Imunitu je třeba trénovat

Antibiotika, očkování, zhoršené životní prostředí i přehnaná čistota v domácnostech zřejmě mohou za to, že dnešní generace mají oslabenou imunitu.


Lékaři se shodují: přibývá u nás dětí s chronickými chorobami. A není to jen dokonalejší diagnostikou či novými možnostmi léčby, díky kterým dokáže medicína zachránit ty nemocné, kteří by kdysi nepřežili. Dnešní děti a koneckonců i dospělí jsou o poznání méně odolnější než předchozí generace, a to jak vůči chronickým nemocem, tak vůči obyčejnému nachlazení či chřipce, potvrzuje MUDr. Martin Nouza, CSc., vedoucí lékař Centra klinické imunologie v Praze. Je to také proto, že náš imunitní systém má stále méně příležitostí trénovat.

Jak funguje imunita

Nespecifická imunitní reakce
Co se děje, když se náš organismus setká s virem? Nejprve začne fungovat takzvaná nespecifická, přirozená imunita. Její výhodou je, že působí velmi rychle po vstupu mikroorganismu do těla a přináší tak bezprostřední, okamžitou ochranu. Nevýhodou naopak je, že nerozlišuje, zda jde o neškodný trn zapíchnutý do kůže nebo o nebezpečné bakterie. Nespecifická imunita také nemá takzvanou imunitní paměť. Pokud se setká příště se stejnou bakterií, nepůsobí ani rychleji, ani cíleněji. K nástrojům nespecifické imunity patří fagocytóza (schopnost pohltit cizorodý materiál), komplement (skupina krevních bílkovin, které se podílejí na ničení bakterií), NK buňky (buňky schopné ničit jiné buňky), lysozym (enzym obsažený ve slinách či slzách schopný rozkládat stěny některých bakterií), interferon (látka bílkovinné povahy, která zabraňuje například množení virů v buňkách), fyzikální bariéry (například pH kůže), zvýšená teplota a také osídlení sliznic prospěšnými bakteriemi.

Specifická imunitní reakce
Specifická imunita na rozdíl od nespecifické působí cíleně, je nositelem imunitní paměti a navíc podporuje působení nástrojů přirozené imunity. Nástroji specifické imunity jsou na jedné straně protilátky a na druhé straně specializované buňky, T lymfocyty, které v případě potřeby uvolňují látky zvané cytokiny. Protilátky lze přenést sérem na dalšího jedince, což označujeme jako pasivní imunizaci.
A jak to vše funguje v praxi?
Představme si, že jedeme ráno tramvají do práce a jsme oslabení po probdělé noci, našemu nejmladšímu potomku se prořezávají první zoubky. Vedle nás někdo kýchne. S nádechem se do našeho nosu dostává i virus. Uchytne se na výstelce naší nosní sliznice, proniká do buněk a začíná se množit. Co proti tomu udělá naše imunita? Působí prostřednictvím hlenu a látek v něm přítomných, jako jsou lysozym či interferon, přímo proti vetřelci. Může nastoupit zvýšení teploty, a pokud virus vstoupí i do krevního oběhu, zapojuje se komplement, což jsou rychlé nástroje nespecifické imunity. Současně však také pracují malé bílé krvinky, fagocyty a makrofágy, které jsou schopny virem napadené buňky pohlcovat a tím ničit. Stejně tak se na povrchu sliznic i v krvi objevují protilátky a to jsou nástroje sice opožděné, ale specifické, cílené imunity. Výsledkem je reakce provázená místním zánětem i celkovou nepříjemnou odezvou: bolestmi hlavy, svalů končetin a zad, horečkou.
Vrozená a získaná
Každý člověk má vrozenou a získanou imunitu. První nás chrání od prvních okamžiků po narození, ta druhá se postupně vyvíjí spolu se svým nositelem, a to přibližně do 12 let věku, kdy je člověk už vybaven všemi potřebnými imunitními nástroji. Největší význam má vrozená a pasivně přenášená imunita z nitroděložního období, kdy dítě získává ochranu přes placentu od matky. Ta však brzy mizí, a proto hraje velkou roli přenos dalších obranných látek, zvláště protilátek kojením. Je to i jeden z hlavních důvodů, proč se dnes tak zdůrazňuje význam dostatečně dlouhého kojení, vysvětluje MUDr. Nouza.

Dokončení v březnovém Zdraví.

Ivana ZÁVOZDOVÁ
 Zpět