především v zimních měsících, kdy většinou dochází k hlasovým indispozicím, které se v našem oboru léčí především Vincentkou. Já jsem si velmi oblíbila jejich pastilky, které bych tedy oficiálně sice neměla užívat, ale zatím jsem za ně ještě nenašla vhodnou náhradu.


Kombinujete klasickou léčbu třeba i s nějakými alternativními, respektive přírodními způsoby léčby?

Alternativní léčbu jsem v tomto případě nezkoušela, ale nejsem její odpůrce. Začala jsem se ale více zajímat o psychosomatiku a musím konstatovat, že nemoc je leckdy opravdu řečí duše.


Kromě herectví se věnujete také modelingu. Co vás na něm baví?

Teď se spíše věnuji fotomodelingu. Baví mě na něm, že se to v lecčems podobá herectví, protože pracujete s emocemi, náladou i gestem. S fotografem tak vytváříte příběh, za který si mohou i ostatní dosadit něco svého. Zbožňuji proto fotografie, které mají duši.


Spolupracujete například s módní návrhářkou Martinou Vrábelovou, jejíž modely jsou velice ženské. Co podle vás nejlépe vystihuje ženskost, a to nejen v oblékání?

To je tedy velmi zapeklitá otázka. Asi je to nějaké vnitřní vyzařování a hlavně sebeúcta, která nám, ženám, leckdy chybí a nahrazujeme ji sebedestrukcí. Bohužel se nemáme moc rády a pořád nám na nás něco vadí. Zároveň se neustále snažíme světu dokázat, že jsme stejně dobré anebo dokonce lepší než muži. A k tomu všemu začíná tento kosmos lpět na jakési šílené řízené neutralitě pohlaví, která mě osobně děsí, protože nám bere originalitu a zavání utopií. Možná bychom měly začít pracovat více na zdravém rozumu, sebevědomí a sebeúctě, kterou můžeme podpořit i nějakým tím chic modelem. Proto také zbožňuji róby od Martiny, neboť se v nich cítím jako královna. Co jako královna, jako carevna! (smích)


Ženskost a styl symbolizují herečky první republiky. Vás v říjnu čeká v Městském divadle Mladá Boleslav premiéra inscenace o životě Adiny Mandlové 1000 tváří Adiny. Je zajímavé, že lidi i po tolika letech tato herečka stále fascinuje. Jaký vztah k ní máte vy?

Jednu dobu jsem byla obecně fascinovaná první republikou. Byla jsem unešena módou, automobily, osobnostmi, pokrokovostí, noblesou a vybraným chováním, které reprezentoval především Oldřich Nový. V tomto směru jsem byla velmi ovlivněna prvorepublikovou kinematografií a toužila jsem se nějakým způsobem do té doby vrátit. Částečně se mi to i splnilo, když jsem fotila pro charitativní účely fotografický projekt První republika. S přibývajícími znalostmi jsem si však musela, ač nerada, přiznat, že toto období v našich dějinách zas až tak ideální a dokonalé nebylo. Stejně jako Adina Mandlová či Nataša Gollová, kterou jsem měla také ráda. U Adiny je ale určitě fascinující její osobnost a hlavně to, že byla naprosto svá. Užívala si život plnými doušky, třebaže některé byly velmi hořké. Snoubila se v ní atraktivita, elegance, inteligence a smysl pro humor, který byl leckdy břitký. A rozhodně nebyla žádný průměr, který z duše nesnášela.


Na které další projekty, nejen divadelní, se těšíte a jaké máte plány?

Říká se, že chceš-li pobavit Boha, seznam jej se svými plány. U mě se baví vždy dvojnásob – a ještě z toho většinou nic není. Dovolím si tedy být na závěr tajemná, ač jsem jinak strašně ukecaná. V tomhle jsem ale velmi pověrčivá. Dokud totiž nestojím na jevišti i před kamerou, tak je do té doby vše jen relativní.


Kateřina Grimmová
Fotokredit: Honza Kvarda



Další informace najdete v záříjovém vydání měsíčníku Zdraví.
 Zpět