Vážení a milí!

Už na základní škole byly mými nejoblíbenějšími předměty dějepis a zeměpis. Se Schliemannem jsem vykopávala Tróju, s Carterem jsem odkrývala Tutanchamónův sarkofág. Mapu světa jsem tehdy znala nazpaměť a verneovky jsem hltala nejen proto, že jejich hrdinové byli čestní a spravedliví. Objevovala jsem s nimi v balonu Afriku a cestovala kolem zeměkoule a snila o tom, že i já se jednou vypravím někam daleko a že uvidím Tróju a egyptské pyramidy na vlastní oči. Když mi bylo sedmnáct, touhou po cestování jsem přímo umírala. Neboj se, máš celý život před sebou, určitě se tam podíváš, uklidňovala mě maminka, když jsem fňukala, že bych chtěla do Paříže. Určitě tomu sama nevěřila, za časů totality byla cesta do Francie pro obyčejnou středoškolačku tak trochu problém. Dovolené jsme s rodiči trávili střídavě v NDR, Polsku a Maďarsku a já tiše záviděla těm, kdo si to "uměli zařídit". Studovala jsem zahraniční obchod, dřela jazyky, podávala si žádosti o příslib a tušila, že nakonec stejně budu sedět doma na zadku. Roky ubíhaly. A pak přišel listopad a najednou bylo všechno jinak. Na ty jednodenní výlety do Vídně na konci roku 1989 si určitě všichni pamatujete. V pět ráno, ještě byla tma, jsme s kamarádkou brouzdaly po vánočně vyzdobené Mariahilferstrasse. Byly jsme nevyspalé a promrzlé, ale vůbec nám to nevadilo. Ve Vídni jsem pak byla ještě několikrát, ale nikdy už neměla to kouzlo jako tehdy. Teď už je cestování běžnou součástí mého života. A věřte nevěřte, dokonce si dovolím trávit dovolenou v cizině jen tak, sladkým nicneděláním. Proč se štvát po památkách, když sem můžu kdykoliv přijet znovu? No a do Paříže jsem se nakonec také podívala. Maminko, měla jsi pravdu. Přeji i vám, aby se vám splnily sny z mládí, a nemusí to být jen o dovolené.

Zdraví vás

Ivana Závozdová